Lesy, ohoho lesy, lesy!

6. prosince 2013 v 15:18 | Misantrop

"Po pokoji chodím, zastavím se u okna - a vyplivnu. Střechy, okna, vozy, kouř - cožpak lze tady žíti? Lidi tu smrdí pod nos jeden druhému. Chodí za bránu na procházku, za bránou je silnice, na silnici prach, tráva je šedá prachem, stromy jsou šedé prachem - a dost! Víš, takhle... lesy, ohoho lesy, lesy!" Vika vtáhl labužně vzduch, oči zaplanuly. "Když takhle na pasece slunce jenjen slévá! Stojíš a zdá se ti, že máš v ústech a ve všech žilách tmavě červenou hustou šťávu z malin! Nebo sprchne, houby cítíš, tu a tam větvička tě pokropí, jako by s tebou žertovala! Buky jdeš, tmavou bučinou, víš, je to jako zelený sklep... no, rozumíš mi snad? Chlad a ticho, že se promluvit bojíš, a tu už zase mezi modříny a smrčí přejdeš, světla je tu a bzukotu - no, kolikrát si myslím, je to tak krásné, báseň bych o tom napsal, kdybych dovedl... Zbláznil bych se, když na to myslím,... že bych mohl takhle... víš, pořád v lesích..."


Před kým, bloude, to prcháš? - i bohové bydlili v lesích,
dlel tam i trojský Paris - nechť Pallas ve městech bydlí,
kterým základy dala - my nade vše milujme lesy.
(Vergilius: Zpěvy pastýřské)


Radost jest být Nikolou Šuhajem. Miluje ty hory a lesy kolem, k nimž se možno vždy bezpečně utéci. Nikdy ho nezradily a nedají mu nikdy zahynout. Protože je tělem z jejich těla, krví z jejich krve.


Kdyby radši zasadili strom, když už musí mermomocí něco sázet a pěstovat a pohnojovat! Raději ať opečovávají a starají se a chrání nějaký ztepilý stromeček! Raději nechť jdou a zaplní Zemi hojnými lesy, než svou dračí setbou!


Když jsem šel včera jako na pohřeb na noční šichtu do fabriky, ptal jsem se sám sebe, co to dělám. Byla to zoufalá otázka, na kterou neexistuje odpověď, protože vyhnout se tomu a utéct daleko na jih za hory a lesy v tuto dobu nejde. Ale vím, že to jednou přijde; že je to nevyhnutelné. A po pravdě řečeno, ani bych to jinak nechtěl.


K botanice mě poutá celá řada navazujících myšlenek. Shromažďuje a připomíná mé obraznosti všechny představy, které ji tolik těší - louky, vody, lesy, samotu, a hlavně klid a odpočinek, jejž jsem uprostřed toho všeho nalezl.


Vydáme-li se na procházku, jdeme přirozeně do polí a lesů: co by z nás bylo, kdybychom chodili jen po zahradě nebo po promenádě? Dokonce i některé filosofické školy pociťovaly nutnost dopravit si lesy k sobě, protože sami jejich členové je nenavštěvovali. "Sázeli háje a aleje platanů," kam chodili na subdiales ambulationes v otevřených sloupořadích.
(Thoreau: Chůze)


Hořící lesy, které vzplály ohněm,
padaly, bledly - až pak zhroutily se
s praskotem do černi, jež zhltla všechno.
V tom skomíravém světle tváře lidí
přízrakům z jiných hvězd se podobaly,
jak stín a přísvit honily se po nich.
(Byron: Tma)


Divoch si zvolil za svou poustevnu starý maják. Avšak nebyla to jen vyhlídka, co divocha poutalo k majáku. To, co bylo blízko, bylo právě tak svůdné. Lesy, paseky plné vřesu a žlutého hlodaše, shluky sosen, zářivé rybníky, nad nimiž se skláněly břízy a v nichž rostly lekníny a rákosí - to bylo tak krásné a úchvatné pro jeho oko, zvyklé na vyprahlou americkou poušť. A pak ta samota! Celé dny přešly, aniž uviděl lidskou bytost. Jedinými atrakcemi zde byly květiny a krajina, nebyl tu tedy žádný závažný důvod, aby se sem chodilo, a nikdo sem také nechodil.


Bojím se, že bych mohl léty zapomenout, začít ztrácet vzpomínky na hory a lesy, a úplně nejvíc ze všeho se obávám, že bych mohl ztratit celkový cit pro divokou přírodu a kontakt s ní. Ale nevěřím, že vězení zlomí mého ducha.


Chtěl jsem si připomenout všechny mé dřívější svobodné poutě a potulky těmito lesy, kde se nachází mnoho pěkných romantických skal, odkud je často také rozkošná vyhlídka. Snad jsem doufal také najít divočejší a liduprázdnější kout světa; ale mezitím přibyla na Zemi další miliarda nebo dvě lidáků, takže ani tam už to není jako dřív.


Člověk ve svém pomýlení mocně zasáhl do přírody. Zdevastoval lesy, a tím i změnil klima a atmosférické podmínky.


WITHIN TEMPTATION
V dokonalé harmonii

Ve světě ach tak vzdáleném
Kde se světlo loučí s dnem
Tam zrodilo se a rostlo malé dítě
Hluboko v lese na místě skrytém
Nezřela ni matka jeho líce

Starobylí duchové lesa
Jej udělali králem elfů a stromů
Byl jediným člověkem
Který žil v harmonii
V dokonalé harmonii

Lesy jej chránily, jeho tužby plnily
Ovoce od ptáků, med mu včely snášely
Pod stromy nalézal svou skrýš
Vyrostl v jejich společnosti
Jeho rodinou se staly spíš

Tisíc jar
Přešlo kolem něj
Sbohem již říkal tolikrát
A když jej duchové zavolali
Aby navždy, navždy zůstal
Lesní duch se z něho stal


Znám místa, kde v souladu s přírodou zvítězily listnáče nad smrky, a je to ten nejkrásnější les: světlý, průchodný, s bohatým zeleným podrostem. Ty jejich věčné stereotypní smrkové lesy se mi nelíbí. Smrk je sice krásný strom, ale jeho ztepilost a půvab vynikne nejlépe, je-li solitérem nebo stojí-li nanejvýš dva či tři pohromadě. Pak je na smrk pěkný pohled, ale lány smrků, jak říkají Němci, zu dicht gesät, příliš těsně k sobě nasázených, ještě k tomu do řady jako vojáci při přehlídce, bez trávy a bez květin, to není pěkné. Smrk patří do vysokohorské krajiny, ne sem, kde by měly růst buky a jedle. Ty tu jsou v naprosté menšině a uvidět dnes ještě někde poslední zapomenutou jedli, se rovná zázraku, třebaže se některé obce po jedlích jmenují. To je už však, bohužel, jen relikt minulosti, jako všechno dobré.


FAIDRA
Tam pod topoly na luzích travnatých
si hovíc hned bych pookřála celá.
V hory pusťte mne; v hvozdy chci ráda se brát,
v lesy sosnovité.
(Eurípidés: Hippolytos)


Hluboké lesy, v nichž obyčejní lidé nenacházejí potěšení, jsou sídlem blaženosti pro ty, kteří se zbavili vášní, neboť nehledají ukojení smyslů.


Najdi si ostrov, kde je celý rok teplo, potrava a lesy, kde se můžeš schovat před lidmi a jejich humanitou a otroctvím!


V Paříži mi to připadá, jako bych nikdy nebyl venku, poněvadž ulice jsou vlastně velká společná obydlí bez stropu. Jsme na vzduchu mezi dvěma zdmi, když jdeme po dřevěných nebo kamenných kostkách dlažby, rozhled nám stále všude omezují budovy a nemáme na obzoru žádnou zeleň, ani louky, ani lesy.
(Maupassant: Sluky)


Díval jsem se oknem továrny na okolní lesy. Ach, tam bylo krásně! Jakpak se asi mají má zvířata, mé "myšičky" kupříkladu? Ach, proč jen jsem člověk, ač jím být odmítám, proč nejsem zvíře a proč nemohu žít divoce v lesích jako srny?


Lidskou populaci blížící se osmi miliardám lze udržet naživu jedině tak, že se zpustoší Země. Jestliže všechna volná příroda podlehne lidské kultivaci a osídlení, jestliže se tropické deštné lesy přemění v pouště, jestliže se za využití genetického inženýrství budou vytloukat stále vyšší výnosy ze slábnoucí půdy, pak si lidstvo pro sebe vytvoří nové geologické období - eremozoické neboli Období samoty, kdy na Zemi nezůstane o mnoho víc než lidstvo samotné a protetické prostředí, jež ho bude udržovat naživu. Je to odpudivá představa, ale je to jen noční můra: buď zemský samoregulující mechanismus učiní planetu pro lidstvo méně obyvatelnou, nebo průvodní jevy lidské činnosti zarazí růst počtu obyvatel.


Imbecilně ochraňujeme sluky a rosničky, ale vyklučíme Mato Grosso. Těžce pokutujem odchyt tesaříka alpinského, ale v téže oblasti masakrujem potoční pstruhy a o kus dál vyrubem Sibiř. Můžeme se podělat chválou přírody, ale odporazíme nedohledné lesy Mexika, abychom měli na armádu. Dnes jsou tam poušť a chřestýši. Jestliže příroda je tak dokonalá a jen předstupeň, jsme my snad stupeň? Čeho? Zde něco hanebně nesouhlasí.


Hluboké lesy se měnily v líbezná pole, která bylo třeba zavlažovat lidským potem a na nichž brzo pozorujeme klíčit otroctví i bídu, vzrůstající úměrně s úrodou.


Před sto padesáti lety se lidé dojímali nad jezery a lesy. Dnes pěstujeme lyriku žalářních kobek.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm