Proč jsem věčně tak pln stesku?

20. prosince 2013 v 14:49 | Misantrop

Stesk v reji rozkoší jej mrazí,
hluk davu zní mu cize již,
kde u noh modly lid se plazí,
on neskloní svou hlavu níž.
(Puškin: Pěvec)


Lidi mě už nenajdou, změnila jsem se tolik, že už by mě zcela marně hledali, už je na to pozdě. Snažím se, aby mi nebyla samota přítěží, ale abych v ní byla šťastná i přes všechen stesk a hořkost.


Lidem je to souzeno. Oni se nikdy nezmění. Ten stesk po totálním lidství, po fašistické jednotě, ty pokusy o zglajchšaltovanou totální společnost jsou stále přítomny a nikdy nezmizí.


Včera vysílala televize film o Bora Bora. To je země! Slunce, teplo, koupání, přívětiví lidé, přívětivá příroda. Tady je -6°C, sníh, zatažená obloha, zamračení lidé a nevlídná příroda. Připomněl jsem si tím filmem pěkně moje cesty po Tahiti, což je tam odtud blízko a vypadá to tam podobně. Jedl jsem k tomu čerstvý ananas, což mé krásné vzpomínky jen podtrhlo. Hned bych se tam vrátil, kdyby to šlo. Nechápu, že jsem tam nezůstal. Ale třeba jednou... Ještě musím mít někde schovaný malý provizorní slovníček tahitských výrazů, jejž jsem si tenkrát zhotovil. Musím ho najít. Je vůbec možné, že už je to deset let, co jsem tam byl naposled? Rázem jako by to bylo včera; všechno se mi připomnělo a mne opět zachvátil zdrcující smutek a stesk. Ten film si nechám; nebudu ho mazat. V noci se mi z toho dojmu vrátil znovu můj pravidelně se vracející sen o liduprázdné krajině, plné lesů, vod a skal. Tentokrát ta země vykazovala nápadné rysy polynéského vnitrozemí, smíchané s obrázky z naší vysočiny. Nádherný sen. Už zase koukám do map a vymýšlím, kam bych se šel podívat.


Není knihy, kterou bych chtěl vzít do ruky; není cesty, kterou bych chtěl podniknout, dokonce není místa, které bych chtěl navštívit, města, pamětihodnosti; není předmětné věci, kterou bych si přál mít; není člověka, kterému bych toužil stisknout ruku. A doutnají-li kde uvnitř pod polem ve mně stesk a touha, pravděpodobně mohutné, snad nekonečné, nepřipadám na slovo, kterým bych je pojmenoval.

Je třeba přemoci jakýkoli stesk po čemkoli a komkoli, je třeba se obrnit středověkou ryznou a těžnou, je třeba nikomu nic nedat, nic nedávat, nic nesvěřovat, nic neříkat, je třeba nikomu nic neodpouštět a odepřít se, jim.

Stesk po lidech je zlo menší než ponížení vyplývající z nutnosti stýkat se s nimi.


Přál si to laskavý bůh, by na světě po ruce bylo
všechno, co bylo by s to ukončit žalobný stesk.
Plodiny ostružin z trnitých křů a laciné zelí
ztiší bodavý hlas, bouřící žaludku vztek.


Kdo o lidstvu hodně přemýšlel, ať už z povolání nebo z vnitřní potřeby, pocítí nakonec nostalgický stesk po pralidech.


Ten indický vliv života mimo lidstvo a nad lidstvem je nejvíc patrný právě ve starém Řecku, jež se zbláznilo radostí malého děcka do právě objevené filosofie. Tehdy se vysoce civilizovanému člověku výrazně zastesklo po návratu zpět, k prostému a svobodnému životu divokého zvířete.


Smutek nad pomíjivostí života
Proč jsem tak smuten a věčně pln žalu a stesku?
Pomíjivý jak "jitřní houba" je lidský úděl, budí vzdech
Když na to pomyslím, v mžiku mne přepadne smutek
Tak těžký smutek, že věru je těžko se ho zbýt
Co si jen počít? Co proti tomu učinit mám?
Pominout tělo, vrátit se do hor, vzdálen tam světu žít

Jitro
Bělostná oblaka, jitřní svit, nádherně tichý
Měsíc už jasný je, třpyt noci doplápolal
Tělo je zbaveno prachu a špíny
Stesk v srdci zklidnělém kde by se vzal?

Stesk
Chtěl jsem rychle jak střela dosáhnout dokonalosti
Rozloučil jsem se a vydal tam, kde bílý zajíc hněte elixír
Když duše bolí, sen ji ukonejší
Když duch se trápí, v meditaci najde klid
Domov a rodný kraj, jak jsou vzdáleny nyní!


V poslední době začaly tu občas proplouvat parníky; v ohromné prostoře pění a bouří vodu, hlukem kol plaší bojácnou říši vodních obyvatel a svým pískáním budí stesk po celém okolí, jehož tichý spánek nebyl dosud rušen vítězoslavným kvílením nejnovějších průmyslových bakchanálií.
(Saltykov-Ščedrin: Tiché útočiště)


Vzpomeneš-li na stezku
v džungli, v ranním rozbřesku
propadneš se do stesku.


Po kouzelných vlnách běží hlasy stesku,
jak ozvěnou pak krouží kolem po skalisku,
vždyť se nedá jen tak někde vypůjčit si,
nedá se získat předstíranou prostotou -
tak nač sahat po jmění, nač tituly chtít,
když je líp zastavit vůz a vystoupit:
v čem se nám zlíbí, za tím dále jít!
(Lu Ťi: Pozvání samotáře)


Člověk, vtěsnaný do úzkých mezí a pravidelnosti mravu, který z nedostatku vnějších nepřátel a překážek netrpělivě rve, pronásleduje, nahlodává, rozrušuje a týrá sám sebe, toto zvíře rozdírající se do krve o mřížoví své klece, zvíře, jež je třeba "zkrotit", ten trpící a steskem pouště stravovaný tvor, který musel sám ze sebe vytvořit dobrodružství, mučírnu, nejistou a nebezpečnou divočinu - tento blázen, tento roztoužený a zoufalý zajatec se stal vynálezcem "špatného svědomí".


Sám autor Světa bez nás, Alan Weisman, jehož literární styl se až dosud omezoval jen na pouhý žurnalismus, se lidužel také připojuje a odvažuje se též něco originálního vymyslit. A toto je nepodařený výsledek jeho choré mysli:
Snad je dokonce možné, že kosmické elektromagnetické vlnění jednou - dávno poté, kdy odejdeme, pronásledováni nesnesitelným steskem po krásném světě, z nějž jsme se tak pošetile sami vypudili - přinese nás nebo naše vzpomínky zpět na naši milovanou Zemi.


Na pozadí mnohdy až marnotratného a nesmyslného utrácení a plýtvání (obdoba válečné masové destrukce) jsou obratem ruky upřednostňovány stejně nesmyslné úspory (válečný přídělový systém), přičemž ustavičné stesky nad nedostatkem peněz tuhle nebo tamhle neberou konce.


Dočetl jsem knihu s dost zavádějícím názvem Do Afriky za zvěří. Vyprávění o zvířatech v Africe se střídala s vypravováním ředitele drážďanské zoologické zahrady o provozu tohoto všude obskurního podniku neboli tohoto "záslužného humanistického díla", jak je zde jednou pateticky přezváno. Zvířatům prý nevadí být zavřená v klecích nebo v malých výbězích, protože prý ve volné přírodě také nežijí v neomezené volnosti, nýbrž v nepřekročitelných teritoriích. Zvířata prý mají v zoo o vše potřebné postaráno a tudíž jim nic neschází. Navíc si prý mnohá již na divočinu nevzpomínají, a tak je žádný stesk po svobodě netrápí. Toto člověčenstvo plyne zhruba ze závěru knihy a Já nevím, která věta mě víc uráží. Vztahuji to totiž na sebe a sebe přirovnávám k zajatému zvířeti uvrženému záludnými lidmi do právě takového koncentráku jako je zoo, vězení, sídliště nebo fabrika. Nevidím v tom podstatnějšího rozdílu - a oni zřejmě také ne, to je to nejhorší.

Sedmihlásek hajní. Tento ptáček má tak citlivou duši, že zemře žalem a steskem po svobodě, zavřou-li jej lidáci hnusní do klece.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm