Když přichází bouře (2/2)

24. prosince 2013 v 15:09 | Misantrop

A přece jsem nejednou z vlastní zkušenosti poznal, že i nerudný misantrop a zádumčivec může v přírodních jevech nacházet přelíbeznou, nevinnou a krajně povzbudivou společnost. Člověk, který žije uprostřed přírody a má smysly dosud pohromadě, nemůže propadat nejčernější melancholii. Ještě nezuřila taková bouře, aby zdravému a nezkaženému uchu nezněla jako aiolská harfa.


Zachmuřili jsme se, říkali nám fatalisté. Naše fatum - to byla plnost, napětí, nadržení sil. Žíznili jsme po blesku a činech, nikdy jsme se nepřiblížili štěstí slabochů, "oddanosti"... Bouře byla v našem vzduchu, příroda - a my jsme příroda - se zatměla -, neboť neměli jsme cesty. Formule našeho štěstí: jasné Ano, Ne, přímá linie, cíl...


Pod strmým štítem jeskyně uprostřed hlubokých srázů
Z mraků tu celé dny bouře nepřestává hřmít
A já nejsem mistr Konfucius
Není nikoho, kdo by se mne sem vydal navštívit


Večer se přihnala vichřice, která prý ve městě vyhodila na celý den elektřinu, přerušila dodávku vody a zabila jednu ženskou. Takové řádění živlů jsem dlouho nezažil! Chtěl jsem jít zrovna pro vodu, ale když jsem viděl ta s hukotem se valící mračna a když jsem z dálky slyšel to nepřetržité hřmění, rozmyslel jsem si to. A dobře jsem udělal, protože co se vzápětí přihnalo mě donutilo zalézt do stanu, všechno zavřít, utěsnit, přikrčit se k matičce zemi a s napětím čekat, co se bude dít dál.
Ten hukot zesílil a obrovský vichr ohnul stromy jako rákosí. Rázem se zešeřilo a začal liják, jenž tepal kupoli mého stanu divým lijavcem. Blesky probleskovaly tmou jeden za druhým, ale epicentrum bouře bylo zřejmě dosti vzdáleno, protože jsem žádné rány neslyšel, jen vzdálené temné dunění jako kanonáda. Vše to "boží dopuštění" se přehnalo stejně rychle jako přišlo. Škody v lese nenadělalo; našel jsem jen pár zpřerážených stromů a několik popadaných větví, nic hrozného. Ve městě to bylo horší. Škoda, že to nezničilo civilizaci! Nemusel bych se vracet.


Nejtišší slova to jsou, která přinášejí bouři, myšlenky, jež se blíží na nohách holubičích, řídí svět.


PROCELLAE QUANTO PLUS HABENT VIRIUM, TANTO MINUS TEMPORIS
Čím prudší je bouře, tím kratší má trvání
(Seneca Mladší, Otázky přírodní filosofie 7,9,3)
Totéž platí a užívá se v přeneseném smyslu i o vzteku. → Nulla tempestas magna perdurat.


Ať je jaká chce bouře, zkroucené slupky plavou vždycky navrchu.


Duše vytvořila si ze své osamělosti království, kde už k ní nemohou zvenčí rušivě doléhat bouře, nepřátelské vichry. Zdá se mu, že je sám, se svou hudbou...
(Rolland: Beethoven a ženy)


Buď jako skalní útes, o nějž se láme vlna za vlnou: ale útes nepovoluje a bouře vod kolkolem usíná.


Velký Život má chvíli podobu živoucího nebytí a chvíli zas se podobá zuřící bouři.


Ze všeho nejvíc zuří bouře hněvu člověka vždy proti jemu drze nastaveným zrcadlům a všemu, co je věrným obrazem nebo předobrazem člověka.


Hanba kormidelníkovi, kterému vyrazila vlna kormidlo z rukou, hanba kapitánu, který opustí plachty zmítané větrem a vydá loď bouři. Ten však, koho pohltilo moře držícího kormidlo a vzpírajícího se, budiž pochválen, i když ztroskotá...
(Seneca: O krátkosti života)


Boj proti velkým lidem je z hospodárných důvodů oprávněn. Jsou nebezpeční, náhody, výjimky, bouře, a to dosti silné, aby vše pomalu budované a zakládané učinili problematickým. Výbušnost nechat vybuchnout nejen beze škody, nýbrž co možná takovému výbuchu předejít - to je základní instinkt veškeré civilizované společnosti.


Obloha se zatáhla mračny. Bouří, ale zatím neprší. Přesto se raději vracím z procházky po lese dřív. Stejně je šero, příliš horko a komáři dotírají. V 19:30 už jsem zpátky ve stanu a začíná pršet. Ve 21:30 se rozběsnila bouře. Živly řádí, blesky ozařují zčernalé nebe. Jsem těm živlům vydán na pospas. Je to vzrušující, trochu děsivá, stroboskopická podívaná, jaká se dá vidět a zažít jen v přírodě. Trochu se bojím, například, že se zlomí větev, strom že vyvrátí blesk a zasáhne mě ležícího, bezmocného uvnitř stanu jako v pasti. Bojím se, ale je to fascinující zážitek. Liják bije zuřivě do střechy, pár kapek propouští. Za dvacet minut jsme z nejhoršího venku; bouře se vzdaluje. Ze zpráv se později dozvídám, že nejméně dva lidáky tato bouře zabila, když na jejich tupé hlavy svrhávala stromy a větve. Jeden z nich se utopil, dva parchanty zranil a ohlušil blesk uhodivší do autobusové zastávky, kde se schovali, a tak dále. Zase jsem měl štěstí. Mne se žádná přírodní živelnost netkne.


Když bouře vrcholí, objeví se vždycky někde pták, aby nás uklidnil.
(René Clair)


Knihy jsou podobné domovu, do kterého se vracíme i za největší bouřky.
(Bernard Bolzano)


Nebe se mezitím pokrylo tmavými mračny blížící se bouře. Žádné světlo, žádné vedro. Ani focení, ani pocení. Do Reinlebensbornu však přesto chvátám. Na světlinku pod listnáči se přiloudal srnec. Pst, nevidí mě! Spustil se však drobný déšť. To mi zatím nevadí, skrčil jsem se pod stromy. Blýská se. Řach! Ozvala se nablízku hromová rána. To byla šlupka! Déšť sílí. To už utíkám lesem ke stanu. Uf! Jsem mokrý, ale v suchu. Prásk! Další pumelice! Ta byla! Cítím zápach spáleniny. Jako když se vypaluje letlampou kresba do dřeva. Blesk musel nejspíš zasáhnout nějaký hodně blízký strom. Vyhlížím ven, zdali snad někde nehoří. Ne, nic. Bouře pomalu ustává. Už je pryč. Slunce svítí. Obloha je tou bouří úplně vyčištěná. Musím jít někam ven, na slunce a na čerstvé povětří nalokat se ozónu a uschnout. Nyní je krásně.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm