O bídě literátů

7. prosince 2013 v 13:42 | Misantrop

"Za našich dnů je nezbytně nutné, aby si každý vážný literát osvojil zásadu: Buď průměrný! - Udělali jsme pokroky. Lidský duch postupuje! Dnes si celý třetí stav nepřeje nic jiného - a to právem - než aby si mohl v klidu a podle potřeby ulevit a škytnout, aby mu žaludek dobře trávil. A protože má zlatem i počtem sílu stáda rozvztekaného na pastevce, je lépe se mu přizpůsobit. - Teď však přijdete vy a chcete ho přimět, aby spolkl aloeová projímadla v obalu z tepaného zlata. Rozumí se samo sebou, že se bude vzpírat a škaredit, neboť nechce, aby mu byl násilím pročištěn rozum! I vrátí se hned zase ke mně, vrátí se už ze zvyku, který je jeho druhá přirozenost, neboť jeho chuti lahodí mnohem více sprosté víno, jež mu podávám ve svém otřelém poháru. Nikoli, básníku, dnes není génius v módě! - Králové, byť se nám zdáli sebenudnější, uznávají a hýčkají Shakespeara, Molièra, Wagnera, Huga atd.; republiky posílají do vyhnanství Aischyla, pronásledují Danta, popravují Andrého Chéniera. V republice, víte, mají na starosti jiné věci než dbát o génia! Mají plné ruce práce, jak víte."
"A hleďme, ve vašem rukopise, podívám-li se na něj lépe skřipcem, pozoruji cosi jako krasopis - což už je předem špatné znamení. To byste se mohl dostat do podezření, že svým článkům věnujete jakousi péči. Ale skutečný novinář, který je dokonalým představitelem svého záslužného povolání, píše ráz na ráz, úplně jedno, co mu zrovna probleskne hlavou - a především: nepročítat nikdy napsané! Pryč s tím, jak jsem to napsal! V redakcích, milý pane, nemáme kdy přemýšlet o tom, co a jak napíšeme, když venkovský vlak čeká na naše stohy papíru. Nám stačí úplně, má-li předplatitel dojem, že něco čte, chápete? A kdybyste jen věděl, jak je mu všecko ostatní jedno! - Pravopisné a mluvnické chyby!... Měšťák si přeje chyby, pane! Má radost, postřehne-li je."


Ve stati O vkusu cituje Stendhal ve značném rozsahu Goetha, byť podle vysvětlivek je to prý jen "údajný" citát, který Stendhal údajně pozměňuje a provází vlastním výkladem. No, nevím. Pravdou je, že Já když cituji někoho, také to dělám volně, avšak bez pozměnění smyslu. Nicméně zde je ten citát z Goetha:
V povaze génia je vytvářet hojnost nových myšlenek. Jeho pýcha ho vede k tomu, že raději přichází s myšlenkou, předkládá veřejnosti nějaký nový názor, který bychom marně hledali v některé jeho dřívější knize, než aby vyšperkovával a činil všem očím příjemnou myšlenku, na kterou před chvílí připadl. Ale geniální člověk netvoří bez záměru: je-li vědcem, snaží se svými díly druhé lidi osvítit (velmi goethovské!); je-li to literát, snaží se jim líbit (velmi stendhalovské!). Tady začíná působit a pracovat vkus, prostředník mezi ideálním světem, v němž génius kráčí sám v kruhu svých myšlenek, a mezi skutečným, vnějším světem, v němž je hodlá uskutečnit.
Celá průměrná a poloprůměrná část veřejnosti tyto nové myšlenky nepostřehne.


Ničím se člověk neušpiní tak jako námezdnou službou, v níž složka lichotnictví, podlézavosti a vnější zdvořilosti je nejzhoubnější, a pak literaturou; mluvím ještě v kódu snesitelnosti. Méně se ušpiní vrah, který je přesvědčen, že vražděním poslouží revoluci, než literát, který se proplazuje za nakladateli, vstupuje do styku s jejich hlídacími psy a přijímá gratulace - ale i kritické výhrady - svých čtenářů.

Krutost a lhostejnost, které přírodě literátsky přičítají, jsou adjektiva či vlastnosti právě jen a jen lidské, do přírody drze a plačtivě projikované.


Teď se však podívejte na Makara Děnisyče. Celý újezd ho pokládá za literáta, za básníka, každý v něm vidí něco zvláštního, nikdo ho nemá rád, kdekdo míní, že nějak divně mluví, a on sám se tuhle prořekl, že se zabývá literaturou, a začervenal se tak, jako kdyby ukradl slepici.
(Čechov: Z jara)


Často se mi stává, že se mi v těhotné hlavě zrodí nějaká myšlenka a Já ji pak jindy objevím, buď coby napsanou dávno předtím, než jsem na ni přišel, nebo dávno potom. Proto taky píši tyhle zápisky s označením data, abych mohl srovnávat. A pokud někdo zjistí, že se mé myšlenky podobají někomu jinému - tak jako Já to zjišťuji - a označí mě za plagiátora neschopného originality, pak by musel stejně označit i vzory plagiátu a po nich vzory vzorů plagiátu. Plagiát neexistuje, nebo je všechno plagiát. Vždyť každý, kdo mluví, naučil se tomu od jiných a ti zase od jiných atd. a dospěli bychom k bodu, kdy se naši předci dorozumívali pouhými skřeky. Zdá se vám, že se některé moje myšlenky podobají myšlenkám jiných spisovatelů? Pak to bude asi nejspíš tím, že jsou si ty myšlenky vskutku podobné, nemyslím tím stejné, protože napsat stejnou myšlenku a neopsat ji, by byla stejná rarita, jako dva lidé-dvojníci. Ostatně, když napíši hovno, můžete se domnívat, že u jiného literátahovno jiný význam; a přece oba dva významy je možno naší nedokonalou řečí vyjádřit jen jedním ubohým výrazem, tak jako pes štěkne haf! k vyjádření "bacha, někdo jde!" a další haf! může znamenat "Aha, to jsi ty!"


Spisovatelé jsou zpravidla profesoři nebo literáti, kteří při nízkých platech a špatných honorářích píší z nedostatku peněz; jelikož mají společný cíl, mají i společný zájem, drží při sobě, navzájem se podporují, každý se přimlouvá za druhého: odtud pocházejí všechny ty pochvalné zprávy o špatných knihách, tvořící obsah literárních časopisů, jejichž mottem by tudíž mělo být: "Žít a nechat žít!" (A publikum je tak prostoduché, že dává přednost nové četbě před dobrou.) Je nebo byl snad mezi nimi jediný, jenž by se mohl pochlubit, že nikdy nepochválil ubohé pisálkovství, a skvělá díla nikdy nehaněl, nesnižoval nebo úskočně - aby od nich odvedl pozornost - neodbyl jako bezvýznamné? Je mezi nimi jediný, který by prováděl výběr anotovaných knih vždy svědomitě podle jejich důležitosti, a nikoli na základě nepotických doporučení, kolegiálních ohledů či dokonce nakladatelských úplatků?
Literární časopisy jsou řízeny univerzitními cechy či klikami literátů, potají snad dokonce knihkupci ve prospěch knižního obchodu a spojuje se v nich zpravidla hned několik koalic špatných hlav, aby se náhodou nedostalo ke slovu něco dobrého. Nikde není víc nepoctivosti než v literatuře; to říkal už Goethe, jak jsem obšírněji probral ve Vůli v přírodě. Především by proto musel zmizet štít veškeré literátské podlosti, totiž anonymita.


Jakmile někdo napíše originální knihu, a to se stane jednou dvakrát za století - ostatní literáti ho napodobují, to jest kopírují, takže vyjdou statisíce prací pojednávajících o přesně témž tématu, s trochu odlišnými tituly a s poněkud jinak kombinovanými větami.
Následkem toho se i někteří opičí literáti dostali o stupínek výš na intelektuálním žebříčku.


Máte snad šťastnější práci, kdo píšete dějiny lidstva? Víc se jen promarní času a přijde víc oleje nazmar!
(Iuvenalis: O bídě literátů)


Censor je tužka, která se stala člověkem, anebo člověk, který se stal tužkou, živou bytostí se stavší škrt přes plody ducha, krokodýl, který číhá na březích proudu idejí a literátům, kteří po něm plují, ukusuje hlavy.


SI KCHANG:
DOPIS NA ROZLOUČENOU PANU ŠAN ŤÜ-JÜANOVI

Tak podle své vlastní povahy jít a spočinout vždy tam, kde se každému z nás zlíbí! Tak vždy budou jedni, kteří budou odcházet na dvory panovnických domů, aby se odtamtud již nikdy nevrátili, a zase jiní, kdož budou mizet v lesích, aby se nikdy nevrátili zpět.
Pokud jde o mne, čítám životopisy poustevníků Šang C'-pchinga a Tchaj Siao-weje a jímá mne obdiv k nim a stále myslím na to, co to bylo za lidi!
Příliš dlouho jsem byl ponechán sám sobě, tak dlouho, až jsem se začal na všechno dívat svrchu a neuznával jsem jakékoli závazky a omezení, má zvůle se obrátila zády k jakýmkoli společenským pravidlům, zato se má lenost dobře snášela s mou přirozenou nevychovaností. Četba Starého Mistra a Mistra Čuanga mne jen utvrzovala v mé touze po volnosti a nevázanosti. Tak má touha po dobrém jméně a po kariéře den ze dne vadla a naopak sílilo mé spoléhání na vlastní přirozenost a oddávání se mým sklonům. V tom jsem se věrně podobal divoké zvěři, jež se dá taky ochočit, jen když ji cvičí od mládí, když ji však lapí už ve vzrostlém věku, pak se jako šílená rozhlíží po svých poutech a po své kleci a na útěku se vrhne třebas do vařící vody či do plamenů. Takové zvíře kdyby vyšňořili uzdičkou ze zlata, kdyby je krmili těmi nejsladšími pochoutkami, tím víc bude vzpomínat na hluboký les a myslit nepřestane na žírná luka.
Lidské vztahy mají svůj ritus, dvůr má své zákony, a já, když všechno řádně promyslím, zjišťuji, že nejméně sedm věcí z toho zcela jistě nesnesu a z toho zas nejméně dvě mi nikdy neodpustí:
Rád si poležím, rád pozdě vstávám.
Rád si vyjdu jen tak s loutnou pod paží a s písní na rtech. Kdyby mě měli přitom hlídat, nemohl bych se už tak volně pohybovat.
Neodpovídat na dopisy se má za prohřešek proti dobrému mravu a dobrému vychování, říká se tomu neplnění povinností. Musil bych se přemáhat, ale dlouho bych to stejně nevydržel.
Nemám rád pohřby a vadí mi dodržování smutku. Lidé je však považují za velmi důležité a mne pak nenávidí jako toho, kdo nad tím nedává najevo dosti vznešené pocity, jako by neměli většího přání než mě vidět nějak patřičně dojatého. Jenže já svou přirozenost nezměním, i kdybych si to nevím jak vyčítal. Kdybych i mocí mermo chtěl své srdce podrobit obecnému vkusu, vyšlo by z toho cosi falešného, a tudíž nepravdivého, pročež bych se opět nevyhnul provinění a pochybné proslulosti.
Nemám rád sprosťáky, a přece bych s nimi musil spolupracovat, musil bych s nimi vysedávat u tabulí plných hostí, kde jejich jazyk ohlušuje uši a kde ve svém prostředí zamořeném shonem a povykem pak před mýma očima rozehrají všechny své převleky a steré komedie.
Moje srdce se neumí srovnat s nepříjemnostmi, ale úřední služba z nich nevyjde, povinné závazky poutají úředníkovo srdce, záležitosti světa zaplavují jeho mysl. Ne, to bych nesnesl!
A k tomu všemu jsem ještě v rozepři s králem a o učiteli všech Konfuciovi se vyjadřuji nepříliš uctivě. Když s tím mezi lidmi nepřestanu, bude to to první, co mi neprominou!
Ve své nesnášenlivosti k různým mrzkostem jsem úplně zatvrzelý, zvykl jsem si o nich mluvit přímo a bez obalu, sotva se s něčím takovým setkám, nemůžu si pomoci, rovnou spustím. A to je to druhé, co by mi nikdy neprominuli!
Kdyby se mi i nakrásně podařilo vyhnout vnějším nesnázím, dozajista bych z toho ochořel uvnitř. Jak dlouho bych asi mohl vydržet v této společnosti?
A toulky v kopcích a u vod, pozorování ryb a ptáků jsou mou potěchou. Jakmile bych odešel dělat úředníka, byl by s tím vším konec! Mohu snad zatratit, co mě těší, a jít za tím, z čeho mě vlastně jímá děs?
Nechtějte tedy znásilňovat nadání lidí, jak jim je příroda dala, a nechejte je být, jací jsou.
Má-li někdo sám rád páchnoucí maso, nebude ještě proto krmit fénixe zcepenělou myší. Přiučil jsem se něčemu z umění "pěstování života", podle něhož odhazuji lesk a slávu, zbavuji se žízní a chutí, a srdce nechávaje toulat klidnou tišinou, je mi nejdražší moje "nezasahování" do věcí.
Nad to všechno mé srdce choří melancholií a v poslední době se mu přitížilo. V skrytu jsem přesvědčen, že bych už nesnesl nic, co by mi nepřinášelo opravdovou radost a uspokojení. Znám se až příliš dobře. Jednoho dne by mne to, tím jsem si docela jist, dohnalo k šílenství!

Fu Šan (1602-1683):
"Literát odchází do ústraní"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm