Život je stejně divná věc

16. srpna 2013 v 13:01 | Misantrop

Život je stejně divná věc. Proč lidi ustavičně touží po životě? Je to hra, ve který žádnej člověk nevyhraje. Žít, to znamená do úmoru se dřít a snášet útrapy. Těžký je žít. V bolesti nemluvně vsaje první dech, v bolesti starej člověk vydechne naposledy a všecky jeho dni jsou plný trápení a zármutku. A přece klopejtá a potácí se do otevřený náruče smrti s hlavou otočenou dozadu a zápasí až doposledka. A smrt je laskavá. Přece právě život a věci života člověku ubližujou. A přesto milujem život a nenávidíme smrt. To je hrozně divný.
(London: Ženská statečnost)


Jsi schopen pochopit, že život byl před Misantropem pouhá smrdutá sračka, jejíž zplození zvládne lehko každý kanec s každou sviní? Je na takové sračce ještě něco velikého, něco vzácného? Vrať životu jeho velikost tím, že z něj uděláš vzácnost a pak už bude těžké jím mrhat a ničit ho! Jaký může být život, když jeho zplození je schopen každý usmrkanec, jen co se mu mezi nohama objeví první chlup a každý posraný idiot? Plození je mechanická a bezmyšlenkovitá záležitost - asi jako když stroj vyrábí matice. Můžeš se divit, že ti, kdož to vidí, zacpávají si nos a křičí: "Spláchněte tu sračku!"? Nemůžeš, protože života a zvlášť lidí je tolik, že je můžeš nabírat vidlemi jako hnůj a ledabyle ho přehazovat na vůz bez ladu a skladu; když trochu toho hnoje spadne mimo, co na tom? O trošku z té spousty si nikdo hlavu neláme.


Jste vážní. Díváte se na život jako na obchod či na matematiku. Ale on takový není! Život je poetický, nelogický. Není jako práce, je jako hra. Koukněte se na stromy, na zvířata, na ptáky, podívejte se na oblohu - celá existence je hravá.


Nestavím se bezcitným. Ale co mě vždy překvapuje, je to, že přikládáme takovou hodnotu existencím, které nás jinak ničím nezajímají. Tváříme se, jako bychom věřili, že život sám o sobě je něčím drahocenným. A přece nás příroda sdostatek poučuje, že nic není bezcennějšího a nicotnějšího. Dříve nebývali lidé tak nasáklí sentimentálností. Každý považoval svůj život za nesmírně drahocenný, ale nejevil zvláštní úcty k životu druhého. Stáli tehdy blíž přírodě: jsme tu proto, abychom se navzájem požírali. Ale naše slabé, zmalátnělé, licoměrné pokolení libuje si ve zvláštním potměšilém kanibalství! Požíráme se navzájem, ale přitom prohlašujeme život za něco posvátného a nemáme odvahy si přiznat, že život je neustálá vražda.
(France: Komická historie)


Potáceli jsme se od ničeho k ničemu a lámali si hlavu, k čemu život vlastně je. Jestli umění není nic víc než zmařené vypětí touhy, jestli náboženství není nic než sebeklam, jaký má život smysl? Až dosud nám na všechny tyhle otázky dávala odpověď víra. Ale ta se rozplynula s Darwinem a s Freudem. Byli jsme a pořád ještě jsme ztracení lidé.
Marťané odkryli tajemství života zvířat. Zvířata se života neptají na smysl. Zkrátka žijí. Pravý smysl jejich života je život; mají jej ráda a žít je těší.
Také na Marsu se lidé stali příliš lidmi a ne dost zvířaty. Jenže lidé na Marsu si uvědomili, že chtějí-li život zachovat, budou se napříště muset vzdát otázky: Proč žít? Život je sám sobě odpovědí. Život je neustálé plození dalšího života, a to nejlepšího, jaký je možný.


Lidé se mylně domnívají, že dříve či později se přece něco musí stát. To je hluboký omyl. Život může být docela dobře zároveň krátký i prázdný.


Všimněte si toho, že za starodávna nevážili si tak příliš života, že smrt nebyla jim tak strašnou, umíral-li člověk sám, či zabíjel-li druhého. Později stále víc a více se zdůrazňovala láska k životu. Dříve se nikdo nad tím nepozastavoval, že zrozené neduživce a mrzáčky nelítostně hubili, nyní zařizují pro zcela beznadějné idioty útulny a chvějí se o každou kapku života tak, že stíhají již trestem i ničení nezrozeného ještě plodu lidského.
Láska k životu a strach před smrtí došly až po nejzazší mez. Není-li ještě u konce, pak není už věru její konec daleký. Tak přirozeně zeslábne i ta slepá, nezkrotitelná láska k životu. Lidé budou pak pohlížet lhostejně na život a právě tak i na smrt. Lidstvo tedy vymře, protože zajde jeho dávný, nadobro již sešlý duch...


Nevěděl si rady v záplavě denních starostí a stále ležel, obraceje se z boku na bok. Občas se pouze ozývaly trhané výkřiky: "Ach bože můj! Život mě nenechá na pokoji, všude na mne dotírá."


Nebylo úniku. Život byl prostě čekáním na začátek další směny.


"Určitě je ještě jiný život. Odkud by byly pohádky? A nejenom pohádky..."
Žena se zasmála a rozcuchala mu vlasy teplými prsty:
"Ach ty hlupáčku!"
Pak dodala vážně, ba přísně:
"Popadnou tě a vlečou, kam se jim zlíbí, a dělají s tebou, co se jim zlíbí - a to je celý život!"


Náš život se po kousíčcích rozpadá. Stát sám se všemi tak zvanými zásadními vymoženostmi, které jsou mimochodem všechny jen podružné a povrchní, je právě takový neohrabaný, přebujelý organismus, přecpaný krámy, lapený do vlastních osidel, zruinovaný přepychem a nerozvážnými výdaji, mizernými rozpočty a nedůstojným cílem, jako milióny domácností v zemi. Žije se příliš rychle. Proč jen žijeme v takovém shonu, proč maříme své životy?


Je třeba odkrývat ošklivosti života, je třeba bít do všednosti a hlouposti, aby nastal život světlejší a teplejší.
(Arcybašev: Hlasatelé a život)


Bohužel, život lidský je již tak komplikovaný, že každý, kdo hodlá žít jako člověk, stane se, musí se stát také komplikovaným.


Život je věčný vznik a věčný zánik.


Vyhlídka na pokračování života v dalších vtěleních se může zpočátku zdát žádoucí a poskytnout lidem útěchu v jejich obavách před smrtí. Je-li však pochopen plný dosah této vyhlídky, její hodnocení se může radikálně změnit. I ten nejidyličtější a nejdelší život skončí smrtí a součástí každého procesu života je stárnutí. Na lidských a mnoha jiných úrovních života skoro každý je občas podroben nějaké nemoci a jiným druhům utrpení, kterým je skoro nemožné se vyhnout.


Život se podobá životu ve škole gladiátorů, kteří s týmiž lidmi žijí v pospolitosti a zároveň s nimi zápasí. Je to společenství divé zvěře, až na to, že šelmy jsou k sobě mírné a nekoušou sobě podobné, kdežto lidé se rvou mezi sebou až do nasycení. Jen tím se liší od němých zvířat, že zvířata jsou krotká vůči těm, kteří je krmí, kdežto vzteklost lidí požírá ty, kteří je živili.
(Seneca: O hněvu)


Ubohé děťátko, tvůj život zde má cenu jenom pro tebe.
(G. B. Shaw: Caesar a Kleopatra)


V monoteistických vírách je definitivní zárukou smyslu lidského života bůh. Pro Gaiu nemá lidský život o nic víc smyslu než život plísně.


DÍTĚ: "Ach, světe, to světlo bodá do očí!"
SVĚT: "To nic, v životě tě čekají i horší příkoří."
DÍTĚ: "Cožpak je život tak hrozný?"
SVĚT: "Život člověka není hrozný. Hrozným jej pouze udělali."


Podle mé představy nemá lidský život větší hodnotu než život mouchy. V zásadě respektuji každý život, i život mouchy, tvora stejně tajemného a obdivuhodného jako víla.


Pokud není život šťastný, a to až dosud nikdy nebyl, je na tom lépe, kdo žije krátce, než ten, kdo žije příliš dlouho.
Po čem člověk touží, co miluje, je štěstí. Život miluje pouze jako nástroj a podmínku onoho štěstí. Ve skutečnosti tedy miluje štěstí, a ne život, ač mu často vyznává lásku, kterou cítí k něčemu jinému. Ale že láska k životu není zcela samozřejmá, nebo řekněme přirozeně nutná, to vidíš podle toho, že ve starověku mnozí zvolili smrt, třebaže žít mohli, a v našich časech za jistých okolností leckdo po smrti touží, ba někdy na sebe sám vztáhne ruku. To by se nemohlo stát, kdyby láska k životu byla v přirozenosti člověka. Jako je v přirozenosti každého živého tvora, že miluje vlastní blaho, a svět by se musel dřív zhroutit, než by je někdo přestal milovat a ze všech sil o ně usilovat. Já tvrdím, že šťastný život by nepochybně byl veliké dobro, ale jen proto, že je šťastný, ne pro pouhé žití. Nešťastný život, tedy bytí v neštěstí, je zlo. A jelikož je v přirozené povaze věcí, přinejmenším lidských věcí, že život a neštěstí jsou nerozlučně spojeny, můžeš říci sám, co z toho vyplývá.
(Leopardi: Fyzik a metafyzik)


Nenajdeš člověka, který by byl ochotný rozdělit se o peníze, ale vlastní život každý rozděluje neustále.
(Seneca: O krátkosti života)


Každý čtyřicátník ví všechno! Život probíhá velmi prostě, všechno se opakuje, všechno se vrací. Když znáš pár formulek, vyřešíš klidně všechny problémy. Proto je život po čtyřicítce k nevydržení, pro mne za mne by se znovu mohlo klidně zavést zabíjení přestárlých.


Vzepřu se, vydržím i život!
(Eurípidés: Héraklés)


Každá bytost má soucit jenom sama se sebou, ctí jen svůj vlastní život a její podstata je egoistická.


Životní pesimisté nepovažují život za špatný obecně. Považují tento druh bratrovražedného života za špatný. Na rozdíl od realistů a optimistů, neuzavírají pesimisté nadobro brány vývoje života, ba spíš naopak popíráním tohoto krutě neurovnaného zápasu o holý život zpřístupňují možnosti k životu jiného, mírového rozměru.
Realista bere život takový, jaký je - nechává se unášet jeho proudem a rezignovaně přijímá všechny životní rány.
Optimista je však daleko horší - pokládá tento život za dobrý, to znamená, že souhlasí s bojem o život - přikyvuje všemu tomu vraždění! Životní optimismus je cynický výsměch!


Související:

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm