Stvořme nadčlověka!

1. října 2013 v 14:04 | Misantrop

Překročme, přeskočme opičí stadium člověka! Udělejme bytost vyšší: stvořme Nadčlověka! Ať nezná slabosti ani soucitu; ať je prost předsudků, pout, strachu a otrockých pudů. Ať je silný a svrchovaný; orlího pohledu do slunce; kníže vrcholů a ne už člověk nížin! Staniž se, amen!
Do práce! Do díla! Toť okamžik historický.
K výšinám nadčlověka! Ó, jaké božské dílo!

NADČLOVĚK: Toho dne, kdy bylo vykonáno dílo stvoření, vypukla válka. V právu je ten, kdo vyhraje.

ČERNÝ HLASATEL: Pánové, je tu snad někdo, kdo nechce svět rozbít?
ČERVENÝ HLASATEL: My chceme svět spasit!
ČERNÝ HLASATEL: To je totéž. Vy všichni chcete svět spasit. Vy všichni chcete svět rozbít. Nudíte mě svým křikem. Cekne-li ještě někdo, střelím. - Hluboké ticho. - Ach, jak to ticho dělá dobře mým nervům! Vy řvoucí a poskakující opice, jak by byl svět krásný bez vás! Jen hvězdy by zvonily nad pouštěmi, moře by hučelo a tak dále. Funíte jako dobytčata. Zakazuji vám dýchat! Nikdo nesmí dýchat před tváří Diktátora!
JEDEN Z DAVU: Konec světa!
ČERNÝ HLASATEL: Myslím, že na pozadí toho požáru se vyjímám velkolepě. Snímá černou masku: je to Nadčlověk! Uf, to byl zápach! Já nesnáším lidi, dělá se mi z nich špatně. Bohužel každý Nadčlověk je trochu neurastenik. Ale sehrál jsem to skvěle, co? Ovládl jsem situaci silou svého opovržení. Já chci jen jedinou věc, ale ta stojí za to.


Nadčlověk je smysl země.

Jsou mrtví všichni bozi: teď chceme, aby živ byl nadčlověk.

Krása nadčlověka přišla ke mně v podobě stínu. Ach, moji bratří! Co je mi ještě - po bozích!

Tak cizí jste v své duši věcem velikým, že by vám nadčlověk byl strašlivý v své dobrotě!
A vy moudří, vědoucí, vy byste utíkali před slunečním úpalem moudrosti, v němž nadčlověk s rozkoší koupá svou nahotu!
Mého nadčlověka, hádám - zvali byste ďáblem!


Člověk je netvor a nadtvor, vyšší člověk je nečlověk a nadčlověk - tak to náleží k sobě.


Ty, člověk nadčlověk! Kde duše tvé je hlas?
Kde hruď, jež v sobě svět si stvořila
a hýčkala jej, hřála, nosila,
až vzedmula se k duchům: mezi nás?
Kde, Fauste, jsi?


Jako kdyby ženská vysrala na svět dalšího nebezpečného vetřelce, nepoznala ho, spletla si jej s nějakým atimánavem, česky nadčlověkem, a s láskou jej opečovávala.

Já, jenž jsem muž, nadčlověk, misantrop a vanaprastha, tvor silný, samotu milující a aktivně ji vždy a všude vyhledávající!

Stendhalovi hrdinové a hrdinky oplývají nadlidskými charaktery, jež později ani Nietzsche nedovedl tak dobře vylíčit ve svém konceptu nadčlověka. Jsou krásní, bledí, černovlasí a oblékají se také nejraději do černého. Jsou mimořádně hrdí, třebaže často pocházejí z chudých poměrů, a na malé lidi s jejich malými všedními citečky a cíli, s jejich malými špatnými povahami a jejich malými zlými dušemi pohlížejí s opovržením. Jsou-li tito hrdinové muži, jsou to většinou příslušníci nejvyšší vojenské kasty nebo alespoň zbojníci. Vynikají statečností a udatností v boji, jsou nelítostní k nepřátelům; ale k přátelům, k milenkám a k těm, jichž si váží, chovají nejupřímnější city, jež se rozplývají v pravých neskrývaných slzách. Jsou mimořádně vášniví, téměř až k čirému nerozumu. Ženy je zbožňují a padají jim k nohám. Často myslí na sebevraždu, když jsou jejich vznešené plány zhaceny či jejich neposkvrněná čest pošpiněna. Jednají vždy zpříma a neznají umění přetvářky a intrik. Často přemítají o sobě a často jsou sami. Jsou to přirození páni země, avšak vládnutí a panovačnost se jim z duše protiví. Praví nadlidé jsou tito hrdinové a hrdinky vyšlí z pera Stendhalova!

Moudrost pravého filosofa je založena právě na základní mravní osamělosti, na boji jednoho jediného proti všemu všeobecnému a jednotnému, na výsadě, jež mu udělila sama příroda i on sám, na výsadě, jež je právě dána jen málokomu; tomu, kdo tedy není nikdy úplně součástí celku, nýbrž se sám svou výjimečnou a neopakovatelnou individualitou vyděluje z davu jakkoli sobě podobných, třebaže naprosto odlišných. Je-li privilegovaný jedinec osvícený, vyděluje se z davu prostředních sám a svévolně; není-li privilegovaný jedinec dosud uvědomělý, vyděluje se z davu prostředních také, dokonce aniž by chtěl. Nezavrhne-li dav on sám, zavrhne dříve či později dav jeho. Jednotlivost nenávidí celek a celek nenávidí jednotlivost. Je-li člověk částí celku, tedy lidstva, pak svébytný, originální, výjimečný a neopakovatelně individuální člověk lidstvo nenávidí, poněvadž jej ono omezuje a brání mu se projevovat, růst a kvést do nádhery. Z takovéto výjimečné individuality se pak stává člověk misantropický, nadčlověk. Je-li však tento misantropický nadčlověk součástí ještě vyššího celku, například zvířectva, živoucí přírody, kosmu, nemusí nutně cítit k tomuto celku nenávist, pokud mu tento celek nebrání být individualitou. Nebrání-li misantropovi příroda být individualitou - jakože nebrání -, nýbrž ho v ní naopak podporuje, pak je přirozené, že misantrop miluje přírodu jako sama sebe, zatímco lidstvo tím víc nenávidí, škodí-li lidstvo ještě ke všemu nejen jemu, ale i přírodě.

Já bych milostné návrhy od opačného pohlaví považoval když ne za drzé obtěžování, tedy určitě za cosi zvrhle perverzního, co nepřísluší ani člověku, ani nadčlověku, osvobozenému od všech strastí a nerozumných hloupostí života na této přelidněné Zemi.


Každý obyčejný člověk, každý politik okresního formátu, každý úředníček, každý řezník, rybář či myslivec jsou stokrát horší než Hitler, nebo by se mu alespoň rádi vyrovnali, neboť on byl génius, avšak oni jsou trpaslíci; ale kdyby Hitler vyhrál, jak by jej dějiny posuzovaly? Nyní se o něm lže tak bezostyšně - s vědomím, že jakýkoli nesmysl dojde sluchu, proti němuž se nikdo neodváží nic namítat -, že to až úplně uráží inteligenci každého samostatně uvažujícího nadčlověka - pouhý člověk totiž samostatně nemyslí.
Lidi jsou verbež, na níž pramálo záleží. Ale mimořádného nadčlověka poznám.
(Misantrop: Předmluva k: Hitler: Mein Kampf)


Vidím-li jet auto, přeji si, aby havarovalo. Vidím-li vlak, chci, aby vykolejil; Sylvester Matuschka, rakousko-uherský anarchista, jenž vyhazoval do vzduchu jedoucí železniční vagóny plné lidí a jenž také mimochodem posloužil Ladislavu Klímovi jako předobraz jeho nadčlověka Vittoria Romana z povídky Sus triumphans, je můj hrdina.


Hloupé lidské klišé: To je založeno na představě, že zvířata pudově vycítí každého za člověka lstivě přestrojeného ne-člověka (nadčlověka, superstroj, ďábla apod.) a bojí se ho, zatímco k "hodnému člověku", k "dobrému křesťanovi" (co to je?) se všechna zvířata vděčně lísají, žebroníce o pohlazení a pamlsky.


Sympatický Goethův rys! Po Schopenhauerovi a Strindbergovi konečně poznávám dalšího spřízněného veleducha, jenž si mj. naříká nad ustavičným štěkáním psů! Ale na rozdíl od Rollanda bych Já tento Goethův rys jen velmi těžko mohl považovat za Achillovu patu, tedy za slabost, nýbrž naopak za přednost, dokonce za znak nadčlověka. Achillovou patou a trapnou slabostí všech velkých lidí je spíše jejich podléhání svodům lásky k ženám, k bohu nebo k lidstvu; ale to už je jiný problém, který se snad ani skutečně velkých lidí netýká, ale jen těch malých...
(Misantrop: Poznámka k: Rolland: Goethe hudebník)


Ústřední postava jménem Sanin není žádný povrchní hejskovský svůdce, není dokonce ani žádným zhýralým Donem Juanem, nýbrž spíše jakýmsi zosobněním Nietzscheova nadčlověka.
(Misantrop: Poznámka k: Arcybašev: Sanin)


Ano, první řečtí filosofové skutečně žili jako ti indičtí asketové - a možná i pod jejich vlivem - kteří v Bezdomoví hledali Nadčlověka a Vznešeného v moudrém Zvířeti. Povědomost o bráhmanech či o nahých mudrcích, řecky γυμνοσοφιστοι, přineslo jistě do Řecka vojsko ze slavného Alexandrova tažení na východ. Ten indický vliv života mimo lidstvo a nad lidstvem je nejvíc patrný právě ve starém Řecku, jež se zbláznilo radostí malého děcka do právě objevené filosofie. Tehdy se vysoce civilizovanému člověku výrazně zastesklo po návratu zpět, k prostému a svobodnému životu divokého zvířete. Tak praví Dhammapadam, sbírka buddhistických kanonických průpovídek: "Člověk, který již nemusí spoléhat na pouhou víru, protože má svrchované poznání, který zpřetrhal svá pouta, odvrhl lidský způsob života a zanechal marných tužeb, je vpravdě nadčlověkem." A ve starém Řecku to nebylo jinak.


Domnívám se, že další geniální postava dějin, tentokráte dějin filosofie, Friedrich Nietzsche, předpověděl ve svém díle příchod Hitlera, když se nejprve provokativně táže: "Kde jsou barbaři dvacátého století?" A o nadčlověku říká: "Mého nadčlověka zvali byste, myslím, ďáblem."

Dělají mé neobyčejné kognitivní schopnosti ze mne nadčlověka, nebo je to dáno jen tím, že svůj mozek cvičím, neustále cvičím, tak jako své svaly? No jo, ale tolik? Takový rozdíl mezi mnou a těmi hovady tam venku?


"Věřte mi, že jednou překonáme člověka ve všech oblastech. Mohl byste si myslet, že jsme se stali pokračovateli lidí následkem nějaké náhodné události, ale není tomu tak. Došlo k tomu na základě normálního vývoje. Jednou musela vyšší bytost vystřídat rozumného člověka, který se vyčerpal."
Mohl bych mu odpovědět, že hodně lidí u nás také hovořilo o vyšší bytosti, která je jednou nahradí, ale nikdo z nich, ani vědec, ani filosof, ani básník, si nikdy nepředstavovali tohoto nadčlověka jako opici. Nemám však velkou chuť o tom diskutovat. Konečně - není snad důležitější, že se duch vyvine v jakémkoli organismu? Na jeho podobě pramálo záleží.


Pludkův Takových tisíc let. Pěkný románek! Na dvou místech je tam zmínka i o Nietzscheovi. Je to v souvislosti s jeho učením o nadčlověku. Mýtus, který ovšem nacisté pouze přejali a zneužili, a se svobodomyslným a v podstatě protiněmecky naladěným filosofem Friedrichem Nietzschem nemá mnoho společného. Nietzscheho neustálé výpady proti vlastnímu národu (nejvíc asi v Ecce Homo) se ostatně týkají německého sklonu k bezvýhradné poslušnosti, k stádovitosti a k uctívačství všeho druhu - vlastnost, která není vlastní jen jednomu určitému národu, nýbrž všem. Spojovat Nietzsche s nacismem může jen někdo, kdo jeho geniální dílo nezná nebo nechápe.


V komedii Don Juan a Faust, jsou oba ústřední protagonisté neobyčejní lidé, neuznávají příkazy a zákony platné pro ostatní. Juanovi i Faustovi je společné, že znají, že prohlédli techniku, drobné triky života a pohrdají tím. Rytíř-ďábel je dokonalý, je to ryzí zlo; ale přece nachází společnou řeč spíše s Faustem, protože Juan je při vší své výjimečnosti jen člověk, a to uvědoměle, nechce slyšet o nadčlověku - ten je mu k smíchu. Jeho výjimečnost nepramení ani tak v něm, jako spíše v průměrném, malém světě, v němž žije, a ten také způsobuje jeho i Faustovu záhubu - ďábel je vlastně jen vykonavatelem soudu tohoto světa, kde pro Juana ani pro Fausta není místa.
(předmluva k: Grabbe: Don Juan a Faust)


Bataillův úplný člověk v podstatě odpovídá Nietzschovu nadčlověku: bytosti, která dokáže v hlubině nevědění alespoň pozvednout hlavu a vidět, kdo jí sype písek do očí, kdo jí brání v poznání, kdo ji omezuje v rozletu - totiž společnost v roli utlačovatele individua.
(předmluva k: Bataille: Svrchovanost)


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm