Mučednictví nemá smysl

1. prosince 2013 v 16:37 | Misantrop

Že mučedníci něco dokazují pro pravdivost nějaké věci, v tom je tak málo pravdy, že bych popíral, že kdy jaký mučedník měl něco společného s pravdou. Tónem, jímž mučedník hází světu na hlavu, co považuje za pravdu, projevuje se už tak nízký stupeň intelektuální poctivosti, taková tupost v otázce "pravdy", že není nikdy třeba mučedníka vyvracet. Pravda není nic, co by jeden měl a jiný neměl: tak mohou o pravdě smýšlet leda sedláci nebo apoštolové sedláků: jako Luther. Můžeme být jisti, že ve věcech ducha stále vzrůstá podle stupně svědomitosti skromnost, uskromnění v tomto bodě. Vyznat se v patero věcech a odmítnout jemnou rukou, že kromě toho něco víme... "Pravda", jak slovu rozumí každý prorok, každý sektář, každý volnomyšlenkář, každý socialista, každý církevník, je dokonalý důkaz, že se ještě ani nezapočalo s onou kázní ducha a sebepřemáháním, jichž je třeba k nalezení nějaké malé, sebemenší pravdy. - Mučednické smrti byly, mimochodem řečeno, velikým neštěstím v dějinách: sváděly... Závěr všech idiotů, v to čítaje ženu a lid, že něco jest na věci, za kterou někdo jde na smrt (nebo jež dokonce jako prvotní křesťanství vyvolává epidemickou touhu po smrti), - tento závěr se stal nevýslovnou brzdou zkoumání, duchu zkoumání a opatrnosti... Mučedníci škodili pravdě... I dnes ještě stačí jen krutost pronásledování, aby dala sektářství o sobě sebelhostejnějšímu ctihodné jméno. - Jakže? Mění to něco na hodnotě nějaké věci, že někdo za ni položí život? - Omyl, jenž se stane ctihodným, je omyl, jenž má o svůdné kouzlo víc: myslíte, že bychom vám dali, vy páni teologové, příležitost dělat mučedníky své lži? - Lze vyvrátit věc tím, že ji dáme uctivě k ledu, - taktéž lze vyvrátit teology... Právě to byla světodějná hloupost všech pronásledovatelů, že dodali věci protivníků zdání ctihodnosti, - že jí dali darem fascinaci mučednictví... Žena ještě dnes klečí na kolenou před omylem, protože jí řekli, že někdo za něj zemřel na kříži. Cožpak kříž je argument? - Leč o tom všem pronesl jeden jediný slovo, jehož by bylo bývalo zapotřebí od tisíců let, - Zarathustra.


Nepřichází v úvahu, že bych šel do práce. Jsem právě plně vytížen svým dílem a cítím, že vstupuji do velice plodné etapy. Mučednictví v dnešní době nemá smysl.

"Pamatuješ starýho pana Becnela, co bydlel na konci ulice? Toho zavřeli do blázince, protože běhal po ulici nahatej."
"Jistěže běhal obnažený po ulici. Jeho pleť již prostě nesnesla všechno to dakronové a nylonové šatstvo, které mu ucpávalo póry. Odjakživa jsem pana Becnela pokládal za mučedníka naší doby. Stal se krutou obětí řádu."


BRBLAL: Lazaret pro koně už mu záchranu neposkytl. Ten mučedník musel být usmrcen. Měl na hřbetě znamení veliké doby: přímo skicu. V místě páteře bylo vidět žluť kostí; stejně tak na bocích. Oháňku odstřelila kulka, která ho tam škrábla. Popruh se mu zaryl do těla kolem dokola. Rána zeleně hnisala a vypadala jako popálenina nejvyššího stupně. Diagnóza zněla: Pojízdné dělo, celé týdny neodepnuté. Ani v noci, ani přes den se břímě z tohoto hřbetu nesundalo.
OPTIMISTA: Ano, nic naplat, zvířata zkrátka válka také potrefí.
BRBLAL: A jejich krvavé svědectví bude pro trýznitele a zneuctitele obžalobou hlasitější než mučednictví lidí; protože zvířata byla zticha.

Existují viníci? Ne, jinak by existovali mstitelé, jinak by se byl hrdina lidstvo bránil prokletí být čeledínem svých prostředků a mučedníkem svého nezbytí.


Výsledkem přímého střetu s terminálním Státem, megakorporativním informačním Státem, impériem spektáklu a simulace, by nemohlo být naprosto nic než zbytečné mučednictví. Všechny jeho pušky jsou namířeny na nás, zatímco naše chudá výzbroj nenachází nic, nač zacílit, než na hysterezi, na rigidní bezvýznamnost, na Strašidlo schopné udusit každou jiskru v ektoplazmě informace, na společnost kapitulace, jíž vládne obraz Policajta a pohlcující oko TV obrazovky.


Nejsem mučedník budoucnosti, nehodlám položit život za šťastný zítřek budoucích pokolení. Jednak proto, že na ně kašlu a za druhé proto, poněvadž nejsem tak naivní, abych nevypozoroval, že lidstvo, když něčeho usilovně dosáhlo, přálo si ihned zase pravý opak dosaženého. Tak se lidi hrnou do válek, aby se jich zakrátko nabažili a přáli si zase pro změnu mír. Tak lidi hledají stále větší svobodu a až ji budou mít, budou chtít zase otroctví a porobu. A stejně tak lidstvo jednou pohrdne civilizací a vrátí se k divošství. Já jsem jeden z pionýrů divošství!


Pro mne je sadomasochista například i zahrádkář, který se zlostnou vervou ničí plevel, seká trávník, topí krtka, rozšlapává slimáky, střílí po špačcích a i jinak s "láskou" pečuje o svůj milovaný záhonek. Ten člověk si koupil zahrádku pro své potěšení - ale podívejte se někdy, jak se při tom tváří: jako mučedník, jako galejník, jako kdyby dostal toto své hobby uloženo za trest, trpí svou "láskou"; sadista, který dobrovolně trpí. Hle, toť nepřikrášlený obraz člověka.


Pravý mučedník je ten, komu upírají tento titul.


Je jen spravedlnost lidská, tedy žádná. Olga byla oběť této nespravedlivé justice; ale vypořádala se s lidmi se ctí. Je navždy světicí a mučednicí misantropismu. Smrt lidem!

Jaký nekonečný rozdíl mezi všelijakými svatými perverty a touto neobyčejnou pannou, dohnanou lidáky ke své spravedlivé odplatě! Oni si svůj trest zasloužili, ona svůj však nikoli. Byla to světice a mučednice světového misantropismu. Čest její památce!


Žena zavedla dvojí morální zákon: jeden pro muže a jeden pro ženy. Když muž a žena udržují spolu důvěrný styk, říká se jí mučednice (ubohá "svedená" dívka) a jemu bídák (ten bídný svůdce).
Jak to při svedení ve skutečnosti chodí, to ví celkem každý ze své zkušenosti; avšak naše ústava (pravděpodobně tajně zosnovaná dámami) nám zakazuje o tom mluvit.

Když Ježíš přišel do módy a stal se velmocí, což nezačaly hned ženy přemýšlet o nějakém způsobu, jak by ho vykořistily nebo sesadily?
Nemohly ho však použít, neboť ženy nenáviděl, a proto ho sesadily. A protože neměl manželku, nemohly ji vyzdvihnout na jeho útraty. Hloubaly o tom po čtyři sta let a konečně na to přišly. Vzaly jeho matku, tesařovu ženu, a udělaly z ní "Matku boží". A když Ježíš byl boží syn, tak byla matka boží Ježíšovou babičkou. Bylo zapotřebí ženského mozku, aby něco takového vymyslel. Nebylo to vtipné, spíš hloupé, ale patřičně lstivé, a tak se to ujalo. Muž (Ježíš) byl sesazen a žena (Madona) povýšena.
Pomyslete, ten nadaný mučedník byl nahrazen prostoduchou ženskou!


Odsuzujeme své děti k mukám života i smrti už jen tím, že je tak nerozvážně zplodíme a přivedeme na tento bídný svět.
Na Západě udělali tupé hlavy z utrpení atribut božství a z trpitelů bohy. Trpící bůh! Božský trpitel! Není většího contradictio in adiecto. To nebyl zdaleka vynález až židokřesťanské epochy; nejen Ježíš, a po něm všichni mučedníci; už například starořecký Odysseus byl nadán tou hloupou, ale o to víc uznávanou, zbožňovanou, protiřečící si "božskou trpělivostí".
Utrpení není božské; utrpení je naopak velmi nízké a ponižující; utrpení je vědomé bytosti nedůstojné. To není nic pro mne. Neboť můj bůh, můj rek, můj vítěz opravdu probuzený ze sna života, by se od veškerého utrpení osvobodil a dlel by ve věčné blaženosti až do konce života - svobodný, osamělý, bezdětný, nenásilný, nehumánní. Probuzený Vítěz.


Teprve za časů ukrutných císařů římských vidíme, že políček stal se jakýmsi prostředkem k napravování křesťanů. Za časů císaře Diokleciána, jak zaznamenáno v historii církevní, dostal svatý mučedník Vavřinec 3000 políčků od legionářů ze Sýrie a Cymberie na rozkaz samotného císaře Diokleciána. Poněvadž se ale ani potom nenapravil, hodili ho do vařícího oleje.


Zdá se, že svět nestává se moudřejším moudrostí jednotlivců, nýbrž bolestnými následky spletenosti, vášní, hlouposti, marnosti a zlosti. Moudří ukazují kratší a lepší cestu, ale lůza je kamenuje a jde svou cestou. Je-li tomu tak, bylo by marné obětovat se a stát se mučedníkem; lépe ustoupit a smát se tajně světské třeštivosti. Napsal jistý básník:

Škoda každé kapky potu,
každé kapky dobré krve,
kterou mučedníci prve
vycedili pro lidskou slepotu.
Ha! Ha! Chválu naději tleskejme,
když po hlavě hrdý hlupák chodí,
veden sám, za nos jiného vodí;
při tom při všem však se dobře mějme.


K čemu je dobré umírat dobrovolně, obětovat se pro památku, kterou po sobě chcete zanechat? Jakmile jste jednou mrtvý, využijí toho, aby vašemu činu přisuzovali slabomyslné nebo vulgární motivy. Mučedníci si musí vybrat mezi zapomenutím, posměšky nebo zneužitím. Ale pochopení nikdy!


Pod mračny a blesky žijeme jako pod sobě rovnými, ale také pod slunečními paprsky, krůpějemi rosy, sněhovými vločkami a vším, co musí přicházet shora, a když se pohybuje, pohybuje se shora dolů. Aspirace do výše - to nejsou naše aspirace. Hrdinové, mučedníci, géniové a nadšenci nám nejsou dost tiší, trpěliví, jemní, chladní a pomalí.


Původní pohanské svátky jen nahradili připodobněnými svátky židokřesťanskými, rafinovaně i ve stejné části roku; celý obsáhlý a rozložitý pantheon pohanských bůžků přeobsadili novými "héroy" - totiž křesťanskými zapšklými fanatiky, "mučedníky", nyní tzv. "svatými patrony", čímž sice různé ty Wotany, Thory a Radegasty nutně zdegradovali, ale buď si toho nikdo příliš nevšímal, nebo to bylo prostě uznale přijato jako důsledek porážky.

Co dělají muslimští mudžáhedínové? Proč nejsou solidární také se svými čečenskýmibratry ve víře? Proč se v souladu s logikou nepálí veřejně také ruské vlajky? Proč žádní sebevražední mučedníci neunesou Aeroflotu nějaké jeho "TÚčko" a nenabourají s ním do zdí Kremlu nebo do zlaté kupole chrámu Vasila Blaženého? Proč vlastně?


"Člověk je nejlepší, nejušlechtilejší tvor na světě. Cokoliv si zamane, to hravě dokáže, každý problém správně vyřeší, každou otázku zdárně rozřeší." - Vypadá to jako blábolení církevního otce nebo blouznění horečkou zmítaného humanisty; vypadá to dokonce i jako sarkasmus či parodie - a přece to není ani sarkasmus, ani parodie. Co je to? - Lidská sebechvála je to, jež smrdí, a lidská pýcha je to, jež píchá v oko trpitele; v oko trpitelovo se zabodávají tato lži-slova jako mučednický kůl, avšak zemřít mu nedají; v oku trpitele, jenž zná celou neokrášlenou pravdu o člověku a jeho "dovednostech".

Hrdinové minulosti byli směšní a pošetilí. Dnes už se jim přestáváme dokonce i smát, a máme pro ně jen slova opovržení a slinu nenávisti. Byli to většinou ti, kdo lidstvu nějak pomáhali, byli mu prospěšní, podporovali jeho růst - a přáli si být takoví. Jejich obětavost a nesobeckost budou mít hrdinové zítřka také, ale s tím rozdílem, že oni budou podstupovat svá dobrovolná martýria v neprospěch lidstva! Oni to budou, tito nesobečtí hrdinové temných zítřků, kteří se budou sebeobětovat proto, aby lidstvo bylo zdecimováno, aby jejich vlastní pyšná civilizace zanikla; ano, ti to budou, kdo si budou přát a umírat za to, aby lidstvo přivedli nebo pomohli přivést až na sám okraj vyhlazení. Leč - i tito příští hrdinové budou také neodvolatelně směšní a notní pošetilci! A snad je má nová budoucí Země bez lidí už dnes v podobě všech dobrovolně bezdětných, všech sebevrahů, masových vrahů a přenašečů choroboplodných zárodků všech budoucích smrtelných pandemií. Tito pošetilci jsou stále víc a víc uctíváni coby mučedníci nového světa - světa bez lidí. Leč - jsou směšní. Světový požár bude zažehnut a svět se zřítí do své vlastní zkázy i bez nich. Neboť choroba řádí na Zemi, choroba! Ó, má duše tušivá, jak ví již, co! Zajde jejich rod! Zajde rod lidský!


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm