Ta verbež mě prostě provokuje!

26. listopadu 2013 v 14:18 | Misantrop

Nechci popouzet, nechci protestovat, ani provokovat nebo udělat skandál. Nic z toho. Všechno tohle si opravdu myslím.

Punkové provokací protestují proti společnosti, v níž žijí. Podobají se tak řadovým občanům, nadávajícím na poměry a podléhají iluzi o dokonalé společnosti. Snaží se nezměnitelnou společnost marně zreformovat a tak udržet její existenci, na níž závisejí, místo aby vyřešili příznačný konflikt Společnost v. Ego odchodem z okraje společnosti mimo ni.

*

Vážně jsem někdy v pokušení zdvihnout na ně pravici k starořímskému pozdravu, ale oni by takovou zjevnou provokaci stejně nepochopili - a zase bych byl špatný jenom Já, a ne oni, jak je tomu ve skutečnosti...

Už v roce 1978, rok po oficiálním vzniku punku, nahrála anarchistická skupina Crass píseň Punk is dead (Punk je mrtev). Dnes získávají punkrockové soubory významná hudební ocenění, z punkové vizáže se stala móda, z punkového hnutí samotného jen další sociální klub se všemi jeho zápory a nectnostmi a punkrocková hudba již dlouho nikoho neprovokuje a neuráží, což je vzhledem k nízké úrovni všeobecného vkusu neklamnou známkou toho, že je cosi špatně.

Hlavním plusem metalu je jeho provokativnost. Ta spočívá v užívání hromad lidských lebek a jiných krvavých hororových propriet. Kdo uzří poprvé toto divoké, monumentální a strašidelné divadlo se všemi těmi planoucími pochodněmi a cákanci tělesných tekutin, bývá začasté šokován tak neobvyklou a syrovou archaickou podívanou. Uslyší-li pak tu hlasitou zvukovou stěnu s kulometnou palbou bicích a záhrobním chrčením zpěváka, nabude brzo dojmu, že se z té hudby musí zbláznit.

Pokud je to opravdu strach, co pociťuji v blízkosti člověka, pak to není strach z lidí, nýbrž strach sám ze sebe a z toho, k čemu by mne mohli dohnat. Kdybych neměl svůj nedostupný kousek lesního úkrytu, kde bych si mohl uklidnit nervy a očistit duši, určitě bych skončil buď ve vězení, nebo v blázinci. To vím s jistotou. I takhle je to těžké. A musím se hodně přemáhat, abych se nenechal vyprovokovat k nějaké klukovině. Lidem se raději vyhýbám. Bojím se, že bych jen bezmocně sledoval, jak se mé ruce samy od sebe pozvedají k hrdlu toho odporného tvora, jehož tak k smrti nenávidím.

*

Izolovanost dvou myslí vůči všem ostatním je jistě zvláštní, jako by byla jaksi nepatřičná a blížila se spíše provokaci než nevyhnutelnému postoji. Oba, Nietzsche i já sám, jsme v podstatě dva lidé, dva "myslitelé", uvěznění v mase, která zaplavuje dějiny myšlení.

*

Comte de Lautréamont kladl někdy temné, podivínské otázky a i jeho školní písemné práce se vyznačovaly bizarností, "stylovými výstřelky", jak to kvalifikoval jeho profesor rétoriky, jenž ho dokonce za jednu kompozici, kterou chápal jako antiklasickou provokaci a svoje zesměšnění, potrestal karcerem.
Člověk na tomto světě je drcen. Čím, kým? Okolím, lidmi, lidstvem, tou "stupidní, idiotskou rasou"! Kdo ji stvořil? Tvůrce, Bůh. Původce všeho zla. Odkud se bere jeho autorita? Nevíme. Je nepochopitelná a nekontrolovatelná. Provokuje proto ke sporu. Ke vzpouře.
(L. Kundera: předmluva k: Zpěvy Maldororovy)

*

Mám s sebou vynikající knihu vzpomínek Do posledního dechu od španělského surrealistického filmaře Luise Buñuela. Knihu čtu po dlouhé době již podruhé, tentokrát však s o to větším požitkem. Kniha je mi blízká nejen svou introspektivní formou, ale i osobou autorovou, s jeho sklonem k anarchismu, přirozenému mysticismu (opak nadpřirozeného), zálibě v provokacích a skandálech, ve snění nočním i denním, v dobrodružstvích nejrůznějšího druhu - a s jeho nespokojeností s moderní dobou a jejím směřováním. Zemřel ještě relativně včas, v roce 1983, takže nového, čím dál šílenějšího a totalitnějšího tisíciletí se již naštěstí nedočkal. S hnusem by se asi odvrátil... - jako Já se odvracím.

Tak málo je ve mně lidského, tak málo špatného a zlého... - a i to málo do mne vložili oni nebo to vyprovokovali.

Společného mám i něco s Egonem Bondym, dnes již zemřelým (†2007) a slavným: Psali jsme si. Jako mladík jsem si s ním vyměnil jeden či dva dopisy. Moc si na to nevzpomínám, ale vím, že jsem mu jednou poslal na posouzení některé své básně - nevím, proč právě jemu a proč vůbec někomu, inu zelené mládí - a vím, že mi odepsal a že mi doporučil k četbě Vrchlického, pokud se nemýlím. Egon Bondy tehdy ještě bydlel v Praze pod svým jménem občanským, poddanským: Zbyněk Fišer; psal jsem mu tedy na tuto adresu, ačkoli on do té doby neznal mne a Já se s ním také nikdy nesetkal. V undergroundu měl Egon Bondy samozřejmě už tehdy známé jméno a je dokonce možné, že můj dopis "od neznámého ctitele" mohl považovat za provokaci Státní Bezpečnosti, aby ho měla za co zavřít. Nicméně odepsal mi.

*

Chodím co nejvíc bos, aby mi ztvrdla chodidla - zouvám se ale hlavně, jen když nehrozí setkání s člověkem, protože jinak bych se vystavoval jeho údivu a protože by si to vysvětloval jako nějakou provokaci nebo jako protest proti něčemu, tak bych se vystavil i jeho humanizování.

*

Na přehradě jsem musel počkat jenom minutku než odtud odjeli autem dva houbaři. Jak jsem posléze zjistil z tabule umístěné přímo na místě, kde to auto stálo, parkování je zde zakázáno. To jsem měl vědět dřív! Býval bych se jich alespoň provokativně zeptal, jestli umějí číst.

Chlap, jakmile mě zpozoroval blížit se, zavolal si čokla k sobě a držel ho rukama, aby mě znovu nevyprovokoval. Nevím, jak bych se zachoval tentokrát. Asi bych ho už vážně musel přizabít, abych měl od něj pokoj. Vyhnul jsem se mu co největším obloukem a předstíral, že si ho nevšímám. Adrenalin každý den. Už mě to sere!

*

To jsme to dopracovali! Hlavně že platíme daně; ale vyjít si v klidu na procházku, aniž by vás někdo neobtěžoval, to nelze. Na co to tedy je všechno? Já mám pro strach uděláno, mně se nemůže nic tak moc stát, jsemť dospělý muž na vrcholu sil a výbušnosti, mne to "jen" obtěžuje, ale když nějaký uštěkaný bastard ukousne malému děcku půlku obličeje, jako se to každou chvíli někde stane, hájí majitel onoho hafana svého miláčka až do krve a často hází ještě vinu za celý incident na samotnou oběť, která "chudáka pejska musela nejspíš něčím vyprovokovat"! To jsme to dopracovali! Čokli mají víc práv než děti, než lidé, a co hůř: než Já!

Někdy se mi zdá, jako by ti bezostyšní nactiutrhači pera a slova zkoušeli kam až mohou se svým lhaním zajít, co si můžou vůči nám, pravdivým, dovolit; jako kdyby chtěli poslední zbytek čestných lidí vyprovokovat k nějaké neuvážené reakci, která by je pak mrzela a která by je odhalila, jakožto dosud skrytá individua, nebezpečná svým rovným charakterem dnešní postmoderní zkažené společnosti.

A když někde náhodou nedopadnou volby podle představ vládnoucích homofilů, vyprovokuje to hned ustrašený povyk bandy ukřičených homooptimistů, jakož i mezinárodní intervenci a ekonomické sankce mezinárodního společenství, ne-li rovnou ozbrojený vpád "spřátelených" vojsk. Jako bychom to neznali! Nasrat na volby!

*

Dá se říci, že mi byly odmala vštěpovány zásady katolické víry. Také jsem hodně dlouhou dobu se zajímal vskutku živě o všechno, co se kolem toho točilo. Chodil jsem do kostela, nosil jsem na krku kříž, abych provokoval tehdejší komunistický establishment, důkladně jsem prostudoval bibli. Ale nedal jsem se oklamat. Je ve mně zřejmě příliš mnoho vzdoru, otázek a svobodného ducha.

*

Uprostřed oběda se mě vdaná starší dcera, která byla těhotná, dovolila zničehonic zeptat, upírajíc na mne zrak, zda jsem měl někdy děti. Odpověděl jsem, červenaje se až po uši, že jsem neměl to štěstí. Pohlédla na společnost a zlomyslně se usmála - tohle všechno bylo i pro mne docela průhledné.
Je především jasné, že má odpověď zdaleka nebyla tou, kterou bych jí chtěl dát, i kdybych snad měl v úmyslu ji oklamat, neboť z reakce své tazatelky jsem si byl jist, že záporná odpověď na jejím názoru nic nezměnila. Zápornou odpověď všichni očekávali, dokonce ji vyprovokovali, aby si mohli vychutnat slast, že mě dohnali ke lži. Nebyl jsem zabedněný natolik, abych to nepocítil.

*

Kluci i holky vyciťovali, že se jich bojím. A poznala jsem, že právě tohle z nich dokáže udělat bestie. Bili mě, ponižovali, většina učitelů je v tom podporovala, stávala jsem se ve třídě takovým Židem. Čímsi jsem je provokovala, neuměla jsem se přizpůsobit. Dávali mi přezdívky, pokřikovali na mne, smáli se mi.

*

Iracionální zášť davu vždy neomylně rozpozná jakýkoliv sebemenší projev odlišnosti jedince a zaměří na něj svůj útok. Svou vlastní nenávist vůči takovému z davu lidí vyštvanému jedinci pak dokonce dávají za vinu jemu samotnému. Soudcové Olgy Hepnarové jí také vyčítali, že sama svým jednáním provokovala lidi, aby se k ní chovali špatně. To je typické: svést vinu na oběť, aby měl útočník čisté svědomí. A pokud se oběť ještě ke všemu aktivně brání, je to pro útočníky jen další důkaz, že jejich oběť je a byla špatná a zlá, kdežto oni jsou a vždy byli jen dobří a nevinní.
(Misantrop: poznámka k: Hepnarová)

*

Ježíš neklade odpor, nehájí svého práva, nečiní ani kroku, jenž by od něho odvrátil to nejhorší, ba více, provokuje to...

*

"Že Juráček nic neřekl, to na věci nic nemění. Dobře víme, že on provokuje, i když mlčí."

*

Antientropické a antiinertní vlastnosti člověka systém absolutně nejenže nezajímají, naopak, ruší jej a provokují k protizásahům.

*

Filosofové a básníci pověstného kruhu Sedmi nesmrtelných bambusového háje (ČU LIN ČCHI SIEN): Žuan Ťi, Si Kchang, Šan Tchao, Liou Ling, Žuan Sien, Siang Siou a Wang Jung; o nich šla pověst, že to byli géniové prodchnutí duchem Taa, a proto věčně na štíru s navyklým pořádkem světa a společenského řádu; svůj spor s dobou tito muži řešili radikální spontaneitou bytí a provokující ostenzí své vůle. Víc o tom ostatně řeknou jejich texty a jejich příběhy.

*

Nic proti lidem - ale ta mrzácká verbež mě prostě provokuje.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm