Ale Já chci být divoch!

10. prosince 2013 v 15:43 | Misantrop
Ve městech bělochů není žádné ticho. Žádné místo, kde je možné na jaře slyšet rozpukání listů nebo bzučení hmyzu. Ale možná mi to tak připadá jen proto, že jsem divoch a nerozumím tomu.
Divoch tu stál a přihlížel. "Ó ty nový a krásný světe, ó ty nový a krásný světe..."
Sobě se člověk může vzpříčit dvojím způsobem: buď jako divoch, když jeho city přemohou jeho zásady, nebo jako barbar, když zásady zničí city. Divoch pohrdá uměním a přírodu uznává za svou neomezenou vládkyni. Barbar se přírodě posmívá a nectí ji, ale s větším opovržením než divoch sloužívá jí často dále jako otrok svého otroka.
Kdo by pochyboval, že stav divocha je lepší než stav rolníka? Divoch se nemusí bát jako rolník vězení, přetížení dávkami, trýznění od pána, libovůle jeho zplnomocněnce; není ustavičně ponižován a otupován každodenní přítomností lidí bohatších a mocnějších než on; divoch žije bez představeného, bez otročení, je silnější než rolník, protože je šťastnější, těší se blahu rovnosti, a především neocenitelnému statku svobody, jíž se marně dovolává většina národů.
(Helvétius: O duchu)
Maupassant miloval sport, podnikal dlouhé pěší túry a vyhýbal se fyzické práci. Sympaťák. Byl to instinktivní pohan, civilizovaný divoch, pudový archaický primitiv, v tom dobrém smyslu slova, jak jej prosazuji Já. Rád cestoval na jih a neměl rád zimu. A samozřejmě byl velkým milovníkem přírody!
Divoch se klaní před modlami ze dřeva a kamene, civilisovaný člověk před modlami z masa a krve.
Větší cenu má přebujelost nežli vkus, poušť je cennější než chodník a divoch cennější než frizér!
Nemluvně a divoch z doby kamenné možná nepřežívají jen v některých lidech, napadlo mě, nýbrž v nás všech, jenže v někom víc, v někom méně, to je ten podstatný rozdíl.
Zvířetem přestal být člověk teprve tehdy, když postavil první stěnu. Divochem přestal být, když jsme postavili Zelenou stěnu, když jsme tou Zelenou stěnou izolovali svůj strojový, dokonalý svět od nerozumného, nestvůrného světa stromů, ptactva, zvěře...
Mýtus o ušlechtilém divochu - o těch, kteří "dávali", kteří žili uvnitř ekosystémů, aniž by jim škodili, než přišli ti, kteří jen "brali":
Někteří lidé žili bezpochyby na zemi šlechetněji než ostatní, ale náš druh musí ještě demonstrovat schopnost žít společně uvnitř ekosystému. Ještě bychom to mohli dokázat, a byl by to ušlechtilý cíl našeho snažení, ale je nám jasné, že to nepůjde, když nás bude šest nebo sedm miliard.
Patrick Frank
"Ušlechtilý divoch"
listopad 2001
Vždyť oni se mě snaží zcivilizovat! Jako Římané takzvané "barbary", jako křesťané takzvané "pohany" a jako všichni ostatní moderní světoobčané poslední zbytky přírodních národů, takzvaných "divochů"! Ale Já chci být barbar, chci být pohan a chci být divoch! Chci dokonce ještě víc: chci se vrátit ke zvířeti! Chápete to?
Lepší divoch s vynikajícími vlastnostmi, byť se dopouští zločinů, než otrok neschopný jakékoli ctnosti.
Chápeme, že s takhle rozbouřeným srdcem působí tehdy na každého, kdo se mu přiblíží, jako divoch. Je, chce být, nelidsky sám. Je to ten Beethoven nespoutaný a panovačný, jak ho viděly oči Bettininy a Goethovy.
Tyto dvě záhadné postavy jsou nejsympatičtější osoby celého románu. Zvláště Mignon zde ztělesňuje typ dionýského člověka, ušlechtilého divocha, křehkého a citlivého tvora, jemuž Goethe na konci dokonce nasadí andělská křídla. Ale oba, harfeník i Mignon, pějící své k uzoufání tklivé a smutné písně, musí Goethe stůj co stůj zavraždit, neboť v novověkém světě nemají šanci přežít bez úhony.
Divoch, odkázaný přírodou jen na pud, začíná činností zcela živočišnou. Jeho první stav bude pozorovat a cítit, což je společné všem zvířatům.
Divoch a člověk civilizovaný se liší pouze základem srdce i sklony. První touží jen po odpočinku a svobodě, chce jen žít a zůstat zahálčivý a ani duševní klid stoika se nepřibližuje jeho hluboké lhostejnosti ke všemu ostatnímu. Naproti tomu občan žije ve stálé činnosti, potí se, jedná, ustavičně se stará, aby našel zaměstnání ještě namáhavější, pracuje až do úpadu a spěchá vstříc smrti, jen aby se udržel naživu, nebo se vzdává života, aby získal nesmrtelnost. Dvoří se velkým, které nenávidí, a bohatým, jimiž pohrdá, nevyhýbá se ničemu, aby se mu dostalo cti jim sloužit. Chlubí se pyšně svým ponížením a jejich protekcí, je hrdý na své otroctví a mluví s pohrdáním o těch, kteří nemají čest je sdílet. Divoch žije pro sebe, ale člověk společenský vždy pro svět, umí žít jen v mínění druhých a dovede cítit svou vlastní existenci takřka jen podle jejich úsudku.
Symbol indiána: "člověka" v přírodním stadiu, dosud nezkorumpovaného žádnou "nadvládou". Divoch, Kalibán, je tu jako nějaký virus ukryt přímo v samém soustrojí okultního imperialismu; prales / zvířata / lidé - všichni jsou od počátku vybaveni magickou mocí okraje, všeho opovrhovaného a vyvrženého. Divý muž Kalibán je ošklivý, špinavý, je zosobněním nebezpečné Přírody, zosobněním "vyjící přírody" - na druhé straně je Kalibán také ušlechtilý a nespoutaný, je zosobněním "rajské přírody".
Každý by chtěl mít svou vlastní "rezervaci" s právem autonomie. Takzvaný Evropský projekt nemůže existenci divocha (divokého člověka) uznat - zelený chaos je stále ještě příliš velkou hrozbou imperiálnímu snu o všudypřítomném řádu a pořádku.
Umění proměnit se v divochy, vůle zmizet v divočině, to je to, co bychom se měli naučit.
Každý člověk žije jako divoch ve svém doupěti a zřídka z něho vyjde navštívit svého bližního, podobně se krčícího v jiném doupěti. Velká světová rodina lidí je utopie hodná podprůměrného rozumu.
Divoch si obstarává to nejnezbytnější ze dne na den, což mu dá jen málo práce, a pokud neprchá před bouří, šelmou nebo něčím jiným, udělá sotva krok: nade vše miluje zahálku a nečinnost, celé dny se líně a mlčky povaluje ve své nehostinné chýši, pod širým nebem, v rozsedlinách mezi skalami nebo v jeskyních.
Anglická literatura nezní žádným zcela svěžím a v tomto smyslu divokým tónem. Je to v podstatě krotká a civilizovaná literatura. Její divočinou je zelený hvozd a jejím divochem jakýsi Robin Hood. Je v ní spousta vřelé lásky k Přírodě, ale už ne tolik Přírody samotné. Její letopisy nás informují o tom, kdy v ní vyhynula divoká zvířata, ale už nesdělují, kdy v ní vymřel divoký člověk.
(Thoreau: Chůze)
Jaký je to zjev, kterým se u divocha projevuje vstup do lidství? Tážeme-li se dějin, je to stejné u všech národů, které se vymanily z otroctví stavu zvířecího: radost ze zdání, sklon k zdobení a ke hře.
V mém sourozeneckém lese, jenž přímo navazuje na mlází, v němž je ukryt můj tábor, mě viděl nějaký houbař. Už nemělo význam se schovat nebo změnit směr. Snad se nedovtípil... Když jsem se mu ztratil ze zvědavých očí, šel jsem se nenápadně podívat kde je a kam má namířeno. Nebyl tam už; zřejmě se vydal opačným směrem, když před sebou spatřil svalnatého polonahého divocha s krvavým šrámem na tváři.
Pakli tě zaujala naděje na krev a dychtivě čekáš, jak bude před tvýma očima oběť rozsápána, mělo by to spíše vzbudit útrpný soucit, dívat se na to, jak je zajíček roztrhán od psa, slabý od silnějšího, utíkavec a bázlivec od divocha, konečně nevinný tvor od krutého!
Kdo umí vejít do lesa nejen tělem, ale také srdcem, tomu se to může přihodit. Za dlouhá léta života na samotě jsem do určité míry zdivočil, jak zrakem, tak i sluchem, a kdo si i v dnešní době zachoval v sobě něco z divocha, ten mi uvěří, že jsem dokázal vnímat celým povrchem těla.
Kolem sebe vidíme téměř jen takové lidi, kteří si na svůj způsob života stěžují a mnozí z nich se ho zbavují. Ptám se, slyšel-li někdo, že by volného divocha vůbec napadlo stěžovat si na svůj život a spáchat sebevraždu. Suďme tedy s menší pýchou, kde je skutečná bída.
"Je to ale kus divocha! Měl byste ho někde zaměstnat nebo oženit, nebo tak... To už není ani člověk!"
(Čechov: Step)
Civilizace, jak to nazývají, je učené barbarství, a rozhodl jsem se stát se divochem. Koupil jsem za šest tisíc franků zbytky bývalého převorství s pěkným kamenným schodištěm ve věži a se štěpnicí, kterou nepěstuji. Trávím tu dobu pozorováním oblaků na nebi nebo bílé příze divoké mrkve na trávě. Je to jistě lepší než kuchat živé žáby nebo vyrábět nový typ torpédovky.
Volnost je ve velké vážnosti všude tam, kde vládne kulturní lid; je to pouto, jímž divoch může odčarovat černý flór, jímž je kryta jeho duše, a zchladit neklidnou hruď mohutnou tišinou.
Ach! Nebýt zim, pravděpodobně bych zůstal velmi analfabetickým, velmi nesečtělým, velmi nevzdělaným a velmi zaostalým tvorem, ale stále bych byl stokrát ušlechtilejším divochem nežli civilizovaní hlupáci svázaní otupujícím jhem práce a lidské pospolitosti. Nic bych možná nikdy nenapsal, nic bych nevydal z plodů mého nelidského ducha lidem v plen či v zlost, doufaje, že při pálení mých knih nějaké potentátované lidské nemehlo ve chvatné horlivosti brkne a svalí se do ohně, kde, blbec, uhoří nebo kde si alespoň popálí své nenechavé pracovité pazoury blbého cháma, nebo doufaje, že od slavnostního autodafé na počest mých misantropických spisů chytnou plamenem také domy seběhnuvšího se vůči mně rozhořčeného lidu, připraveného vždy k lynčování svých odpůrců, nebo že chytnou plamenem též jejich vřeštící parchanti v kočárcích, chlupy na bolestí kňučících psech a že vzplanou i jejich naleštěná červená autíčka, jež žárem toho všespalujícího ohně vybuchnou a shoří na prach!... - Nic z toho bych byl jistě neudělal, nic z toho by se bylo nestalo, kdybych byl mohl zůstat pořád v lese, ale byl bych celý život svobodný a divoký. Svobodný, divoký a šťastný - jak jsem nyní.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm