Pes (v citátech a příslovích)

29. prosince 2013 v 14:42 | Misantrop

Jestli je mi některé ze zvířat nejnesympatičtější, tak je to pes. Darmo se o něm neříká, že je to nejlepší přítel člověka! Jeho povaha si tenhle přídomek zasluhuje. Ale zase: není pes jako pes. Mezi těmi hlídači majetku, vrtichvosty a kundolízky se občas najde pes, který se chová - pod psa.


Což takový pes, údajně nejlepší to přítel člověka. Pes a člověk, to je páreček k pohledání! Ti dva se hledali, až se našli, jen co je pravda! Co jednomu tomu povedenému dárečku chybí, to druhý bryskně dodá. I ten nejklidnější a nejvycvičenější čoklík se změní v lítou bestii, potká-li na chodníku nebo v plenéru Moji Výsost. Určitě zaváním víc po smole a prsti než po člověčině. Člověk, který mne potká, si řekne jen, že jsem "nějakej divnej", ale pes vidí a cítí a má se mnou okamžitě jasno: "Hle, divoké zvíře! Ulovit a přinést páníčkovi!" Marně psisko jeho pán volá k sobě. Neboť pes nerozumí lidské řeči, rozumí jen tónu jeho hlasu. A ten vyjadřuje jeho skryté, leč zbabělé přání "ulovit". Přede mnou je pes sice pokrytecky a alibisticky jakoby okřiknut, aby se neřeklo, ale Já i ten čokl vnímáme více než jasně tu intonaci v páníčkově hlase, který říká jediné: "Vem si ho!" Ví to pes, ví to ten šufťák na druhém konci vodítka, vím to Já. Téměř denně čelím takovým potupným setkáním. Vždycky mi to zkazí celý den. Nikdy jsem nebyl pokousaný, jen jednou mi skočil statný vlčák na záda a jen jednou mi jiný pes prokousl nohavici, jinak jsem si v opravdovém nebezpečí vždy poradil holí, kamením, křikem nebo kopanci, ale to věčné dorážení a štěkání mě vytrhuje ze snění a dobré nálady. Cítím se uražený, znechucený a pod psa. Nepotkáš venku člověka, aniž by se nevenčil v doprovodu nějaké nevycválané čuby! To je příšerné!


Pes jaký do chrámu, taký z chrámu.

Pes štěká, a pán (král) jede.

Nedívej se do dálky, a hleď za Učkurem.
(Ukrajinské přísloví. Pobídnutí k opatrnosti. Učkur je pes mající v sobě duši ďábla či zlého člověka; též tolik co zlý člověk.)

(Člověk) bude dobrý, až pes na lísku vleze.

Je mi milý jako červivý pes.

Nezná hanby jako pes.
Smrdí psinou.
Má mravy jako hladový pes.

Jen se co pes otřese. Všecko ze sebe střese jako pes.
(O člověku nestydatém, otrlém.)

Pes psu blechy vybírá.
(Když si dva stejní lidé pochlebují.)


Vchod do podsvětí ustavičně hlídal strašný trojhlavý pes Kerberos s hadím ocasem a s hady na hřbetě. Jeho neumlkající štěkot budil nepopsatelnou hrůzu.


CANIS A CORIO NUMQUAM ABSTERREBITUR UNCTO
Pes se už nikdy od mastné kůže odehnat nedá
Smysl: Na co si jednou zvykneš, toho už nikdy nenecháš. Srov.: Na řemenu se učí pes kůži hryzat.

CANIS ALLATRAT LUNAM, NON LAEDIT
Pes (jen) štěká na měsíc, nekouše jej
Středověké rčení o tom, kdo vyhrožuje, ale uškodit nemůže.

CANIS CANINAM NON EST
(Varro, O jazyku latinském 7,31)
Pes psa nesežere
Staré pořekadlo, známé i v řečtině. Srov.: Musil by veliký hlad býti, aby pes psa jedl (Komenský).

CANIS CANISTRI MALUS EST CUSTOS
Pes je spíže špatným strážcem
Srov.: Kozel zahradníkem; Vlk pastýřem apod.

CANIS TIMIDUS VEHEMENTIUS LATRAT QUAM MORDET
(Curtius, Dějiny Alexandra Makedonského 7,4,13)
Bojácný pes silněji štěká než kouše
Curtius uvádí, že toto úsloví bylo běžné v Baktrii. → Canes plurimum...

CAVE CANEM
(nápis na mozaice v Pompejích)
Střez se psa
Pozor, zlý pes! Varování umisťované ve vestibulech římských domů. Jako rčení užíváno i obecněji: měj se na pozoru před zlými a pomlouvačnými lidmi (pes měl v antice na rozdíl od moderní doby spíše špatnou pověst).

CUM CANIS OS RODIT, AMICUM QUEM AMAT, ODIT
Když pes hryže kost, i na psa-přítele má zlost


Pes může někomu připadat přítulný, věrný, s "lidským pohledem", chytrý, dobrý společník, dokonce hodný a podobně, ale jen tomu, kdo ho živí, kdo je jeho pánem. Pro lidi cizí, ba divoké, jako jsem Já, už pes není tak milý tvor, jak možná připadá svému majiteli. Pes je zvíře misantropické par excellence, chované především k hlídání a k honitbě, tedy na ochranu člověka před člověkem, tudíž ze strachu před člověkem, tudíž z nenávisti člověka k člověku! Neplatí tedy zcela ono Hobbesovo okřídlené Homo homini lupus, jako spíše Homo homini canis. Ale všichni velmi dobře víme a chápeme, co tím měl Hobbes na mysli!

I pes jako legální zbraň člověka proti člověku je dobrým prostředkem v zápase za misantropickou anarchii, jež se zdá jednou nevyhnutelnou, nyní však je pes zatím prostředkem zbaběle používaným jen proti slabým, neškodným a neozbrojeným jedincům. Ale nynější ohavná móda vlastnit psa není jen potvrzením výroku G. B. Shawa, že koupit psa je jediný způsob, jak za peníze získat lásku, nýbrž i potvrzením výroku filosofa Hobbese, že Homo homini lupus, nebo ještě lépe: Homo homini canis, jak říkám Já.


Pravda je pes, který patří do psince a musí dostat karabáčem, zatímco milostpaní čubička smí stát u krbu a smrdět.
(Shakespeare: Král Lear)


Jsem Misanthropos, lidstvo nenávidím. Kéž ty jsi pes, abych tě mohl mít alespoň trochu rád.
(Shakespeare: Timon Athénský)


Buď je něco, ať už cokoli, nade mnou, - a vše, co bylo by mimo mne, nade mnou by bylo, - a pak jsem věčně pes, ať tru se k lýtkům toho "nad" manýrou unificistů sebečubkovitěji; nebo pes nejsem, a pak není nic mimo mne. Aut egosolista, aut pes: alternativa pro každého.
(Klíma: Egosolismus, Egodeismus)


Na Berlíně je zase psinec a vidím tam toho psohlavého vola, kvůli jehož otravnému čoklovi jsem ho jednou málem zmlátil. Když jsem se tudy asi za dvě hodiny vracel, utrhoval se na mne pro změnu zcela jiný pes. Potíže s tímto "nečistým škodlivým zvířetem, jehož existence spočívá ve znečišťování", jak píše Strindberg, jejž teď čtu - potíže se psy měl i tento švédský spisovatel, jak se dočítám. Rozlévá se mi zrovínka teplo na duši, když vím, že mám svého bližního, svého spolutrpitele.


Nejliberálnějším hlasatelem synkretického učení byl hindský básník Kabír (1380-1418), jehož poezie sice vycházela z hinduistického kultu Rámova, ale snažila se jej kombinací s učením koránu přetvořit v čistý teismus. Boha uctíval pod jménem Ráma a hlásal, že láska k němu musí zahrnovat pocity bezmezné a bezvýhradné oddanosti. "Jsem Rámův pes," zpíval. "Jmenuji se Mutija, na krku nosím Rámův řetěz a jdu tam, kam on mě táhne."


Všichni tihle ubozí duševní mrzáčci sledují dychtivě každé gesto a každý projev řečníka, aby mohli náležitě reagovat, asi tak, jako pes, když pozoruje klacek, který má v příštím okamžiku aportovat.

Nad stádem musí práskat bič a kolem stáda musí obíhat štěkající pes! Bič a pes ovšem nejsou prostředek k cíli, nýbrž cíl sám - pro pastýře i pro stádo. Jaká verbež to musí být, už jenom proto, že vůbec chce, aby se jí diktovalo?


Jmenuje se Skylla. I bohové se třesou hrůzou, když ji spatří. Štěká příšerným hlasem jako pes, odporně kňučí a vyje a je zlá, horší než nejstrašnější saň.


Jaký může být půvab a ne spíše omrzelost, poslouchat, jak štěkají a vyjí psi? Anebo je v tom nějaký zvýšený pocit rozkoše, honí-li pes zajíce, než když pes psa? Běží se tam i zde. Pakli tě však zaujala naděje na krev a dychtivě čekáš, jak bude před tvýma očima oběť rozsápána, mělo by to spíše vzbudit útrpný soucit, dívat se na to, jak je zajíček roztrhán od psa, slabý od silnějšího, utíkavec a bázlivec od divocha, konečně nevinný tvor od krutého!


Náhle jsem si všiml, že na protější břeh cosi hnědého vstoupilo. Utíkal jsem na břeh pro dalekohled. Nemýlil jsem se. Byl to pes. A kde je pes, je i člověk. Rychle oblékat a pryč!

Je již noc, když přicházím do ulic koncentráku, aniž bych cestou potkal človíčka. Tady na sídlišti je to však jiné, i přes pokročilou hodinu. Jak jinak, jsou to hlídky samozvaných bachařů, kolem nichž je mi nutno projít.
První psohlavá hlídka je velký černý pes, který vrčí, jak se zdá, ale on nevrčí, on blije na chodník. O kus dál se někdo přehrabuje v odpadkovém kontejneru a jeho velký bílý pes si mě zvědavě přibíhá očichat. Stylový návrat do koncentráku. Už jen zbývá posvítit mi baterkou do tváře a vyžádat si ode mne stroze nějaký ten Ausweis.


Po lidech ani pes neštěkne. Kdo je potřebuje?

Kdyby se to nerozumělo samo sebou, bylo by také více než příhodné navěšovat na ploty u domů varovná upozornění "Pozor, zlý člověk!", hned vedle nápisu "Pozor, zlý pes!"


Bylo už tolik bláznů a šarlatánů, kteří chtěli svět spasit, že ani pes už nebere vážně člověka, který chce svět zničit.


Zdálo se mi o hyeně čabrakové. Ta hyena obcházela kolem mého domku na samotě u lesa jako pes, dokud jsem ji nezahnal metáním kamení. (Myslím, že není třeba mému dlouholetému čtenáři nijak zvlášť připomínat, kohože měla ta hyena symbolizovat, že?)


Terentius uvádí jako jedno ze špatných znamení: černý pes, který přeběhl přes práh.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm