Všichni jsme sobci

16. prosince 2013 v 16:28 | Misantrop

Ohleduplný sobec, protože závisí sám na sobě, je šťastný, a proto nemůže být zlý.


Říkali, že je sobec, protože z něho neměli žádný prospěch.


Egoismus je odsuzován, a přece je každý člověk egoista. Příbuzný, který tragicky ztratí svého blízkého a je z toho svrchovaně nešťastný, je také sobec. Nepláče, protože přítel zemřel, vždyť ten už nic necítí, ale pláče, protože onen zemřelý už není v jeho blízkosti. Rozdíl je pouze mezi sobcem bezohledným a sobcem ohleduplným. První sobec, který nepřipouští vnější zásahy do svých věcí, nebere ohled na to, že současně zasahuje on sám do věcí jiného, a druhý, který taktéž nepřipouští zasahování do svých věcí, ale současně nezasahuje do věcí druhého. Ale ze všeho nejhorší je to, čemu říkám "jezuitský syndrom". To je přesvědčení o tom, že to, co je dobré pro jednoho, je dobré také pro druhého.


K manželství je nejlépe ustrojen takový debil, jenž je sám sobě protivný, a tak chce na sebe zapomenout, a jenž je líný a pohodlný, a proto chce vést nadosmrti nudný usedlý život. To není nic pro vznešeného sobce, tuláka a dobrodruha, jako jsem Já.


Já zrovna netrpím nějakým mesiášským komplexem. Svět a lidé okolo mne jsou mi lhostejní. Starám se jen o sebe. Nenašli byste na světě většího sobce. A přesto sedím na vrcholu pyramidy jako egyptský ptačí bůh Toth. Nerozumím tomu. Snad na to přijdu, jednoho dne, tam - v lese.


Praví bezohlední sobci jsou u mne všichni ti divní pokrytečtí altruisté, kteří pro uspokojení svých sebeobětujících zájmů se pletou do osobních věcí těch, kteří o to nestojí.

Všichni jsme sobci, altruismus je buď choroba, nebo pokrytectví.

Od hřbitova sem vítr zanáší pochmurné tóny pohřebního pochodu a mne napadá: - Nějací sobci truchlí nad odchodem blízkého zemřelého a vyjadřují svoje sobectví smutnou písničkou, smutečními šaty a obličeji, a někteří taky pláčem. Ti jsou ještě horší. Člověk, který říká, že je smutný kvůli tomu, že jeho známý už nemůže prožívat život, je pokrytec a lhář, protože ve skutečnosti utrpěla jeho sobecká potřeba vídat se s ním. Ti, kdo brečí, jako kdyby nečekali jeho smrt, jsou taky sobci, i když to o sobě neříkají a zájmeno "já" při vyslovování u nich zní skromně potichu; jsou to tíž pokrytečci, ale ještě o to horší, že nemají smysl pro realitu a když teď brečí, znamená to, že žili po celý čas zřejmě v domnění, že ten, jejž dnes pohřbívají, je nesmrtelný. Když Anaxagorovi kdosi oznámil, že mu zemřel syn, odpověděl docela klidně:
"Věděl jsem, že jsem zplodil smrtelného."


Žena, děti, přátelé - ti všichni se mu v jasném, čirém světle jeho logiky jeví jako šalba a klam. Zkoumá je a vše, co na nich spatřuje, jsou pouze jejich chyby, jejich špína, jejich ubohost. Ti ho přece už nijak nemohou ošálit. Jsou to jen ubozí, nepatrní sobci jako všechny jiné bytosti lidské, jež se na chvíli třepetají v jepičí hodince života.
(London: Démon alkohol)


Každá bytost má soucit jenom sama se sebou, ctí jen svůj vlastní život a její podstata je egoistická. Máme soucit nanejvýš s někým nebo s něčím, v kom nebo v čem se poznáváme. Rodiče se poznávají ve svém dítěti, vegan se poznává ve zvířatech, filantrop se identifikuje s celým posraným lidstvem. Ale v zásadě jsou všichni sobci.


Když máš chuť na kotletu, tak si uřízni svoji, ty sobče!


V člověku dřímou síly, jež mohou každému jednotlivci zajistit jeho rozvoj a prospěch. Porozuměl jsem tomu poprvé od té doby, kdy jsem si začal sám sebe vážit, tj. když jsem se stal uvědomělým sobcem. Od té doby, kdy už mě netížilo ostatní lidstvo, na něž jsem plýtval zbytečně jak fyzickými, tak hlavně mentálními silami, od té doby cítím, jak rostu.


Andrej Štolc neuctíval modly, zato si zachoval sílu ducha a pevné tělo, zato byl cudný a hrdý; vanula z něho jakási svěžest a síla, která i neostýchavé ženy uváděla do bezděčného zmatku.
Byl si vědom ceny těchto vzácných vlastností a utrácel je tak skoupě, že ho lidé nazývali sobcem a necitou.


Nikdy nediskutuji. Jednak to k ničemu nevede a jednak je taková diskuse jen samolibá a nikam nevedoucí přestřelka názorů dvou sobců, zamilovaných natolik do sebe samých, že chtějí přesvědčováním svého protějšku docílit toho, aby přijal jejich názory, aby se stal jimi, podobně jako stejně marně plodí samec a samice potomka ve stejně marné naději, že zplodí sami sebe, jenže mladšího.

Jako je láska válka dvou sobců, v níž se neustále bojuje o to, kdo bude mít navrch, tak se lidská společnost podobá džungli. Všichni, kteří vás obklopují, čekají na sebemenší vaši nepozornost, aby vás mohli porazit, chtít od vás něco, otřít se o vás, zanechat na vás jejich stopu.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm