ATEISMUS v literatuře a filosofii

11. ledna 2014 v 15:36 | Misantrop

Nevěřím v Boha, ale nejsem ani ateista. Neboť ateismus je rovněž náboženství. Ještě spíš se sám cítím být bohem.


Ateismus v Indii nevylučuje polyteistický panteon, složený ovšem vlastně jen z bytostí nadaných většími schopnostmi.


Nejvíc se mi líbí Lucretiův ateismus a zdravý rozum, což mu však nijak nebrání používat poetických metafor z řecko-římské mytologie.


V rozhovoru s jakýmsi arcibiskupem projevuje Seton stupidní ateismus, typu "není to vědecky dokázáno, nemá smysl se tím zabývat". Boží existenci by byl pravděpodobně ochoten uznat jedině tehdy, kdyby mu Boha přinesli mrtvého, vycpaného, nebo aspoň jeho kožku. O Bohu se totiž takto stupidně neuvažuje. Každé teogonii v prvé řadě chybí začátek a konec. U Jehovy ani u Krona ani u žádného jiného prvotního boha neznáme jejich otce a otce jejich otců, neznáme ani jejich smrt. Tady lidská fantazie selhává. A lidskému rozumu to přesto nepřipadá nelogické. Není to tím, že Bůh je nesmrtelný, věčný, nebo že vesmír je nekonečný nebo věčný - nekonečné a věčné jsou jen lidské lži a lidská hloupost. Boha-Stvořitele nemůžeme dost dobře ani vyvrátit ani potvrdit. Je to tím, že existence něčeho nebo někoho takového je prostě nemožná. Bůh neexistuje nikoli proto, poněvadž ho nikdo neviděl, nebo protože není dokázán. Ne, Bůh neexistuje jedině proto, že není možné, aby byl nějaký! Takhle universum ani nic v něm nefunguje. To bychom snadno poznali, kdybychom Boha nepotřebovali za jinými účely, namnoze špatnými a pokryteckými. Poznali bychom to lehce, kdybychom dovedli a chtěli poznávat přírodu, jaká skutečně jest; že v ní není nikdo vševládným suverénem; že v ní neexistuje žádná pevná hierarchie, žádní vyšší a nižší, každý vyniká v něčem jiném a všichni jsou lepší než člověk; že každý potřebuje a zároveň i ovlivňuje druhého, nikdo nestojí stranou, výš, na nebesích (jak?, kde?, z jakého pevného bodu pohybuje tento neznámý zeměkoulí?); naopak všichni jsou vtaženi do jednoho soukolí, jež se tak dlouho chaoticky zmítá, až se uvede nakrátko - než upadne znovu do chaosu - do skřípajícího souladu, v němž všichni ovlivňují všechny a zároveň jsou ovlivňováni dalšími. Existuje tedy jen síla přírody, latinsky vis naturæ; ta jedině působí, nikoli mocnost nadpřirozená, vis supernaturæ! Neexistuje jeden jediný Bůh, nýbrž nekonečné množství entit, jež si jsou samy svými vlastními bohy. Bůh jsem Já, bohové jsou všechna zvířata, všechny rostliny, všechno živé, co tvoří nad sebe sama; bohem je i oheň, vítr, řeka a veškeré vodstvo, Slunce a nerosty, bohyně jsou Země a Luna, planety a hvězdy, černé díry... Toto nekonečné množství bohů však nazýváme přírodou, nikoli nadpřirozeností! Ale něco takového člověk nikdy neuzná. Ne, to by ho vrátilo zpátky na zem, mezi zvířata. Ale člověk již nepatří ani do nebe, ani do přírody. Člověk zdegeneroval; dávno ztratil půdu pod nohama a v nastalé panice ztratil nakonec i hlavu. Jen život zatím neztrácí...


To, co víra nazývá Bohem, může pro mne být pouze předmět nevědění, nebo spíše jeho absence. To ovšem neznamená, že svět bez Boha je úplný, jak si představuje naivní ateismus. Prostor, uvolněný nepřítomností Boha (nebo smrtí Boha, jak je libo), je nesmírný. Spatřovat však v Bohu předmět pozitivního vědění je v mých očích především vrcholem bezbožnosti. Je to také lež par excellence (znamená to sebevědomě hovořit o něčem, o čem nevíme vůbec NIC). A konečně je to ten nejubožejší kompromis se světem užitečných věcí (Bůh tvůrce, Bůh majetku), je to obludná mýlka, jejíž vinou se svět náboženství rozpouští ve světě užitečných věcí.


V jedné části díla Emil čili o vychování, ve Vyznání víry savojského vikáře odmítá Rousseau jak oficiální náboženství, a to římskokatolické i protestantské, tak i ateismus jako takový, a požaduje zde - zcela v souladu se svým ideálem přirozeného života člověka - jakési přirozené náboženství, které by bylo posvěcením jednoty člověka a přírody.
(Vladimír Čechák)


Vzestup křesťanského boha, představujícího maximum, jehož bylo dosud dosaženo, vyvolal proto na Zemi také maximální pocit dluhu a viny. Za předpokladu, že jsme právě zahájili opačný pohyb, mohli bychom s nemalou pravděpodobností z nezadržitelného ústupu víry v křesťanského boha usuzovat, že už teď výrazně ustupuje i lidské vědomí viny; ba nelze vyloučit vyhlídku na to, že by dokonalé a konečné vítězství atheismu mohlo lidstvo z tohoto celého pocitu zadluženosti vůči vlastnímu počátku, vůči své causa prima, vysvobodit. Atheismus a jakási druhá nevina patří k sobě.


Ve sdělovacích prostředcích se mluví o ekologii, o stavu životního prostředí a vypočítává se, kde a jak lidi ničí podmínky k životu. To je taky ale všechno. Ještě jsem neslyšel nějaké konkrétní řešení. Názor sem, názor tam, ale nikde řešení. Idealista viní materialismus, pobožnůstkář vidí chybu v ateismu; jedni si myslí, že by se měli lidi uskromnit, druzí říkají, že politici s tím mají něco udělat; ale nikdo neví, co. Lidi jsou svým celým způsobem života předurčeni buď k vyhynutí, nebo k živoření. Jsou příliš slabí, aby to dokázali změnit.


Jeden nese své dítě ke křesťanskému křtu, ač je ateista, a druhý slouží ve válce jako všichni, třebaže nenávist mezi národy horlivě odsuzuje, zatímco třetí běhá s manželkou do kostela, protože ona má zbožné příbuzenstvo, a skládá slib před knězem, aniž se za to stydí. "Není podstatné, když i našinec dělá něco, co dělají a dělali vždy všichni," - tak zní hrubý předsudek! Hrubý omyl! Neboť není nic podstatnějšího, než když něco již mocného, tradičního a bez rozumové úvahy uznávaného někdo uznávaně rozumný ještě jednou svým jednáním stvrdí: tím získá takové konání v očích všech, kdo o tom slyší, sankci rozumu samého! Všechna čest vašim míněním! Avšak drobné odchylné skutky jsou cennější!


Pro nacisty byl Žid jako Žid, ať ortodoxní, ať konvertovaný katolík, ať to byl ateista, nebo komunista (tím hůř pro něj!), nebo ať to byl třeba i jen poloviční míšenec - všichni byli sakumprásk odsouzeni k vyhlazení jakožto národ, nikoli jakožto sekta. Není tedy naprosto namístě psát ve slově "Žid" malé -ž-, jako kdyby to nebyl název národnosti, nýbrž pouhé označení příslušníka židovské víry, jímž se může stát teoreticky i prakticky kdokoliv chce, třeba i čistokrevný árijec. Zaměňovat tedy Žida s velkým -Ž- za "žida" s malým -ž-, v souvislosti s konečným řešením, není omyl, nýbrž záměrné zkreslování historické skutečnosti!


Ateista se o Boha nestará, protože se jednou provždy rozhodl, že neexistuje.
(Sartre: Baudelaire)


Dokonce i přesvědčený ateista se nevědomě chová podle jemu skrytých starodávných náboženských atavismů! Nadešel čas založit je do muzea na posměch všem budoucím šťastným generacím!


Mnoho lidí dnes nedokáže racionálně přijímat křesťanství se všemi jeho rozpory tak, jak bylo praktikováno v minulosti. Začínají pochybovat o existenci Boha v křesťanském pojetí. Začali si proto říkat "křesťanští ateisté". Křesťanská bible je skutečně plná rozporů; co však může být rozpornější než pojem "křesťanský ateista"?


Věřit nebo nevěřit je totéž. Kdyby mi někdo v tuto chvíli dokázal zářnou existenci Boha, nezměnilo by to zhola nic na mém chování. Bůh se o nás nestará. Jestli existuje, je to stejné, jako kdyby neexistoval. Svůj úsudek jsem kdysi shrnul do této věty: "Jsem ateistou díky Bohu." Ta věta si protiřečí jen zdánlivě.


Manželství, rodina a stát - to jsou ty náboženské atavismy, které jsou i v těch nejvíc ortodoxních ateistech hluboce zakořeněny. Sám průvodní jev křesťanství, jenž se označuje slovesem pečovat, starat se, je pouze jiným slovem pro kontrolovat, řídit, ovládat.


Jsem blízko svého posledního vzdechu a představuji si dost často poslední žert. Sezvu ty ze svých přátel, kteří jsou přesvědčení ateisté jako já. Celí smutní mě obklopí kolem mé postele. A tu přijde kněz, kterého jsem zavolal. K velkému pohoršení všech se vyzpovídám, požádám o rozhřešení a přijmu poslední pomazání. Potom se otočím na bok a umřu.


Nejstarší podoba vaišéšikové filosofie je jednoduchá přírodní filosofie, kdy ještě nemůžeme klasifikovat, zda je idealistická či materialistická (není ani hylozoistická v té podobě, jak ji známe z Řecka), je ale racionalistická a ateistická a ani karma v ní ještě není zavedena. Bylo to učení sice prosté, ale nejstarší filosofové řečtí byli někdy ještě prostší.


Nikde tu není místo pro žádného božského ducha ani Nejvyššího pána. Proto bývá také sánkhja charakterizována jako niríšvaravádí, tj. "bezbožská", ateistická doktrína.


Původní Buddhovo učení nepřinášelo obyčejnému člověku vyhlídky nějak moc odlišné od materialismu. Bylo to učení ateistické, popíralo existenci nesmrtelné duše a jeho cílem bylo dosažení stavu prakticky identického s věčnou smrtí.


Snad vás někdy navštívil pan Hejhula a vy jste mu řekli, že bohužel nemůžete ho poctít žádnou objednávkou následkem nedostatku místa, neboť Hejhula prodával kostelní zvony. Také je možné, že ho někde odbyli hůř, kde se totiž domnívali, že je má pan Hejhula za blázny. Jinde opět, bylo to v jedné ateistické redakci, počali mu vyvracet jeho kostelní zvony, posadili si ho na židli a dlouho s ním debatovali. Nakonec mu nabídli spoustu různých brožur a místo kolportéra.
"Děkuji vám, pánové," řekl tehdy pan Hejhula, "byl jsem již v opačném táboře a nestálo to za mnoho."


Někdy vycházely z našeho bytu takové úděsné démonické zvuky, že se sousedé bezděky křižovali, procházejíce po společné chodbě kolem mých dveří. Pozoroval jsem to špehýrkou, vážně se někteří bojácně znamenali křížem, v ateistickém socialistickém Československu! Ty infernální skřeky předběhly dobu; za patnáct let budou takhle záhrobně chroptět metaloví zpěváci.


Násilné pokřesťanšťování (či rekatolizace) má v Čechách dlouhou a nechutnou historii. Proběhlo nejméně hned třikrát: poprvé v raném středověku (potlačením pohanství), podruhé po husitských válkách, potřetí po bitvě na Bílé hoře. Není divu, že je zde tolik ateistů, komunistů a vulgárních materialistů. Avšak na původní pohanství si nikdo nevzpomene a je neoživí. Máme jiné starosti a nevíme, co to znamená uctívat přírodu, i když hrozba křižáckých tažení pominula. Svatá říše římská je mrtva, ať žije Evropská Unie, že jo, hovada! Všude na svých toulkách míjím němé svědky pomýlené minulosti. Všude se tyčí, jakoby pro výstrahu, popravčí kříže. "Na kolena, neznabozi! Ježíš zemřel za vaše hříchy! Svoboda je otroctví, příroda je krutá, zvíře v nás je zlé! Čiňte pokání!"


Příroda - duch - ? To pro křesťany není!
To vede právě k upálení,
toť mluva ateistů jen!
Duch - ďábel; příroda - toť hřích;
a pochyba je dítě jich.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm