Kde se vzal strach?

5. prosince 2013 v 15:31 | Misantrop

"Kde se vzal strach? Je to starý příběh, starší než džungle," řekl Háthí. "Sami víte, dětičky," spustil, "že nejvíc ze všeho se bojíte člověka." Zamručeli na souhlas.


Strach byl příčinou vzniku prvních vlád v historii.


Mám strach z dětí, které jsou stejně staré jako já. Vraždí se navzájem. Mám z nich strach a oni mě nemají rádi, protože mám strach.


První, kdo na světě stvořil bohy, byl strach.


Otec Zeus pak třetí plémě smrtelných lidí,
bronzové, stříbrnému už nikterak podobné, stvořil,
z jasanů, hrozné a obrovité; ti o žalné dílo
Áreovo a násilí dbali a nejedli chleba,
nýbrž srdce tvrdé jak ocel měli a zpupné;
strach je potkat a strach se dotknout té veliké síly,
pádných paží, jež na hrubém trupu od ramen rostly.
Vlastníma rukama oni se navzájem pobivše sešli
do domu zatuchlého a k zimomřivému Hádu
beze slávy; i je, ač bývali strašní, si vzala
černá smrt a opustili svit jasného slunce.


Na louce se pásly krávy. Když je pasák sháněl do ohrady zpět, skoro všechny poslušně šly. Pouze jedna se zapomněla, nevšímajíc si pohybu svých sester a pásla se klidně dál. Když si uvědomila prázdno vedle sebe, jindy nezvyklé, ohlédla se a zhrozila se: sestřičky kravičky jsou všechny skoro v kravíně, už už jí mizejí z vyděšených očí. Ale dala se do klusu a stádo dohonila.
Příběh končí happy endem, opona padá... Tomuto strachu krávy z "prázdna" kolem sebe se u lidí říká "společenskost". Mohla se obrátit a utéct; mohla prožít den nebo dva na svobodě, než by ji odchytli, ale stádní pud, tento strach z "prázdna" kolem sebe, jí v tom zabránil.


I sám český a polský král Václav II. upadal do mdlob při pohledu na černého kocoura! Odvěký křesťanský strach z přírody zabydlil přirozený svět nadpřirozenými strašidly a z lidí udělal ustrašené strašpytle a absolutní magory. "Otec vlasti" a "největší Čech" Karel IV. zase žil a konal vše v neustálém strachu z konce světa, a znovu náš starý známý straširybka Václav II. zalézal při sebemenším zadunění hromu do skříně se svatými ostatky. Jeden magor vedle druhého.


Mít strach není k ničemu, vede jen k ještě většímu duševnímu otroctví. Strach? Strach je znakem otroků, kteří se bojí buď ještě většího jha, anebo se bojí, že by nevěděli, co si počít bez jha, jež by jim někdo (oni sami nikdy) sňal ze shrbených těl. Strach? Překážku buď zdolám, nebo ne. Jakýpak strach! S tím na mne nechoďte! Svobodný člověk se nesmí nechat omezovat žádným strachem.


Co se toho namluví o božství v člověku! Co je na něm božského, co nesmrtelného? Hle, jak se plíží a hrbí, jak se celý den z něčeho nepojmenovatelného strachuje!


Z jeho srdce vyrůstá krásná květina moudrosti, od narození zasetá do jeho hlubin, a když ostatní bdíce sní a obludnými představami i strachem jsou bez sebe, on žije sen života jako bdící, a to nejvzácnější, co se přihodí, je mu zároveň minulostí i budoucností.


Hodnotnější typ se vyskytl již dosti často: ale vždy šťastnou náhodou, výjimkou, nikdy proto, že byl chtěn. Naopak, jeho se nejvíc obávali, byl dosud téměř vtělením hrůzy; - a ze strachu byl chtěn a pěstěn typus opačný a také ho bylo dosaženo: domácí zvíře, stádní zvíře, nemocné zvíře člověk, - křesťan...


Pan Hyde byl bledý a zakrslý - budil dojem člověka zrůdného, ač se ta zrůdnost nedala popsat, měl nepříjemný úsměv, choval se k advokátovi odporně bojácně a zároveň vyzývavě a mluvil ochraptělým, sípavým, až selhávajícím hlasem - to všechno svědčilo proti němu, ale ani to všechno dohromady nemohlo vysvětlit dosud nepoznaný odpor, hnus a strach, jaký budil v panu Uttersonovi. "Jistě za tím vězí něco jiného," řekl si, celý popletený. "Určitě za tím vězí něco víc, jen kdybych to dovedl pojmenovat! Chraň nás pánbůh, vždyť on ani nevypadá jako člověk!"


Neschopný sklonit se, neboť byl strachu prostý,
a světu za blázna právě pro svoje ctnosti.
Obáván, podváděn od mládí že se viděl,
výčitky necítil - tak lidi nenáviděl.


1. března 1968 ... pátek
Novinami, rozhlasem a televizí se valí lavina slov a vět, které se nikdy dříve nesměly ani šeptat.
Mám strach, že to špatně dopadne. Ráno se probudím, na rozích budou stát Lidové milice a v Rudém právu bude seznam zatčených frakcionářů, kteří chtěli ohrozit naše spojenectví se Sovětským svazem.


Vystoupil jsem na střešní terasu.
Nejdřív jsem nevěděl, v čem změna spočívá. Z pusté terasy se na mne vrhlo něco naprosto cizího. Zachvátil mě strach, a nevěděl jsem proč. Teprve po několika vteřinách jsem si uvědomil, co mě vyděsilo. Hluk letadel, který ve dne v noci vyplňoval vzduch, byl ten tam. Bylo ticho.


Necítím se ve své kůži. Je to klaustrofobie, strach z davů nebo zdravý rozum? Může mít jednotlivec pravdu, když proti němu se svou pravdou stojí celý svět?


Kdysi měl Démónax vyplout na moře za bouřlivého počasí a jeden přítel mu řekl: "Nemáš strach, že se převrhne loď a sežerou tě ryby?" Démónax na to: "A to bych byl pěkný nevděčník, kdybych se bál, že mě sežerou ryby, když jsem jich sám tolik snědl!"


Ha-ha-ha-ha-ha! To jsem jim nahnal strachu! Pitomci jedni, mají ze mne stejnou hrůzu jako já z nich! Inu, na ten svět se na mou duši musí jít jenom s flintou! Ha-ha-ha-ha-ha!
(Molière: Zdravý nemocný)


Život většiny je jen stálý boj o tuto existenci, kterou nakonec s jistotou všichni ztratí. Co však v tomto tak únavném boji umožňuje vytrvat, není ani tak láska k životu jako strach před smrtí, která nevyhnutelně stojí v pozadí a může se objevit každým okamžikem.


Ráno jsem vstávala již se strachem, co zase během toho dne zažiji a co kdo proti mně bude mít. Pak jsem šla do školy, strašně nerada a s obavami, které se vždy vyplnily.


Mein Kampf: za komunistů byla tato kniha zakázaná, po převratu sice krátce vyšla, ale nyní je zakázaná zas. Pročpak asi? Určitě ne proto, že je údajně "téměř nečitelná" (o tom vím své), nýbrž proto, že obsahuje cosi - a Já asi tuším co -, co je aktuální ještě dnes a z čeho mají dnešní vládci stále strach.


Lidí se nebojím, i když by rozhodně bylo proč. Ne, to není strach v pravém slova smyslu. Je to spíš, kromě nesmiřitelného hněvu, hlubokého pohrdání a neskrývané nenávisti, touha vyhnout se jim a nevidět je. Tygr je mocné zvíře a i on se člověku raději obloukem vyhne, ba ani nechodí do míst, kde lze potkat člověka - pokud ovšem takové požehnané místo existuje v dnešním přelidněném světě. I tygr se lidem raději vyhýbá. Přitom by mu v přímém souboji s člověkem stačilo jen se ohnat svou vražednou tlapou a bylo by rázem po boji - a po člověku. Ale i ta lítá šelma moc dobře ví, že by na sebe strhla nežádoucí pozornost a pomstu toho nebezpečného lidského hnusu. A pokud je to opravdu strach, co pociťuji v blízkosti člověka, pak to není strach z lidí, nýbrž strach sám ze sebe a z toho, k čemu by mne mohli dohnat. Kdybych neměl svůj nedostupný kousek lesního úkrytu, kde bych si mohl uklidnit nervy a očistit duši, určitě bych skončil buď ve vězení, nebo v blázinci. To vím s jistotou. I takhle je to těžké. A musím se hodně přemáhat, abych se nenechal vyprovokovat k nějaké klukovině. Lidem se raději vyhýbám. Bojím se, že bych jen bezmocně sledoval, jak se mé ruce samy od sebe pozvedají k hrdlu toho odporného tvora, jejž tak k smrti nenávidím. To je přesně ta moje zpropadená rozumnost. Nikdy neudělám nic nerozumného, nic zvířeckého, nic impulzivního, nikdy se nedopustím žádného afektu, nikdy nespáchám žádný zločin. Ale hluboko v mé mysli dlí Orwellův crimethink; je zaseto sémě strašlivého brachiálního běsu, jenž si jednoho dne zatančí svůj vítězný tanec v tratolišti krve. Strach? Nemám strach z nikoho. Ani vlastní smrti se nebojím. To už se víc bojím smrti těch, kdož mají tu čest být mými rodiči, protože pak budu muset jít dělat. Tak se to má s mým strachem.


Kdyby v lidech, jací většinou jsou, převážilo dobro nad zlem, pak by bylo lepší spoléhat se na jejich spravedlnost, slušnost, vděčnost, věrnost, lásku či soucit, než na jejich strach; protože tomu je však obráceně, je radno dát přednost opaku.


Vím, že říkáte spoustu věcí, které nemyslíte vážně, protože máte strach z toho, co by o vás řekla jiná připosraná prolhaná hovada.


Čeho se člověk všeho vzdal! A jak bezúčelně! Co všechno od sebe v šílenství úmyslně odhazoval, jak obludné formy sebetrýznění a odříkání si vymýšlel, a důvodem byl vždy strach a výsledkem ponížení nekonečně strašnější než to, jaké si představoval a jakému se ve své nevědomosti snažil uniknout.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm