Několik úvah o psaní

17. prosince 2013 v 14:52 | Misantrop

Dnes jsem si opsal některé Stendhalovy úvahy o jeho vlastním psaní:

"Pokud jde o mne, vystavuji se raději výtce, že mám neurovnaný styl, než že jsem bezobsažný.
Pokud se týče mne, v mé omezené sféře působnosti a v nesmírné vzdálenosti od všech výtvorů oceňovaných veřejností, přiznám, že z nedostatku vážnějšího zaměstnání od roku 1814 píši, tak jako se kouří doutník, abych si ukrátil dlouhou chvíli; stránka, kterou mě bavilo psát, se mi zdá vždycky zdařilá.
Oceňuji tedy patřičně a více než kdo jiný celou tu vzdálenost, která mě dělí od spisovatelů požívajících veřejného obdivu a křesla ve Francouzské akademii."

Pokud jde o mne - abych napodobil Stendhalův úvod věty -, nepíšu sice přímo a rovnou z nudy, ale to, co píšu mě také musí bavit, a hlavně - musí mě to bavit potom také číst stále znovu a znovu po letech! A vzdálenost, ta nedozírná vzdálenost mé osoby od veškerého veřejného dění, od popularity, neřkuli vůbec od známosti, je tak obrovská, že si také nemám na co stěžovat.


Především existují dva druhy spisovatelů: jedni píší kvůli věci, druzí kvůli psaní. Ti první přišli na myšlenky nebo prošli zkušenostmi, o nichž se domnívají, že by stály za sdělení; ti druzí potřebují peníze, a proto píší, pro peníze. Myslí za účelem psaní. Poznáme je podle toho, že své myšlenky rozpřádají co možná do šíře a rozvádějí i polopravdivé, křivé, křečovité a vratké myšlenky; milují též většinou šero, aby se zdáli, čím nejsou: proto jejich psaní postrádá určitost a plnou zřetelnost. Záhy si tudíž všimneme, že píší, aby zaplnili papír. A jakmile si toho všimneme, měli bychom knihu odhodit, neboť čas je drahocenný. Jestliže však autor píše, aby zaplnil papír, pak vlastně klame čtenáře; neboť předstírá, že píše, aby něco sdělil. - Honorář je v podstatě zkázou literatury. Věc hodnou napsání napíše jedině ten, kdo píše pro věc samu.


A teď se zastav nad velmi pravdivou myšlenkou našeho lombardského autora, totiž autora Dvořana, jenž říká, že ten, kdo není sám zběhlý ve psaní, i kdyby byl vzdělaný, jen zřídkakdy plně ocení práci a důvtip jiného spisovatele, nevychutná lahodnost a svrchovanost stylu a osobité přednosti, které lze často najít u klasiků. Především pomysli, jak málo lidí je skutečně zběhlých a vycvičených ve psaní; dnes i v budoucnosti můžeš se tedy nadít jen u hrstky lidí onoho vysokého ocenění.
Nejsou vlastně žádní jiní znalci a obdivovatelé, kteří by jej mohli spravedlivě ocenit, než ti, kteří sami ovládli umění psát. To způsobuje, že se počet lidí, schopných rozpoznat pozoruhodné kvality té či oné knihy, ještě dále zužuje.
Chtěl bych však, abys nezapochyboval o tom, že k dokonalému poznání hodnoty dokonalého či téměř dokonalého díla, zasluhujícího nesmrtelnost, nestačí být zběhlý ve psaní, ale je třeba umět psát stejně dokonale jako spisovatel, kterého máš soudit.
(Leopardi: Parini čili O slávě)


Ve starověkém Egyptě uměl číst a psát jen každý tisící muž, zato však jistě bezchybně. Tehdy a tam, pod tajemnými pyramidami, bylo ještě psaní a čtení hermetickou naukou, nad níž bděl ochranný bůh Thovt v podobě ptáka ibise. Tady a teď umí povinně číst a psát každý moula a podle toho to taky vypadá. Stala se z toho zprofanovaná záležitost, pokálená blbým lidským dobytkem.


Podnikám totéž co Montaigne, ale s cílem úplně opačným, protože zatímco on své Eseje psal jen pro jiné, já píši svá snění jen pro sebe. Jestli ve svých nejposlednějších dnech, až se přiblíží chvíle mého odchodu, zůstanu, jak doufám, ve stejném rozpoložení jako dnes, připomene mi jejich četba tutéž slast, jakou zakouším při jejich psaní, a tím, že znovu oživí mou minulost, takřka zdvojnásobí mé bytí.


Psaní beru ne jako způsob, jak vydělat peníze, ale jako koníčka. Jsem první spisovatel, který se neprostituuje, první skutečně svobodný umělec, jehož dílo není pošpiněno žádným přízemním čachrem! Lichotí to mé dlouhotrvající ambici.


Cant - tímto vlastním slůvkem, znamenajícím v angličtině asi tolik, co "úkos", "pohled úkosem", vyjadřoval Byron pokrytectví všeho druhu. Byron si utvořil i další svá vlastní pohrdlivá pojmenování, například slovo "verše" psal jako vr'ses, "poezie" mu byla poeshií, "básnické nadšení" přezdil na entusymusy, namísto slova "psaní" používal znevažující "škrabání", a "skládání básní" mu bylo jen pouhým "vypocováním poezie".


Když jsem si to poprvé uvědomil, bylo mi z toho smutno. Ležel jsem na posteli a zaraženě jsem myslel na to, jak mě psaní vyřazuje ze společnosti, jak ze mne činí nezábavného tvora, jak mě svazuje a znemožňuje mi jednat bez autokontroly. To lze těžko sdělit... Takový pocit se nedá napsat... Na příklad se velice těžko přizpůsobuji prostředí. Skoro nikdy nedovedu jakoukoli událost prožít. Vždycky ji popisuji.
Zvykl jsem si na to tolik, že mi nyní celý, celý můj život do poslední vteřiny připomíná povídku, kterou právě píšu.


Dávám se do psaní knihy. Mnohým bude určitě připadat nesmyslná - pokud si vůbec troufnu pomyslet, že ji "mnozí" budou smět číst - protože se do té práce pouštím sám o své vůli, bez příslušného rozkazu, a navíc sám nemám tak docela jasno proč. Chci a musím, to je vše.


Ke stručnému psaní je třeba, aby si člověk zušlechtil styl a vyvaroval se všeho neužitečného žvanění: pak už nepotřebuje šidit na drahém papíru, slabikách a písmenech. Ale napsat tolik neužitečných stránek a archů a potom chtít šetřit čas a papír na nevinných slabikách a písmenech - to je opravdu superlativ toho, co se anglicky nazývá pennywise and poundfoolish.


Skoro celý den vytrvale prší. Bavím se četbou mého geniálního velevýtvoru - Plivance na rozloučenou. Schopenhauer má pravdu: nejlepší dílo stvoří "člověk" v mládí, v rozpuku tvořivých sil. Nyní sice píšu také, a rovněž geniálně, ale to hlavní jsem už v podstatě promyslel a sepsal, není co víc k tomu dodat. V současnosti mi zbývá již jen psaní deníků, ono neúnavné zapisování prožívaných dobrodružství; což také není úplně marná činnost: čte se to potom jako napínavý román na pokračování.


Tzv. "šokující", "nemravná", "skandální", "coolness" díla nejsou ještě nic, pokud je neprovázejí soudní žaloby, oficiální zákazy, pobouřené ohlasy obyčejných lidí a veřejné lynčování. V dnešní době je tím minovým polem např. téma nacismu nebo neúcta k životu a důstojnosti Člověka. Na toto pole se odváží vkročit jen málokdo, což vždy neznamená, že tam najdeme jen samou kvalitu. Když se to udělá chytře, dá se na tom i vydělat, čehož názorným příkladem je udělení Nobelovy ceny za literaturu rakouské "skandalistce" Elfriede Jelinekové. Její styl psaní se mi líbí, ale to je také asi tak všechno. Příliš ženské, příliš feministické - příliš lidské. Feminismus je ostatně jen další zvrhlost v nekonečné řadě jiných lidských zvráceností. A ženy obecně tvoří jen samá konvergentní díla malého významu.


"Dobře, dobře. Najdu si zaměstnání, ačkoli nemohu slíbit, že právě takové, jež bys nazvala teplým místečkem. Třeba ta zkušenost dodá mému psaní nový rozměr. Podílet se aktivně na systému, který kritizuji, bude samo o sobě zajímavou ironií."


Takový člověk si zvolí téma, posvítí si na ně svým světélkem, pokud jaké má, a pak určitým módním jakžtakž stylem napíše své všední poznámky, to, co by postřehl každý septimán, jenže by to nedokázal tak okázale napsat. Pro tento způsob psaní, jejž mají v oblibě průměrné a podprůměrné hlavy, kterými se to jen hemží ve všech zemích, kde se běžně píší časopisecké satiry, jsem nedovedl najít lepší výraz než kandidátská próza. Takový člověk rozvádí nanejvýš to, co si rozumní lidé pomysleli už při pouhém slově.


V nynější době, kdy se psaní románů stalo výlučně ženskou ruční prací, opakují také spisovatelky tradiční, mužem vynalezený ideální obraz ženy, jen a jen protože nejsou schopné povznést se nad zvyk a myslet individuálně. Při líčení žen nebyli spisovatelé vedeni poctivým pozorováním, nýbrž podvědomými pohlavními impulsy.


Kdybych dílo své byl za peníze psal,
tu věřil bych a měl bych také velký strach,
že svého cíle tím bych nikdy nedosáh.
A také vím, že za mé psaní
mě stihne zlobné napadání.


Od počátku bylo psaní a čtení aristokratickou dovedností - jakož ostatně i dnes, neboť dobré psaní a dobré čtení je vyhrazeno stále jen těm nejlepším, ostatní je brak a šmejd a lůza.


Jediné psaní, jež je právo, tj. texty spásné, jsou ty, jež čteny způsobily by zděšení. Pravdivé odhalení jedné každé bytosti znamená šok, podpálit společnost. Vše, co čtenář konzumuje, je víceméně zestetizovaná lež, předkládá se mu jen tolik, aby se neudávil.


"Mám-li mluvit o sobě," odvětil kanovník, "táhlo mě to přece jen trochu, abych se také pustil do nějakého rytířského románu, ovšem podle svých představ. Přece jen jsem však toho psaní nechal, neboť jsem si jednoho dne uvědomil, že je na světě mnohem více pošetilců než moudrých hlav; a protože je zajisté lepší dožít se uznání u několika málo lidí moudrých než posměchu z úst tisíců pošetilců, nechtěl jsem se vydat na milost a nemilost vratkému úsudku samolibého davu, kterému se tyto knihy dostanou nejčastěji do rukou."


Introspektivní forma psaní, respektive autobiografická, je nejlepší, protože nejlepší příběhy píše sám život. Nic, žádné vyseděné, vypocené, složitě sesumírované romány s většinou nerealistickými zápletkami, se nevyrovná čistě osobním zážitkům a autentickým myšlenkám. To je můj pevný názor, jehož se také držím. Ne však každý může psát jen podle svého života. Čí život a osobnost jsou natolik nudné, všední a obyčejné, že by podle nich vznikala jen samá nudná a banální díla, ten si musí složitě, avšak nevěrohodně, to jest špatně, vymýšlet. Taková literatura se nikdy nemůže rovnat dobré introspekci nějakého zajímavého "člověka".


Cítím se líp při psaní, než když mluvím s lidmi.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm