Co je to smích?

22. ledna 2014 v 13:56 | Misantrop

Co je to smích? Hobbes odpovídá: Tato obecně známá fyzická křeč je způsobena nenadálým poznáním naší převahy nad jiným člověkem.


V smíchu všechno zlé je pospolu, leč svatým je prohlášeno a svobodným prohlášeno vlastní svou blažeností.


K smíchu, co si ta pakáž lidská navymýšlí! K smíchu, povídám, všechny ty absurdní malé i velké lidské iluzorní představy o světě i o sobě samých, všichni ti bůžci a Bohové, věštci a mágové, mistři a guruové, jasnovidci a psychotronická média, duchové a andělíčci, stěhovavé nesmrtelné dušičky, záhrobí, zásvětí a život po životě, všecka ta víra a pověrčivost a praštěné náboženské rituály, všechny ty důvěrné pohledy kamsi do nebes, to neutuchající úsilí o zalidnění, vedoucí k dobytí a rozšíření veliké říše lidí na Zemi i ve vesmíru, a nakonec i všechny ty následné omyly, katastrofální krachy a ztracené naděje, jež z nich vyplývají, zkrátka všechen ten lidský spirituální krám, brak a šmejd, jemuž se zdravý zvířecí rozum cynicky směje! - Jenže tento pobavený smích brzo zmizí ze rtů, když si misantrop uvědomí, že právě celá tato duchovní zastavárna je to, co nejjistěji pohání lidstvo vpřed za novými, jakkoli nepravými obzory, tvořenými mihotavou fata morganou. A celá ta opičárna, tedy vlastně správněji člověčárna, je přitom hnacím motorem nezadržitelného lidského růstu! Takže každý, kdo statečně, bláhově a dobrosrdečně vyzývá lidstvo ke vzetí rozumu do hrsti, je vlastně veřejným vyzývatelem k protilidskosti! A při všem tom jejich jakoby opilém blábolení a potácení mají ještě navíc štěstí ožraly, který i v jakkoli sebestřemhlavějším svém pádu dopadne vždy na záda! No, není to k smíchu? - nebo lépe: k zbláznění?


Domnívá-li se někdo, že vypravuji o svých životních příhodách jen proto, abych čtenáři ukrátil dlouhou chvíli anebo abych po způsobu šprýmařů a vtipkařů ponoukal lidi k smíchu, velice se mýlí! Neboť mně samému se smích protiví, a kdo nechává nenávratný čas uplynout neužitečně, ten plýtvá nadarmo oním darem, který nám byl poskytnut.


Úkolem komedie není napravovat lidi zábavným způsobem, jak se mylně domníval Molière. Nic, tedy ani komedie, totiž nemůže napravit, co je zásadně nenapravitelné a co by bylo třeba pouze zničit. Ale protože není nikterak snadné lidstvo přímo fyzicky zničit, lze je alespoň, občas, deptat smíchem satiry. Ano, když se někdy obrousí ostří nenávistných šípů, můžeš se lidstvu pomstít i jiným způsobem, třeba výsměchem, proč ne? Pomsta je sladká vždy, ať už se mračí a hřímá, anebo ať se směje, tropíc si šašky z té všeliké lidské verbeže, co jí na světě všude je. Správný nenávistník by však měl mít vždy zlobnou tvář a neměla by s ním být až taková zábava jako se sebezlovolnějším posměváčkem. Misantrop má lidi nenávidět a být jimi nenáviděn, a ne je bavit! Nenávist k lidem je věc vážná a měla by tedy i vážně vyhlížet. Často právě když se směješ, pomyslí si lidé, že to nemíníš vážně a pro smích budeš nakonec ty jim, a ne oni tobě a sobě. Směj se jim tedy jen v nenávisti, jen když jsi nejvíc obáván a pouze tehdy, když oni nemají k veselí vůbec žádný důvod. Snad jenom tehdy - při nějaké jejich nehodě, neštěstí, nezdaru či všelidské tragédii - je ten pravý čas se s chutí lidstvu vysmát do očí. To je teprv ten správný misantropický humor!


TELLHEIM
Vám je do smíchu, slečno. Lituji jen toho, že se nemohu smát s vámi.
MINNA
Proč nemůžete? Co máte proti smíchu? Copak není možné být i ve smíchu docela vážným? Smích nás udržuje při lepším rozumu než mrzoutství.
TELLHEIM
Vy jste zvážněla, slečno? Proč se nesmějete? Ha-ha-ha! Já se přece směji.
MINNA
Ó, utište tento smích, Tellheime. Proboha vás prosím! Je to strašný smích nenávisti k lidem! Váš smích mě zabíjí, Tellheime! Nesmějte se tak! Nikdy jsem neslyšela hroznější kletbu než váš smích.
(Lessing: Minna von Barnhelm)


Častokrát jsem si už všiml jedné zvláštní věci: říká se, že humor je kořením života; že s úsměvem jde všechno líp, a přitom komika nebo groteska - jejich úspěšnost - je založena na nepříliš sympatické škodolibosti. Co jiného je smích při komickém gagu, ne-li radost nad cizím neštěstím? - Nejsem nepřítel všech komedií, frašek a satir. Rád se taky pobavím a zasměji na cizí účet. Myslím, že se tak u mne projevuje ona pudová zášť k nenáviděným lidem. Dokonce se směji nejenom při veselohrách, ale i při vážných hrách a tragédiích. Tragické lidské osudy mě baví jako nic jiného. Škodolibě se pitvořím, když vidím, jak se hrdinové dramatického příběhu trápí a souží. Proč ne, proč bych se nesmál? Za všechno si můžou sami. Většinou se utápějí v slzách z nevydařených partnerských vztahů, z nezdarů v kariéře, z nevyplněných ješitných malicherností nebo z pádu do jámy, která byla jimi přichystána pro někoho jiného. Jsem cynik, neschopný soucitu? Možná, ale stejně se dovedu posmívat hloupým lidem pro jejich nekonečnou pitomost!


Častý smích není nikterak znakem rozumného muže, podle přísloví: Mnoho smíchu, málo rozumu. Není třeba hledat proti tomu nějaký lék, protože je to nejen veselá nemoc, ale mnohého také přejde dříve, než je mu příjemné.


Myšlenka, svěřit ženám úřad soudcovský a vidět je ten úřad zastávat, budí smích.


Znakem štěstí nebývá vždy smích.


Podivný věk, jenž slzy má jen pro smích!
(Shakespeare: Timon Athénský)


Lidské neřesti nejkrutěji zasahuje, vydáme-li je na pospas smíchu veřejnosti.
(Molière: předmluva k Tartuffovi)


Sice ještě židovský, ale už filosofický Kazatel právem říká: "Lepší je hoře než smích: neboť zachmuřená tvář prospívá srdci." (7,3)


Všude jsem sama. Oni mluví, pořád se hemží a smějí se, třeba věcem, které mně vůbec k smíchu nejsou.


Z nejednoho domu, který jsem míjel, hlaholil bezuzdný smích. Pobloudilí obyvatelé uvnitř se zřejmě oddávali chlípným zvrácenostem a ještě z nich měli kratochvíli. Snažil jsem se jejich nehoráznému řehotu uzavřít své panické uši.


Večerní jako máj v lůně pustých skal;
na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.
(Mácha: Máj)


Mnozí si myslí, že je to legrace; že to nemůžeme myslet vážně s tím dobrovolným vyhynutím lidstva; ale vzdor vážnosti situace i vážnosti našeho hnutí, prostor pro humor by tu byl. Popravdě řečeno, bez humoru by byly podmínky na Zemi neúnosně skličující. A sranda musí bejt, i kdyby na chleba nebylo.
Pravda - to, že životní formy rychle vymírají a že každý den umře 40000 dětí, není nic k zasmání, jenže ani smích, ani pláč nezmění to, co se stává. Můžeme se stejně tak dobře bavit, jako si hrát a pracovat pro lepší svět.


Odvrhovali jsme přijaté hodnoty jako celek. Naše morálka se opírala o jiná hlediska, vynášela vášeň, mystifikaci, urážku, černý smích.


Vždyť je to směšné! Co směšné: vždyť se tomu nemůžeme ani zasmát! Školitel řekl vtipnou větu, holky se zasmály a hned je zpražil ředitel, aby se nehihňaly, že prý máme zmetkovitost za miliony korun! "A zakázali smát a zakázali zpívat...", tuto sloku z jedné Krylovy písničky mi to připomnělo. Totalitní praxe přešla plynule z politické roviny do pracovní. Žijeme v pohádkovém Půlnočním království. Ať žije "vrchol evoluce"! Až sem to dospělo. Nikdo se neozval, nikdo neprotestoval, nikdo neměl odvahu poučit ředitele o tom, že není žádný nedotknutelný diktátor, disponující neomezenou mocí, a umravnit ho. Jediná Marika - říkal jsem, že je z nich nejlepší - pronesla polohlasem: "To už se člověk nemůže ani zasmát...?" Mne tedy smích přešel už dávno.


Hudba působí jako zívání, či jako smích: nechce se mi spát, ale zívám, když se dívám na zívající; není čemu smáti se, ale směji se, slyším-li jiné, jak se smějí.


Kéž by jen byl zůstal na poušti a vzdálen dobrých a spravedlivých! Snad by se byl naučil žíti a milovati zemi - a milovati smích.


Zvíře, které trpí na světě nejvíce, vymyslilo si - smích.


Viděli jste v Opeře finále některé komické zpěvohry od Rossiniho? Na scéně vládne smích, krása a velkolepá nádhera. Jak jsme daleko od hanebných stránek lidské povahy!


SATYR
Jak kamzík skáče po stráních,
dívá se dolů, propukne v smích,
směje se v horstvu svobodném
dítěti, ženě, muži a všem,
kdo dole, kde dým a dusno žhnou,
si namlouvají, že naživu jsou,
když přece v té čisté, volné hře
svět patří jen jemu tam nahoře.


Lidské bytosti se kolem mne míhají celý život, aniž by vzbudily můj trvalejší zájem a aniž bych je dovedl dlouho podržet v paměti. Jsou to jen nehmotné mrákoty bez významu. Pokud už o nich něco vím, pak je to tím, že mi jsou buď na obtíž nebo k smíchu.


Vážně míněná dramata nebo psychologické filmy nelze brát vůbec vážně; hodnotu mají jen jejich sarkastické parodie a občas ironický smích komedií.


Je jedno úsloví, neslušné, ale v Itálii často užívané, jež je mi jaksi důkazem, že je to tam velmi běžné: Scompisciarsi dalle risa (pochcat se smíchem).


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm