Oddejme se inspiraci!

31. prosince 2013 v 14:19 | Misantrop

Spravedlivé nebe, touží-li někdo spáchat zločin, inspiruje se přece zákony přírody! Pravý zákon je vepsán do našich srdcí a jeho dodržování záleží pouze na nás.


Sevřel hlavu do dlaní a teskně řekl: "Proč, proč jste mě léčili? Bromové přípravky, dohled, malomyslný strach z každého doušku, z každého kroku - tohle mě nakonec přivede k idiotství. Šílel jsem, měl jsem megalomanii, zato ale jsem byl veselý, čilý, a dokonce i šťastný, byl jsem zajímavý a originální. Teď jsem rozvážnější a solidnější, ale zato takový jako všichni: jsem průměr - mrzí mě žít... Jak krutě jste se mnou naložili! Míval jsem halucinace, ale komu to překáželo? Ptám se: komu to překáželo? Jak šťastni byli Buddha nebo Shakespeare, že je hodní příbuzní a doktoři neléčili z extází a inspirací! Doktoři a hodní příbuzní způsobí nakonec to, že lidstvo otupí, prostřednost bude považována za genialitu a civilizace zahyne. Kdybyste věděli," řekl Kovrin rozmrzele, "jak vám děkuji!"
(Čechov: Černý mnich)


Zpívá sám pro sebe, a ne pro své bližní. Neklade míru své inspirace na lidské váhy. Přišel volný jako bouře, aby jednoho dne ztroskotal na nezkrotných březích své strašlivé vůle!


Nic z toho, co děláme, nebude nikdy pochopeno; budou se nás bát a držet se od nás stranou. Bude to námět na legendu, diskuse bez konce a nekonečná inspirace pro ty, kteří mají odvážné srdce.


Řecké slovo daimón znamenalo strážný duch nebo zdroj inspirace a po pravdě řečeno, pozdější teologové vymýšleli celé legie těchto poslů inspirace - jeden jako druhý byli bez výjimky zlí.


Představme si něco, co není podobno člověku. Oddejme se inspiraci. Zamhuřme oči a neomezenou tvůrčí silou si vyvolejme obraz něčeho, co není bídný člověk. V náhlé inspiraci. Už to mám! Překročme, přeskočme opičí stadium člověka! Udělejme bytost vyšší: stvořme Nadčlověka!


Kdepak asi vzal Mozart inspiraci ke svým veselým, rozverným nápěvům? Od koho jiného než odptactva! Mozart vždy doma choval mnoho ptáčků zpěváčků a svého oblíbeného drozda si s sebou všude brával. Když pak ten drozd zemřel přesně ve stejný den jako Mozartův otec Leopold, byl raněn a zarmoucen jistě dvojnásob. Dáte-li si dohromady Mozartovu geniální hudební paměť a to, že byl po celý život obklopen zpěvným ptactvem, pak je vše jasné. Posloucháte-li Mozarta, slyšíte v podstatě variace na jarní zpěvy drozdů, kosů, pěnic, pěnkav, sedmihlásků a podobných mistrů. A naopak: zaposloucháte-li se pozorně do ptačích trylků, připomenou vám ze všech světových skladatelů nejvíc právě Mozarta.


Jenom málokdy, tak jednou za pět let, když někde potká stejně podivínského smolaře, jako je sám, najednou na chvíli okřeje, stejně jako okřeje i ten druhý. To pak dlouho diskutují, hádají se, hledají inspiraci, vykřikují nadšením, smějí se, takže nezasvěcenec si je oba může splést s blázny.
(Čechov: Z jara)


Významné místo náleží ve védském náboženství a rituálu Sómovi, zosobnění stejnojmenného opojného nápoje. Mnoho védských hymnů se obrací k bohu Sómovi jako k dárci síly a dlouhého života, léčiteli nemocí a básníkovi, který dává inspiraci ke skládání obětních veršů.


Dobré trávení je v životě to hlavní. Dává umělcům inspiraci, mladým lidem milostnou touhu, myslitelům jasné myšlenky, všem lidem radost ze života a dovoluje mnoho jíst (což je zase největší štěstí). Nemocný žaludek vede k skepticismu, k nedůvěře, v němž klíčí smutné sny a touha zemřít. To jsem často pozoroval. Nebyl bych se snad zabil, kdyby mi dnes večer sloužil žaludek.


Hudba je jediný netělesný přístup k vyššímu světu vědění, který sice obklopuje člověka, jehož se však člověk nemůže chopit. - Je třeba rytmu ducha k tomu, abychom pochopili hudbu v její podstatě; dává tušení, inspiraci nebeských věd, a co duch z ní smyslově pociťuje, toť ztělesnění duchovního poznání.


Když měl málo inspirace, tak myslel na ně a na touhu zcela je zničit. Projela jím vlna energie, která se do něj sotva vešla.


Někdy potkáte lidi, kteří jsou přesvědčeni, že nepotřebují nebo že si nezaslouží štěstí. Já jsem jeden z nich. Podle mne štěstí vede k samolibosti, slabosti, nudné tvorbě a přebytečnému tělesnému tuku, a do jisté míry mám pravdu. Štěstí, které otupuje a zbavuje citu, je jedna věc, ale štěstí, které člověka inspiruje k tomu, aby posedle a zuřivě tvořil, to je naprosto něco jiného.


Pokud zločin samotný není tak delikátní jako ctnost, často je právě ctností ovlivňován a má veškeré rysy její naivnosti a čistoty. Copak nelze v obou najít jistou podobnost? Když budeme zkoumat přírodní zákony, nezjistíme, že neřest je stejně nezbytná jako ctnost? Neinspirují nás snad obě a nevyvolávají v nás stejná nutkání?


Oproti jedné ženě, která nás inspiruje k něčemu dobrému, jsou jich stovky, které nám vnukají hlouposti.


Každá filosofie, která staví mír výše než válku, každá etika s negativní variantou pojmu štěstí, každá metafyzika a fyzika, která zná finále, konečný stav jakéhokoli druhu, každá převážně estetická nebo náboženská žádost po jakémsi ústraní, zásvětí, po něčem zcela "mimo" či "nad" opravňuje k otázce, zda to nebyla nemoc, co filosofa inspirovalo.


Walden je pro mne kniha nicméně velmi inspirativní - tím víc, že tam ten otevřený misantropismus chybí. Jinak bych nepociťoval takovou silnou potřebu napsat její misantropickou - a současnou! - verzi.


Včera jsem začal číst toho Schopenhauera. Musím se přiznat, že po šestnácti letech čtu tu knížku jako kdybych ji četl poprvé. Vůbec nic si z ní nepamatuji, nebo jen málo.
Mé první dojmy z úvodních stránek tohoto takzvaného "vedlejšího" Schopenhauerova díla jsou asi takové, že začínám chápat, proč měla tato četba na mne takový vliv. Je to opravdu velmi inspirující Životní moudrost.
Jak jsem tak namátkou listoval knihou a pročítal úryvky z některých jejích stránek, padla mi do oka jedna kratičká zmínka o misantropii. Schopenhauer o ní píše zhruba tolik, že zákonitě postihuje každého vysokého ducha po čtyřicítce, poněvadž v tom věku již má "člověk" nastřádáno tolik špatných zkušeností s lidmi, že se jim raději napříště vyhýbá a vyhledává samotu mimo jakoukoli společnost lidí; chápe a buduje svého vysokého ducha sám pro sebe, protože je to ten nejlepší, jakož i jediný majetek, který mu nemůže nikdo vzít.
To je velká pravda a velká moudrost. U mne se však spletl o dvacet let, protože Já jsem byl plně uvědomělým, zdokonalujícím se Misantropem - i podle jména - už po překročení dvaceti let věku. Neuvědomělá misantropie se pak táhne mým životem odjakživa. Vždy jsem byl nejraději sám. A jak konečně dosvědčí zápis z června misantropického roku 26 v mé eponymní knize Plivanec na rozloučenou, Schopenhauera jsem již tou dobou k tomu nepotřeboval, abych si uvědomil mou hluboce pod kůži zažranou misantropii. Jeho knížka Aforismy k životní moudrosti tedy nebyla knihou v pravém slova smyslu inspirativní, jako spíše konfirmativní. Nenavedla mě na životní dráhu, pouze ji stvrdila.


Filosofii by měl pravý filosof objevit sám. Sám by si měl také každý filosof utvořit svoji vlastní filosofii a rozhodně se ji neučit od žádného Mistra. Může se pouze nechat inspirovat, bez jeho dohledu, toť vše.


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm