Hrůza hrůz! - 2. část

13. ledna 2014 v 15:44 | Misantrop

Chrličový symbol demagogie. Otevřená ústa, než se rozeřvou. Hrůza!


Hrůza, co misantrop zakusí, než se jen prodere ven z města těmi zástupy! Pět čoklů jsem minul! Jeden se na mne zle osopil už na starobylém náměstíčku před kostelem a pokračovalo to zase stejnými ksichty a "známými firmami" v okolí lágru. V lesích je pak houbařů jako much na trhu.


Pak zpozoroval ve vesnici onoho dne břichaté měšťáky s licousy, náležitě oděné, lidi s kníry, nesoucí jako velebnou svátost hlavy úředníků a vojáků; a od tohoto setkání ještě se přiostřila jeho hrůza před lidskou tváří.


Hrůza je hranicí individua: ohlašuje redukci člověka na věc.


K velikosti patří hrůza - nedejme si nic namluvit.


Když ubohý svatý Antonín volá na ženu: "Odejdi, zvíře!", tato hrůza jí lichotí. Je unešena, vidouc se nebezpečnější, než se byla nadála.


Pro člověka vysokého ducha začíná zajímavost, poetičnost, pro mne za mne i Hrůza, prostě cena, právě tam, kde obvyklé koleje lidské zamezují krotkému množství další rozběh a rozhled.
(Klíma: Sta a sta žen)


Čubka je zavřená sama doma a bez ustání vyje. Ale jak! Vůbec jsem se nevyspal po noční šichtě! Ty hrozné disharmonické pazvuky, jež ta bestie vydává, nejsou ani štěkotem, ani vytím, ani kňučením, nýbrž vším tím dohromady. Snad je to kvílení samého pekla! Je to strašné. Udělal se mi z toho na rtu opar. Musím pryč z baráku.
Na odchodu, když jsem míjel dveře přízemního bytu, za nimiž ta čubka uřvaná huláká, třískl jsem do nich vší silou pěstí. Čubka pitomá se za těmi dveřmi lekla a rozhulákala se ještě víc. Ale to už jsem byl na odchodu, takže mi to nevadilo.
Je to hrozné bydlet v baráku pod jednou střechou s takovou čubkou. A to můžu být rád, že s ní nesousedím přímo! Kdybych bydlel těsně nad nimi, myslím, že bych asi musel vyvraždit celou tu "povedenou" partaj, abych měl konečně od nich pokoj! To je hrůza! Půl dne jsem zavřený pod přísným dohledem ve fabrice, pak přijdu na ubikaci, kde se za mnou zabouchnou vstupní vrata s ohlušujícím třeskem jako brána pekelná za smrtelným hříšníkem, ale ani doma nemá misantrop od každého pokoj! Jak si mám odpočinout, jak mám nabrat sil do dalšího života? Chce se mi zemřít.
Táhl jsem se do města úplně zbytečně - a byla to hrůza: všude plno lidu, aut, posrané chodníky od psů, sníh, na němž to klouzalo... - prostě všechno, co nesnáším. Všichni se uculují, vysmátí přihlouple jako idioti. Nevím, čemu se smějí a z čeho mají tak dobrou náladu; vždyť je to hrůza.
Lidé chodí sem a tam s mobily u tlamy, řvou do nich, nebo jdou kolem a line se z nich, odkudsi zpod kabátu - čert ví z jakého přístroje - jakási odpudivá "hudba". Hnus. Když pak přicházím zpátky na sídliště, je to jako bych přicházel do koncentráku - všude hlídky bachařů se psy. Hrůza vyjít ven!
Usínal jsem za vzteklého řevu čoklů, jenž zazníval zvenku z ulice. A pak jdi, vyznavači klidných procházek, jdi se projít po setmění někam ven! To aby sis s sebou vzal hůl či rovnou samopal, protože na ulici není bezpečno. Je to hrůza, co se někdy zvenku ozývá za zvuky! Až jde z toho strach! A to jenom proto, že se nějaký chudák opozdil a narazil na některou z četných hlídek samozvaných bachařů se vzteklými psy. Jako v gangsterské čtvrti. Jako za stanného práva, kdy platí zákaz nočního vycházení. Výjimečný stav vyhlášený vojenskou juntou sice není, ale prakticky je to totéž. Ven se stejně nedá jít a užít si to bez nepříjemných setkání a zážitků.


Největším zlepšením světa by byl vůbec zánik veškerého lidstva na Zemi; k tomuto žádoucímu cíli se každý masakr přibližuje, třebaže zoufale nedostatečně. Ale představ si, že by všechna ta pozabíjená lidská pakáž nikdy nezemřela a vesele se množila dál! To by byla teprve hrůza!


Hrůza lidí ze samoty (tedy ze svobody) je tak obrovská, že i když člověk vykoná svobodný skutek (tj. když někoho zavraždí), jeho zděšení, jež vraždu zpravidla doprovází, nevzchází ani tak z morálního hnusu nad tím, co spáchal, ani z toho, že před ním leží mrtvola, jako spíš z toho, že zůstal sám.


Žádné zvíře nakonec neunikne krutému noži. Selátka, co tu sedíte přede mnou, vás vykrmují na maso a do roka budete všechna kvičet na řeznickém špalku. Tahle hrůza čeká na každého - na krávy, prasata, slepice, ovce, na všechny.


Pobíjíme v řádné nebo méně řádné bitvě své sousedy a za mizernou odměnu zásobujeme kuchyni havranů a červů. V tom je hrůza, v tom je zločin; je-li člověk zabit, co na tom, je-li sněden vojákem, nebo krkavcem a psem?


Mnozí magoři v Ježíšovi poznali svého vrchního spolumagora, uvěřili jeho hanebným bludům, dali se jimi svést a dokonce zachovali tuto odpornost až dodnes v obřadní podobě tzv. svatého přijímání. Hrůza, na jakých děsivých barbarských základech stojí křesťanství, jež je náboženstvím třetiny světa (třetina světové populace má být ovšem pobita podle Zj.Jan.9,15 resp. 9,18)!
(Misantrop: pozn. k Bibli)


"Je beztoho moc lidí na světě," pronesl rozvážně, "jeden už se mačká na druhého a lidstvo se rozplemenilo až hrůza."


Hrůza mě jímá z té vší spořádanosti!
(Ibsen: Opory společnosti)


Když se podívám na ty lidi kolem, jde na mne hrůza!
(Čechov: Ivanov)


Viděl jsem hrůzy... jen samé hrůzy. Je nemožné slovy popsat, co je hrůza. Hrůza... Hrůza má tvář... a vy se musíte stát přítelem hrůzy. Hrůza a morální teror jsou vaši přátelé. A když ne, pak jsou vašimi obávanými nepřáteli. To jsou praví nepřátelé!


Héráklés přišel k bažině a žhavými šípy vylákal hrůzostrašnou saň z doupěte. Jak vylezla, začal jí utínat hlavy. Ó, ta hrůza! Místo každé uťaté hlavy narostly hned dvě nové, ještě hroznější.


Ó hrůza, hrůza! Vše je jasno již!
Kéž zřím tě, světlo, naposled, když vím
už vše: že jsem se v hříchu narodil
a v hříchu plodil, hříšně zabíjel!
(Sofoklés: Král Oidipús)


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm