Jak rád bych míjel hlučný dav!

21. prosince 2013 v 17:43 | Misantrop

Jak rád bych míjel hlučný dav,
necítil k lidem nenávist.
Je temný duch jen v přítmí zdráv,
jen v smutném údolu si jist.


Vám jen, mudrcům, to pravím -
dav, jenž tupí, je mi vzdálen:
Živoucí já život slavím,
jenž chce v plamenech být spálen.


Mlč, bezduché ty robství v tlupě,
jež nádeničí pro zisk tupě!
Tvá nízkost ve mně budí hněv.
Jsouc červem, neznáš nebes dráhy,
znáš zisk jen, - ceníš jen dle váhy.

Pryč! Co mi po vás? Pěvec vřelý
svých dum vám nedá na pospas!
Byť v neřesti jste zkameněli,
vás neoživí lyry hlas!
Jste duši protivny jak hroby.
Vy za svá hlupství, za své zloby
jste dosud měli k výběru
bič, káznici a sekeru;
dost, chátro, vám je toho k spáse!
Z měst vašich smetí vymetá se.
(Puškin: Všední dav)


Jsme na místech, kde spatříš teskný dav,
dar rozumu zmařil houf nedouků,
je žalostný ten zástup prázdných hlav.


Představuji si, jak by vypadala jejich nynější výstavná města, jejich Paříž a jejich New York, s jejich davy lidí, dopravními zácpami, hlukem a znečištěním a s předraženými cenami všeho; jak by to vypadalo, až by lidé nebyli a ta jejich města až by začal pohlcovat les a vracelo se do nich, do jejich rozpadajících se zdí, ptactvo a zvěř. To je tak krásná vidina, že bych dal nevím co, aby se naplnila.


Ta chvíle, kdy uniknu davu zlých lidí, je rozkošná, a jakmile jsem pod stromy, uprostřed zeleně, mám pocit, že jsem se octl v ráji na zemi a zakouším tak silnou vnitřní radost, jako bych byl tím nejšťastnějším ze smrtelníků.
Nadarmo jsem unikal do hloubi lesů, dotěrný dav mě všude následoval a zahaloval mi celou přírodu. Teprve když jsem se odpoutal od společenských vášní a smutných myšlenek s nimi spojených, znovu jsem nalezl přírodu v plné kráse.


Střezte se davu, chcete-li zůstat sami sebou! Samotná přítomnost druhé osoby už vážně narušuje moje svobodné jednání a kalí průzračnost myšlenek. Octnete-li se v nějakém davu, děláte věci, které byste nikdy jinak neudělali: na fotbale křičíte "gól" a "bijte je!", na demonstraci hajlujete nebo zpíváte hymnu, ve společnosti, aby se o vás nepovídalo, že jste kakabus, jste nucen žvanit spoustu nesmyslů, odpovídat na podobné nesmysly atd. Zkrátka, každá společnost vás vždycky přinejmenším omezuje. Daleko horší však je to, že podlehnete davové psychóze, která z vás udělá blbce, jenž nepatří sám sobě, není sám sebou - stal se atomem davu, trubcem.


Co se římské a řecké davy nikdy nedoslechly, to si po dlouhých staletích několik učenců přečetlo a jen několik málo učenců dosud čte. Řečník se dává unášet vzněty chvilkové příležitosti a oslovuje dav, který má před sebou a který ho může slyšet; avšak spisovatel, jehož příležitostí je jeho méně vzrušivý život a kterého by rozptylovalo ono dění a davy, jež inspirují řečníka, promlouvá k rozumu a srdci lidstva; ke všem lidem v kterékoliv době, kteří mu mohou porozumět.


"Velký dav, kterým jsem bývala obklopena, mě rozptyloval a strhoval s sebou jako divoký proud. Byla to nejprázdnější léta mého života."
(Goethe: Zpověď krásné duše)


Příroda, nikoli Manu, odděluje od lidí převážně duchovních i od lidí silných převážně svaly a temperamentem lidi třetí, kteří nevynikají v tom ani v onom, lidi prostřední, - tyto co veliký dav, ony co výběr.


Jedni vidí černě, druzí modře a dav vidí hloupě.


Lidský dav je odsouzený, aby navždy tahal
jak tažné zvíře mlýnské žernovy
pořádků světa. Chceš ho osvobodit?
Nepřijme volnost, ač mu ji nabízíš
a nového si pána zítra najde.
Myslíš si snad, že by trpěl jařmo,
kdyby sám neměl zapotřebí pána
a cítil by se sebevědomějším?


Davy milují více vládce než prosebníka a vnitřně je uspokojuje učení, které vedle sebe netrpí žádné jiné než to, které schválí liberální svoboda; neví většinou, co si s ní mají počít a cítí se dokonce trochu opuštěny. Nestydatost duševního terorismu si uvědomují jen málo, podobně jako pobuřující zneužívání lidské svobody a vůbec netuší vnitřní nesmyslnost celého učení. Vidí jen bezohlednou sílu a brutalitu cílevědomých výroků a před tou se nakonec vždy skloní.


Všechno je křivé, nic poctivého v našem klatém bytí, krom padoušství. Buď tedy v ošklivosti lahodná krmě, pospolnost a dav.
(Shakespeare: Timon Athénský)


V ohledu na intelekt je příroda nanejvýš aristokratická. Rozdíly, které zde ustavila, jsou větší než ty, které stanovily narození, hodnost, bohatství nebo kastovní rozdíl v jakékoli zemi: ale jako v jiných aristokraciích, tak i v této, připadá mnoho tisíc plebejců na jednoho šlechtice a existuje velký dav pouhého póvlu, mob, rabble, la canaille.


Velký dav má oči a uši, ale ne mnoho navíc, třeba bezkrevný úsudek a dokonce malou paměť.


Lidmi utýraná a tisíckrát zlynčovaná krásná mladá dívka schválně vjela nákladním autem na chodník a přejela tam dvacet lidí, z nichž osm se jí podařilo zabít. Anonymní dav jí ničil život, ona na oplátku zničila pár anonymních životů jejich.


Dav má vášně prudké a prosté, je nepřístupný soudnosti.


Je nutno, aby vyšší lidé vypověděli válku davu.


Kdo ví, že je hluboký, usiluje o jasnost; kdo se chce davu zdát hluboký, usiluje o temnost. Neboť dav má za hluboké vše, čeho dna nemůže dohlédnout: je tak bázlivý a tak nerad vstupuje do vody.


Čím větší dav, tím větší starosti.


Mnohý i na mne z davu toho hřímá,
- proč také nechci - výt a mňoukat s nima!?


Žádný hudebník nevyznal důrazněji umělcovu nezávislost na obecenstvu:
"Nepíši pro dav" (Menge), volá po Fideliovi (1806).
(Rolland: Díkuvzdání Beethovenovi)


Nic nás neuvrhne do větších potíží, než když se řídíme hlasem davu přesvědčeni, že nejlepší je to, co přijal obecný souhlas lidí, když máme před sebou četné příklady a když náš život neřídí rozum, ale opičení. Odtud ta obrovská spousta lidí, kteří padají jeden přes druhého. Tak jako když se lidé při velkém návalu vzájemně na sebe tlačí, nikdo nepadá, aniž by s sebou strhl druhého, a první jsou zkázou těch, kteří stojí za nimi, něco takového můžeš vidět v životě obecně: nikdo nechybuje jen ke své vlastní škodě, avšak je příčinou a původcem chybování druhých. Je totiž škodlivé družit se k těm, kteří jsou před námi, a vzhledem k tomu, že každý raději věří druhému, než aby sám přemýšlel, nikdy si člověk netvoří vlastní soud o životě, ale omezuje se na víru, a v důsledku toho chyba přecházející z jednoho na druhého námi kymácí a sráží nás do propasti. Příklady druhých nás hubí, a uzdravíme se, jen když se odloučíme od davu.
S lidskými záležitostmi to není zařízeno tak dobře, aby se lepší líbilo většině: dav je důkazem, že bylo zvoleno to nejhorší.
Hledejme tedy, co je nejlepší, ne co je nejběžnější, hledejme to, co nás uvede ve stav věčné blaženosti, ne co schválil dav, nejhorší vykladač pravdy.
(Seneca: O blaženém životě)


Co prostý dav nazývá nazdařbůh dobrým mravem, je jen toporné, otrocké a téměř opičí napodobování způsobů lidí vyšší inteligence, kteří to neb ono pokládají náhodou za vhodné za normálních okolností.


Mám hrůzu z davu. Psychiatrie má pro tuto fóbii jistě přesné a odborné pojmenování. V mém případě však jde o hrůzu z davu z čistě rozumových a vysvětlitelných důvodů.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm