Nejlíp jsou na tom bezdomovci

27. srpna 2013 v 14:37 | Misantrop

Nejlíp jsou na tom bezdomovci. Nic nemají, nikdo jim nemůže nic vzít, a tak mají od každého pokoj. Domov je totiž smrtelná past, kde tě uvízlého snadno najdou a přijdou si pro tebe. Majetek jsou okovy na tvé noze a přátelé zátěž, která tě bude v nejnevhodnější okamžik tížit a zpomalovat tvůj úprk před lidmi. Soused tě udá, příbuzní tě zapřou, přátelé zradí, nikdo ti nepomůže. Všichni se nakonec obrátí proti tobě. Všichni se nakonec přidají na stranu moci a autority, ať je jakéhokoli druhu, na stranu silnější většiny, do zdánlivého bezpečí lidského stáda, poslušni jeho pradávných zákonů jednolitosti a mlčení; až za hrob zůstanou věrni té tajné genetické přísaze věrnosti lidskému ničemnému druhu, a to jen proto, aby nedopadli jako ty: aby nepřišli o svá teplá místečka a o své pochybné jistoty.


Venku začalo nepříjemně mrznout. Zmrzlo devět lidáků. To je málo, navíc jistě ne ti správní, neboť zmrzají jen bezdomovci, zatímco lidáci nejškodlivější jsou pěkně doma v teplíčku.


"Ty jediný nebudeš žít nikdy v klášterních zdech," řekl mu Marpa. "Budeš celý život v bezdomoví. Budeš se oddávat soustředění na samotách, na vrcholech hor, v jeskyních a pouštích. Tvým domovem bude vždy neposkvrněná a volná příroda: Ještě dřív, než dojdeš poznání dík této nauce, kterou ti odevzdám, staneš se repou, člověkem, jenž nenosí teplého oděvu ani v největších mrazech a přitom nezmrzne. Ty budeš takovým repou, a proto tě budou jmenovat Mila-repa."
(Tomáš: Milarepa)


Nesmíte jíst žádnou zdechlinu. Buď ji dáš bezdomovci, který žije v tvých branách, aby ji jedl, nebo ji prodáš cizinci.

Bezdomovec, který je ve tvém středu, bude stoupat stále výš nad tebe, ty pak budeš klesat čím dál tím níž.
(Bible: Deuteronomium)


Lid tvrdě utlačuje kdekoho, odírá ho, poškozuje utištěného ubožáka a protiprávně utlačuje bezdomovce.
(Bible: Ezechiel)


Jen jako nenápadný, bezvýznamný "bezdomovec" mám šanci jim uniknout z jejich společenské mašinérie! Sám a osamocený proti celému světu! Jeden proti všem! Poslední mohykán, stojící hrdě proti převaze bílých dobyvatelů! Poslední pohanský bůžek vyvrácený jejich nenechavou rukou!

Plynule přecházím z jednoho světa do druhého. Žádná křeč. Nejsem "doma" ani tady ani tam, a přitom vlastně všude. To je možná to pravé bezdomovectví, jež praktikovali staří indičtí mudrcové. Nebýt nikde moc dlouho, aby s tělem neusazovaly se i myšlénky, jichž naturou je vzlet.

Takoví nádražní bezdomovci jsou sice smradlaví, zpustlí, podvyživení a poddůstojní, ale jsou to v zásadě nejsvobodnější lidé. Nemají nic, takže nemají co ztratit. Vzít jim mohou jedině jejich svobodu nebo život. Ale existence bezdomovců není tak úplně bez významu pro tzv. "spořádané občany". Odpudivé kreatury homelesáků slouží ostatním lidem jako výstraha a memento. Pohled na pouličního žebráka v hadrech poskytuje "slušným" lidem falešný pocit úspěchu a postupu na společenském žebříčku. Ten pocit je pro systém životně důležitý. Vyvolává totiž pomyšlení na zhoubný úsudek, že otroctví se vyplácí. Kdyby bezdomovci dokázali přežít mimo z patra na ně hledící a povýšeneckou okolní lidskou společnost - v lese, dejme tomu, jako zvířata - pak by nad systémem vyzráli zcela. Nesměla by se ovšem z bezdomovectví stát masová záležitost. To by byla "díra" zaplněna a musela by se hledat zase jinde - třeba znovu v opuštěných ruinách bývalých měst.


V Řecku poprvé se postavil vysoce vzdělaný, moudrý a fyzicky odolný filosof mimo svět obyčejných lidí, kteří žijí špatně a nesvobodně, zatímco Diogenové v sudech, v hadrech a s poutnickou holí proti psům v ruce (kynická hůl = česky "klacek na psy"), žijí dobře a svobodně, osvobozeni od všech lidských zbytečností. Ano, první řečtí filosofové skutečně žili jako ti indičtí asketové - a možná i pod jejich vlivem - kteří v Bezdomoví hledali Nadčlověka a Vznešeného v moudrém Zvířeti. Povědomost o bráhmanech či o nahých mudrcích, řecky γυμνοσοφιστοι, přineslo jistě do Řecka vojsko ze slavného Alexandrova tažení na východ. Ten indický vliv života mimo lidstvo a nad lidstvem je nejvíc patrný právě ve starém Řecku, jež se zbláznilo radostí malého děcka do právě objevené filosofie. Tehdy se vysoce civilizovanému člověku výrazně zastesklo po návratu zpět, k prostému a svobodnému životu divokého zvířete. Tak praví Dhammapadam, sbírka buddhistických kanonických průpovídek: "Člověk, který již nemusí spoléhat na pouhou víru, protože má svrchované poznání, který zpřetrhal svá pouta, odvrhl lidský způsob života a zanechal marných tužeb, je vpravdě nadčlověkem." A ve starém Řecku to nebylo jinak. (To Dhammapadam je dobré čtivo - a přitom útlé - někdy si je vezmu ven s sebou na čundr do bezdomoví a přečtu si to znovu!)


Našel jsem zmínku o jedné pařížské postavičce v rozedraných šatech a dlouhého vousu, jménem Chodruc-Duclos, "moderní Diogenés", duchaplný muž, který se "věčně osamocený" procházel s rukama založenýma za zády a s hlavou vysoko vztyčenou po Paříži a po luxusní třídě před královským palácem jako nějaký bezdomovec, v tom dobrém, řekněme indickém smyslu slova. Našel jsem jeho podobiznu plus rozsáhlý článek o něm na jednom francouzském serveru, takže voilà:
Chodruc-Duclos


Měl jsem s sebou tentokrát na čtení Dhammapadam, sbírku buddhistických průpovědí. Nic moc, obvyklá snůška lidských, příliš lidských omylů, ale to doporučení hledat osvícení v bezdomoví mě kdysi oslovilo a určuje můj život, nebo chcete-li moje duchovní zrání, doposud. To byl velký Buddhův vynález!

Jsem jakožto tulák po bezdomoví anachronismus. Zase jsem holt zaspal dobu.

Ach ty hrozné ranní odchody do třídenního bezdomoví! Táta s mámou se mi pletou pod nohy a mají nápady hodné pošuka: jeden se stále nabízí, že mi odveze krosnu do lesa na kárce, druhá by mě nejradši ještě celého přežehlila... - no hrůza. Příroda je lhostejná k jejich starostem.

Ve čtvrt na deset bydlím v tomto mém víkendovém sídle. Ptáčci zpívají (nejvíc je slyšet budníček), neštěkají žádní psi, nezaznívá sem žádný hovor lidí, žádný rachot strojů, aut či náčiní, žádné třískání domovních dveří, které se s příšerným rámusem za člověkem zabouchnou jako brána pekelná... - nic tu nepřipomíná nenáviděný můj takzvaný "domov". Jsem konečně doma v bezdomoví.


Máma furt říká, že skončím jako bezdomovec, ale Já už jím jsem a nikdy jsem jím být nepřestal. Tohle totiž není domov, to je ubytovna; nic, co bych mohl považovat za své. Tam v ubytovně byla také stále zima, také jsem musel čekat, až se někdo důležitý uráčí zatopit, jsa stále v područí, stále v podnájmu, stále někomu podřízen a na někom závislý. Může se mi někdo divit, že jak můžu utíkám do lesa, kde jedině mohu mít pocit opravdového domova?


Buddha je jedním z největších a nejvlivnějších myslitelů lidstva.
Jako aristokratický mladík se probral k otázce problematičnosti lidského života a odešel od své rodiny do "bezdomoví", jak to tehdy nebylo nic zvláštního, ani nic zvlášť obtížného (klima, relativně malé zalidnění, bohatá příroda).

Je faktem značně vyhrocený individualismus prvního období vývoje buddhistické filosofie a celé buddhistické obce. Je zajímavé, že už doba Buddhova a bezprostředně následující přináší o tom spoustu dokladů - snad byl individualismus pociťován a prožíván tehdy jako osvobození z vázanosti převážně ještě občinové a nadto kastovní zemědělské společnosti, jíž dosud unikali vlastně jen asketové. Upřímná osvobodivá radost z odchodu do bezdomoví nepochybně ovlivnila začátky buddhistické filosofie jako takové a celému prvnímu období vtiskla individualistický rys.


Tradice duchovního úsilí o konečné individuální vyřešení smyslu života radikálním způsobem byla pěstována v kruzích potulných asketů a lesních poustevníků, kteří se za tím účelem vzdali normálního rodinného života ve společnosti a odešli do bezdomoví. Zprávy o jejich existenci a činnosti nacházíme již v nejstarší védské sbírce Ŗg Védě, často pod jménem dlouhovlasí (kéśin). Někteří z potulných asketů odmítali zdržet se na jednom místě déle než jeden den a všichni se živili darovanou potravou, odívali se jednoduchým rouchem nebo i hadry posbíranými na smetišti či chodili zcela nazí. Jiní spávali v jeskyních, pod stromy i pod širým nebem a další se usazovali v lesních poustevnách. Jejich společným cílem bylo nalézt a dosáhnout osvobození z koloběhu životů v strastných a pomíjivých sférách života.

Značný počet jednotlivců opouštěl svá dobrá bydla, aby se oddal v bezdomoví hledání smyslu života a jeho konečného naplnění, které by je vymanilo z onoho věčného koloběhu znovuzrozování.

Výsledkem úvah, jež byly bezpochyby výsledkem Buddhových předchozích studií, jeho pozorovací schopnosti a znalosti současných myšlenkových proudů a asketických hnutí, bylo rozhodnutí opustit domov, kde zanechal rodiče, ženu a syna, jakož i pravděpodobnou knížecí dráhu, a vydal se ve věku dvaceti devíti let na pouť do bezdomoví, odhodlán dosáhnout odhalení záhad života a světa za každou cenu a dojít tak vykoupení a poznání, které by zprostředkoval i ostatním lidem, honícím se za klamnou bludičkou pomíjivých světských radostí a cílů.

Nejvyšší mety konečného osvobození lze dosáhnout jen za života v bezdomoví.

"Moudrý muž zavrhne temnou cestu zla a vyvine v sobě dobro. Když odešel z domova do bezdomoví, nechť v samotě, v níž je obvykle těžko nalézt zalíbení, usiluje o vyšší blaženost tím, že se vzdá smyslové rozkoše a lpění a očistí svou mysl od všech kazů."


Konfrontace všedních útrap lidského osudu s pokojem muže oddávajícího se plně náboženskému životu přiměla Buddhu vzdát se rodového bohatství i vladařské kariéry, pro kterou byl předurčen. Odešel do bezdomoví, jak se říká o těch, kdo se vzdají veškerého majetku a jakéhokoli trvalého bydliště, chodil dlouho po světě a zkoušel různé způsoby, jak dojít vnitřní vyrovnanosti; byl poustevníkem, studoval upanišady, prováděl přísné posty a umrtvoval tělo askezí.


Pod nepřátelskými, podezřívavými pohledy domorodých lidáků, v nenávistném štěkotu jejich psů, si zase připadám jako štvanec.
Vtom vejdu do lesa - vítr se utišil, ustal, slunce vysvitlo a zahřálo trochu, nekonečná samota a klid se rozhostily vůkol, jen ptáčci švitoří. Ach, to je přece nádhera! Všechno zlo je rázem zapomenuto. Rázem jako bych přímo z pekla lidské civilizace vešel do neporušeného ráje bezdomoví, ba přímo bezokoví.

Ráno je nádherný, slunný den. Však je ravivár - den Slunce. Ptáci zpívají, holoubci vrkají a všude je božské ticho jako na jiné šťastné planetě bez lidí. Slunce již osvětluje a ohřívá můj pelíšek. Vesele vstávám a bosky běhám kolem stanu, aby se nohy mé potěšily z hebkosti dosud zarosené lesní travičky. Ach, dobře je vanaprasthovi v bégharu, v bezdomoví svém!

Můj odchod do bezdomoví se podobá útěku z koncentračního tábora.

Bondyho spis se zabývá spíše tvorbou teorií poznání všehomíra, zvláště pak "filosofických" systémů. Ale to je "filosofie" pouze v uvozovkách, pouhá nezáživná teorie, pouhá strohá věda; zatímco mne by daleko víc zajímal a upoutal nějaký román o skutečném indickém filosofovi, například o tom, co jej vedlo k odchodu do bezdomoví, s jakými praktickými nesnázemi se potýkal, jaká dobrodružství zažil, co jedl, co celý čas dělal, čím se bavil, na co myslel, s jakými zvířaty se setkal a jakým zvířatům se musel bránit, jaký byl jeho vztah k ostatním lidem, jaký přístřešek si zbudoval a jak si ho zbudoval - vše vkusně a nenuceně prokládáno hlubokomyslnými úvahami a krátkými básněmi; tedy nejlépe, kdyby to byl filosofický deník, a ne bezvýznamné myšlenkové konstrukce. V tomto druhu teoretické "filosofie" nevidím žádný smysl. "Filosof", který se odebere do lesa jen proto, aby tam našel model vesmíru, je u mne jen takzvaným "filosofem". Dejme tomu, že ten model skutečně najde a nevývratně dokáže. No a co z toho? Na co mu to bude, nebo mně, nebo lidstvu, světu? Změní se tím něco, zlepší se tím něco, dosáhne se tím něčeho? Nebudu pak muset platit daně? Nebudu pak muset chodit do práce? Budu pak mít pokoj od lidí? Čeho se tím dosáhne? Prakticky ničeho. Vše zůstane při starém. Svobodu to nikomu nedá. Tu získáte jen o samotě, v moudrosti. Už samotný odchod vanaprasthy do bezdomoví, do samoty, mu dá svobodu, po jaké toužil - teorie nikdy!

Napsat můžete cokoliv; papír toho snese…; ale váš praktický život vás neomylně prozradí a řekne toho o vás nejvíce. Takto o sobě indická filosofie vypovídá nejlépe tím, že prakticky vymyslela pojem béghar, česky "bezdomoví" a že vynalezla ušlechtilé poustevnictví, dobrovolnou samotu a tím vlastně i předstupeň k misantropismu všeho druhu.

Tou náhlou silou kontrastu mezi blázincem města a harmonií přírody nyní náhle jasnozřím, že i při všem hmotném dostatku mi "doma" chybí vždy právě les, to jest bezdomoví. Věru špatně jsme založili naše životy, když domov je nám nepřítelem a vězením, a my z něj proto musíme prchat do bezdomoví, abychom v samotě nalezli spásu, abychom nalezli volnost a moudrost a abychom seznali svůj omyl!



Ale příroda je stále fajn. Ten klid a ta samota! Hned mám sto chutí praštit s prací a žít zase jako tulák v bezdomoví!


Jedině bez střechy a bez zákona je možné být svobodný.



Související články:



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm