Chvála (a obrana) MOTÝLŮ - 2.

23. ledna 2014 v 16:58 | Misantrop

18.6.45
Bledí noční motýli zahájili svůj rej. Vůbec se neostýchají před tvorem, jenž tu stojí jako vlhkem a nocí ztmavlé kmeny stromů. Tento tvor, jímž jsem Já, vrostl do nehybnosti stromů a pohupovav se v jejich rytmu, jejž určují večerní vánek i pružnost míznatých jejich dřev, stal se jakoby jedním z nich. Nehybný a němý. Jen listí ševelí v tom večerním vánku, jenž přináší z temného nitra lesa bledé noční motýly na mou dlouhovlasou hlavu, na mé paže a na má ramena, na nichž zdála by se rozpoznat celá tíže osudu světa.
Motýli se rozlétli, jako kdyby jim někdo otevřel veřeje a pustil je dovnitř. Jemná křehká křídla bledých nočních motýlů také ševelí ozvěnu vlhkého vánku; ševelivě se otírají o mne a tančí nade mnou své vzdušné společenské tance s ostatními svými druhy. Snad i mne tím vyzývají k tanci, ale Já jsem oproti nim příliš těžkopádný - a létat, létat přece neumím! Ach... A tak raději jako trpělivá zvířecí matka nastavuji lačným motýlím sosákům jako prsy své tělo a nechávám je s téměř mateřským uspokojením a s mateřskou blahovůlí sát neviditelné šťávy z mého oděvu i z mých rozevřených dlaní. To, co se vší nechutí a hnusem odepírám lidem, ba co se zpěčuji i jen podrobit představám, to dopřávám těmto dychtivým bledým nočním motýlům. Ta přátelská důvěrnost, jež nás k sobě poutá, je mi víc než drahocennou odměnou. Je cosi nevýslovně dojemného na důvěře a přátelství s divokým tvorem. Je však cosi odporného na důvěrné blízkosti člověka. Čím to bude? - Inu, ptej se člověka... - nebo jeho raději ne, ten by ti lhal. Ptej se radši mne. Já mluvím pravdu.
Třepotání mnoha motýlích křídel lechtá mou líc, jako vějířem kouzelným ji ovívajíc. Lechtala by a ovívala ještě víc, snad až do rozbřesku, ale Já náhle pociťuji přikrádat se mi pod víčka slastný spánek, jenž se mi dere ponejprv z úst a jenž nutí mě tím zívat. Omámeně a jako ve snách, vracím se do stanu spát.
Z listoví stromů pořád skapávají krůpěje dávno již ustalého deště. Ptáci umlkají. Po mém lese rozhostilo se zdánlivě nerozborné ticho. Jen kapky zbylé z toho deště dosud zkrápějí můj stan a rozpleskávají se o dutě znějící lesní půdu. Jen bledí noční motýli dosud ve tmách tančí mezi kapkami toho uspávajícího deště. Ještě jedna kapka. A ještě jedna. A tu příští jsem již oslyšel; tu smazal již přítel blažený spánek, nad nímž bdí šepot kapek deště a tlukot motýlích křídel.


"Dítě jest slabé," řeknou rodiče, "ať tedy běhá po lesích." A slabé dítě v lese, na mezích má vždy tolik síly, aby tu tomu brouku utrhalo nohy, tu zas motýlu utrhalo křídla. To slabé dítě, které jde do přírody pookřát, má vždy tolik síly, aby přírodu pustošilo.
Rodiče jeho se chlubili, že má jejich Karlíček smysl pro přírodu. "Celý den je v boží přírodě, sbírá brouky, chytá žáby, napichuje na špendlíky motýly."
Proto jest jistě třeba, aby ve školách bylo přednášeno o ochraně zvířat a o ochraně přírody.
A současně s tou přednáškou aby i rodičům bylo vštípeno, že každý i ten sebemenší tvor má právo na život. Aby rodičům bylo vysvětleno, že nesmějí nechat děti řádit v přírodě barbarsky, že není to zájmem o přírodu, když dítě dělá si sbírku brouků a motýlů a přitom ubohé tvory zaživa napichuje na špendlíky, aby se tam trápili po celé hodiny.


Věnujme vzpomínku mukám motýlů zaživa napíchaných na špendlíky. Většině rodičů jest naprosto lhostejno, jak chytají jejich děti motýly do sítí.


V obecných, měšťanských i nižších středních školách jsou žáci nabádáni ku zakládání sbírek hmyzu, aniž ve většině případů bylo by poukazováno na ono trápení ubohých brouků a motýlů, kteří zaživa napíchnuti jsouce na špendlík, pozvolna hynou. Viděl jsem již kolikrát v okolí Prahy na výletech, jak tato nadějná mládež chytá vše, co se hýbe a co leze.


Péťa vejde za otcem a podá mu podlouhlou zelenou krabičku. Zajkin ji ani nemusí dávat k uchu, a už slyší zoufalý bzukot a škrábání nožiček o stěny krabičky. Nadzdvihne víčko a vidí celé množství motýlů, brouků, lučních kobylek a much, připíchnutých špendlíky ke dnu krabičky. Všechno je to, až na dva nebo tři motýly, ještě živé a třepe sebou.
"Kdopak tě je naučil napichovat?" ptá se Zajkin.
"Olga Kirillovna."
"Olga Kirillovna by sama zasloužila takhle napíchnout!" říká zhnuseně Zajkin. "Odnes to! Že ti není hanba mučit zvířata!"
Bože, jak špatně ho vychovávají, přemítá, když Péťa odejde.
(Čechov: Zbyteční lidé)


Strávit svůj život běháním za motýly, nabodáváním nebohého hmyzu... Tak tady Jean-Jacques na mou věru zábavu hledat nebude.


PEDANT vběhne se síťkou na scénu: Ach, ty krásné exempláře!
TULÁK: Hej, načpak ty motýly chytáte? Nechte je, hrajou si.
PEDANT: Co, cože, hra? Hra je jen úvod k páření.
TULÁK: A co s nimi děláte, když je chytíte?
PEDANT: Cože? Motýl musí být určen, datován a vřazen do sbírky; ale nesetři pelu! Síťka budiž z jemného tkaniva! Motýl buď pozorně usmrcen stisknutím hrudi! A napíchnut na špendlík! A napnut papírovými proužky! Do sbírky uložen řádně vyschlý! Budiž chráněn před prachem a moly! Vlož do skřínky hubku s kyanidem!
TULÁK: A proč to všechno?
PEDANT: Z lásky k přírodě. Člověče, vy nemáte lásku k přírodě! - odbíhá.
TULÁK: Račte odpustit, já že jsem opilý? Račte dovolit, opilý jsem, ale hodný.


Ó pyšní křesťani, vy snůško běd,
duševní slepci, kteří cestou brkli
a myslí, že když couvají, jdou vpřed,
nevidíte, jsme červi, kterým vnukli
touhu být andělskými motýly,
kteří vyletí k nebi bez své kukly.
Kam napíná váš duch své úsilí,
jste larvy, jež se nikdy neprobudí,
pro něž proměny hmyzu skončily!


Když nám vlétne na verandu motýl, chceme ho chytit. Typická reakce zkaženosti. Trvá řadu let, než člověk pochopí, že ho má nechat poletovat.


Přihlížím svým novým okem tajnému a osamělému poletování motýla, vysoko nad skalnatými břehy jezera, kde roste mnoho dobrých rostlin: poletuje okolo, bez starosti, že mu zbývá jen život jednoho dne a že noc bude příliš chladná pro jeho okřídlenou křehkost. Jistě by se i pro něho našla nějaká filosofie: byť to nebude ta moje.


Když jsem dnes ráno přišel na "poustevnu", uviděl jsem u okna třepetat pestrobarevnými křídly motýla, jenž se snažil zoufale, leč marně, nalézt cestu ven. Musel jsem jej asi nechtěně uvěznit minulý týden, kdy jsem tu byl naposled... Okamžitě jsem mu otevřel okno a on hned radostně vylétl ke slunci! Úplně jsem tu jeho radost cítil! A měl jsem z toho téměř stejné potěšení jako on! Začal jsem den dobrým skutkem, to je příznivé znamení! Zatímco když někdy pomůžu lidem, např. ptají-li se na cestu, pomůžu jim, abych měl od nich pokoj, ale radost z toho nemám žádnou. Naopak mi v mysli zůstane jakási pachuť, směs ponížení, urážky a hanby nad mým konáním. Pomáhat ostatním zvířatům je dobré a ušlechtilé. Pomáhat lidem je trestuhodný zločin. Zvířata se mi odvděčí svou krásou a přirozeností, lidé mi splatí účtem, který budu platit zase jenom Já... Je to prostě pakáž!


Kdysi se Čuangovi zdálo, že je motýlem poletujícím kolem, motýl se cítil motýlem a nic mu nechybělo - nevěděl, že je Čuangem! Náhle se probudil a ustrnul - je Čuang! A neví: zdálo se Čuangovi, že je motýl, nebo se teď zdá motýlu, že je Čuang? Čuang nebo motýl - přece tu musí být nějaký rozdíl! A to je, čemu se říká: proměnlivost věcí.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm