KOČKA v literatuře a filosofii

27. ledna 2014 v 16:31 | Misantrop

Kočka, kterou odvezli z domova v zavřeném košíku, si najde cestu zpátky dvacet mil krajinou, kterou nikdy neviděla.


Kočka by se mohla považovat za vyššího tvora než člověk, kdyby bylo měřítkem vyspělosti při jejím "kočkocentrismu" vidění v noci.


Když už chovat nějaké zvíře, tak jedině kočku. Toulá se ladným krokem sama po nocích, nikoho neotravuje, na nikoho nedoráží - a když se vám přijde na klín stočit do klubíčka, kde si spokojeně přede, pak je to ta nejblaženější symbióza na světě.
Kočka je vznešená egoistka - jako Já; žije si vlastním nezávislým životem, chodí si k lidem jen pro kousek toho jídla a tepla, případně pro pohlazení.
Kočce neporučíte, dělá si co chce - nádherné zvíře! V příštím životě chci být určitě kocourem!
Kočka domácí sice žije s člověkem, ale zachovává si k němu vrozenou nedůvěru. Ostatně ani není divu, po všech těch neblahých zkušenostech, jaké chudák kočka musela prodělat, počínaje středověkem až po dnešek. Křesťanství naordinovalo lidem takovou nenávist ke kočce, že i sám český a polský král Václav II. upadal do mdlob při pohledu na černého kocoura!
Dobří křesťané kočky upalovali, topili, stahovali za živa z kůže, vypichovali oči, za živa vařili v oleji a i jinak jim vyháněli ďábla z těla. Mne by určitě taky upálili - o tom nepochybuji. Upálili by mě spolu s Voltairovým Filosofickým slovníkem, kdybych se byl býval narodil o pouhých dvě stě let dříve! Takže tu pudovou nedůvěru mám s kočkami také společnou. To není strach v pravém slova smyslu, strach ustrašený, bojácný; to je zdravý strach, naježený, podložený, skeptický, z odstupu, odtažitá nedůvěra. Je to plachost divokého zvířete, které v kočce i ve mně stále přebývá. Nevěříme člověku ani za mák. Známe ho, víme své - a víme, co dovede! Kočka prostě člověku nevěří. To vidíme dobře již na tom, jak opatrně se k nám blíží, jak pečlivě očichává nabízenou potravu. Na rozdíl od psa si nikdy nevezme sousto přímo z nečistých rukou člověka! Musíte jí ho někam naservírovat, aby jí při labužnickém zkoumání jídla nevadil ten čpavý pach člověka. To pes sežere všechno bez výběru: hovno, zvratky... Tomu je to jedno. V tom je blízký člověku; ten také nemá kdovíjak vyběračný jazýček a skousne všechno, spolkne všechno i s chlupama a ještě se po tom oblizuje až za ušima. Prostě hovado. I prase je ušlechtilejší, čistotnější a inteligentnější než pes! Porovnáváme-li kočku a psa, máme tím vynikající příklad, jaký je rozdíl mezi zvířetem aristokratickým a blbým hovadem.
Kočka je čistotná, dbá o svůj hedvábný kožíšek, nikdy není tak zablešená jako pes. (Já taky: dotknu-li se náhodou člověka nebo něčeho lidského, vzápětí si drhnu ruce jako královna Macbeth: "Pryč prokletá skvrno, proč nemizíš? Ani všechny parfémy Arábie nenavoní více tuto ručku...") Kočka si co chvíli čistí svým růžovým jazýčkem srst, aby byla stále tak krásná a hebounká. Kočka vyluzuje svým "mňau" jeden z nejnádhernějších zvuků na světě! Zvuk, jenž je nadto určen pouze nám!


Není tomu dávno, kdy noviny přinesly zprávu, jak jedna hokynářka dala dvěma školákům starou kočku s přáním, aby ji utopili. Školáci však kočku neutopili, nýbrž na veřejné ulici chtěli ji umučit pozvolna. Nářek kočky přivábil zvědavce a strážníka, který kočku zabil šavlí.
Co jest platno učiteli ve škole, že žákům vypravuje, jak i ten nejmenší tvor cítí bolest, jak je pravým přikázáním lidskosti, abychom nikoho netýrali, co jsou platna tato krásná slova, když vyskytne se taková hokynářka ve Vršovicích, která zavolá si ze školy vycházející děti a řekne: "Františku a Toníku, tady máte dva krejcary a utopte mně někde tuhle starou kočku!"
A František a Toníček jdou s předmětem své surové zábavy. Zapomněli úplně na slova učitele a snaží se svědomitě, aby mučená kočka naříkala co nejvíce.


Slunce! Na slunci hned okřívám a samým blahem mžourám očima jako kočka.


Život člověka je tak nicotný, že si s ním člověk může pohrávat, jak se mu zlíbí, jako kočka s myší.


Kočka vrhne mnoho koťat, a tu řekneme: "Jdi, Františku, a utop je v potoce!" František radostně běží. Staří se smějí, když na ocas kočky nadějná mládež zavěsí měchýř s hrachem nebo uváže na tlapky skořápky ořechů.


Kočka je prostě kočka. Chová se vždy jako kočka, projevuje se jako kočka. Nenapadne ji chovat se jinak. Nikdy nezapochybuje o svých kočičích způsobech a cokoli udělá, je to kočičí, není to lidské nebo nelidské, není to krávovina ani volovina! Žádná prasečina nebo psina! Vždy je to "kočičina"! Ale člověk má stálé a nekončící pochybnosti o sobě a nedovede se rozhodnout, čím vlastně je.


Kočka si hraje s poděšenou myší, ale má tu omluvu, že neví, jak myš trpí. Kočka je mírná - nelidsky mírná: jenom myš vyleká, netrýzní ji, nevyloupne jí oči, nestáhne jí kůži z těla ani jí nevráží třísky pod nehty - po lidském způsobu; když si s myší pohraje, rychle ji sežere, a zbaví ji tak trápení. Člověk je krutý živočich. On jediný se tím vyznačuje.


Když vidíte děti, jak trýzní kočku nebo ptáčka, napomínáte je, učíte je soucitu se živým tvorem. Ale sami chodíte na lov a zasedáte k obědu, pro který bylo zabito pár tvorů. Nepozastavíte se nad touto zjevnou protichůdností?


Navrhoval jsem takový experiment, který by dosvědčil přítomnost určitých hodnot v každém člověku. Představte si dlouhý stůl. Na stole leží obrovský dlouhý nůž - mačeta. Vedle něj leží hlávka salátu a kočka. Pokusná osoba dostane do ruky mačetu a má rozseknout jediným mávnutím jeden z vystavených objektů na dvě půlky. Každý, kdo nerozsekne salát, propadl, je proklet!
(Konrad Lorenz)


Cestou domů do liduprázdného města jsem zpozoroval přede mnou jako přízrak v temném lese velkou bílou kočku. Zaujala mě stejně jako kterékoli jiné divoké zvíře. Možná i víc. Možná i víc. "Kdybych nebyl Alexandrem", pravil podle legend veliký makedonský král, "chtěl bych být Diogenem." A Já pravím: "Kdybych nebyl Misantropem, chtěl bych být kocourem."
Sním o životě kdesi na samotě u lesa. Tam bych konečně mohl mít a chovat kočku, jak jsem odevždy toužil, jako kamarádku v mém odloučení od všeho lidského, a toulat se s ní nocí, plnou třpytivých hvězd.
Na sídlišti se ke mně připojila jedna hladová kočka a bez váhání a bez ostychu šla za mnou po ulici, pak do domu a nakonec i do bytu. Krásná, přítulná a mazlivá šedohnědá kočička dostala mlíčko, jehož vypila tři misky. Nyní se mnou sedí v křesle u počítače a samým blahem přede. Já nejinak. Ještě nejsem rozhodnut, zda si ji ponechám. Vždycky jsem chtěl mít kočku. Asi nechám rozhodnutí na ní.

neděle, 29. července 41
Kočičku už nemám. Na konci noci odešla do tmy. Ještě stále na sobě čichám kočičinu, její pachové značky - a to jsem se už mezitím sprchoval a vyměnil šatstvo! Ano, stále tu kočku cítím a stýská se mi po ní. Jenže sama se v noci stavěla toužebně ke dveřím, když jsem se pokoušel usnout. Z počátku si lehla vedle mne, věrně jako zamilovaná žena, ale stejně oka nezamhouřila a její tulácký pohled zalétal k oknu. Neměl jsem to srdce ji u sebe déle zdržovat. Mlíčka dostala vrchovatě, odpočala si, prozkoumala každičký kout bytu a prospala se vedle mne na gauči, když jsem koukal v noci na video. Když jsem tedy viděl, že kočka chce jít ven, oblékl jsem se a sešel s ní dolů před dům. Tam jsem si sedl na lavičku a čekal, co bude dělat; zda se mi zůstane tulit na klíně, nebo zda mě opustí. Rozhodnutí bylo na ní. Na chvilku mi opravdu sama skočila do klína, jako by chtěla zůstat, ale tajemné zvuky a záhadné pohyby noci ji nakonec ode mne odlákaly. Nezlobil jsem se pro to na ni; sám jsem viděl, jak venku rázem celá ožila, dychtivá vydat se vstříc dalším nočním dobrodružstvím. Já jsem byl jen jedním z nich, podobně jako ona mně byla tímtéž. Kdyby se ode mne nechtěla mermomocí hnout, nevyháněl bych ji, ó to nikdy, při bohyni Bastis, to nikdy, ale zároveň bych ji neměl to srdce držet u sebe násilím. Musel bych ji na celé dny nechávat zavřenou v těsném bytu, kde by nebyla šťastná. Takto je to přirozené, ba víc než to. Potkali jsme se jako dva přátelé, užili si spolu pár slastných chvil a rozešli jsme se zase jako dvě svobodná divoká zvířata. Není to tak lepší, při našem tuláckém způsobu života? Aspoň kdybych měl svůj vlastní domek někde na samotě u lesa; mohla by mě navštěvovat, kdykoliv by zatoužila po troše toho jídla, tepla a pohlazení, ale takhle? V tomhle koncentráku zamořeném lidmi a psy, jenž mi ani nepatří a jejž si z duše protivím?

Hned zkraje lesa míjím naprosto unikátně, démonicky zbarvenou kočku. Zdálky jsem ji dokonce považoval za kunu či veverku. Je tmavě hnědá jako hořká čokoláda, s huňatým ocasem. Zírá na mne upřeně tím svým sugestivním kočičím pohledem zpoza velkého bludného balvanu, ale co je na ní nejlepšího a nejzvláštnějšího, je její šedavá skvrna, která jako blesk klikatě půlí šikmou čarou její ztrnulý obličej bez nejmenšího záchvěvu mimiky. Démonický zjev! Je jasné, proč pověrčiví lidé kdysi takovéto strašidelně vyhlížející tvory pronásledovali, je nenáviděli, mučili a upalovali na hranicích jako čarodějnice. Možná proto máme dnes takovýchto krásně a nevšedně zabarvených koček tak pomálu, kdežto mourků a koček bělavějších (čti "nevinnějších") je převaha.
Večer jsem hned zkraje, jen co jsem vyšel na první lesní cestu, uviděl před sebou černou kočku s bílými tlapkami. Otočila za mnou dozadu hlavu a koukala, kdo to je. Zkusil jsem si dřepnout a zavolat na ni "či čí, či čí", jestli se čirou náhodou nepřijde pomazlit, ale kdepak! Ani náhodou! Uháněla pryč jako každé jiné divoké lesní zvíře!
O kus dál se sluní u okraje cesty bíločerná kočka. Nebude se chtít spřátelit? Ne. Kdepak! V přírodě ne. Tam ožívají její divoké instinkty a utíká přede mnou. Připomíná mi mne. Já si musím na lidi také dlouho zvykat a ještě ani pak nesnesu dlouho jejich otravnou přítomnost. Natož v přírodě. Tam jsem plachý jako ta kočka.
Bíločerná kočka se plíží po louce jako lvice na savaně. Kočky jsou fajn - jako divoká zvířata.


Na dovršení nevšedních zážitků jsem spatřil na louce lovící kočku. Byla tak cele zaujata lovem - právě pronásledujíc jakousi myšku -, že ani nezpozorovala, že se k ní blížím. Až když jsem se ocitl těsně vedle ní, náhle mě teprve zaregistrovala, ale nedala se na zběsilý úprk, jak bych byl očekával, nýbrž okamžitě střelhbitě zalehla, tak dokonale splývajíc s travnatým povrchem zemským, že sotva jsem se od ní vzdálil na pár kroků, kočku už jsem neviděl.


Chtěl bych běhat po střechách jako kočka; a v mých žilách se vznítí prudká, nepřekonatelná touha milovat.
(Maupassant: Noc)


Cestou do fabriky potkávám dosti často v jedné ulici velkou bílou kočku, rozšafně se tvářící. Kočky se mají nejlíp, zatímco mrtvý muž míří do práce.
Opodál někdo venčí kočku přivázanou na vodítku pro psa. U psa to chápu, tam je to dokonce nutné, že je držen zkrátka, ale u kočky mi to přijde jaksi zvrácené. Kočka se má svobodně toulat, poněvadž je to svobodný tvor.
Po šichtě opět míjím tu bílou kočku na parapetu jednoho a téhož domu. Závidím jí. Nemusí pracovat, musí si jen dát pozor na auta, na lidi, na psy... - takže až na tu otupující práci jsme na tom v podstatě stejně.
Na nástěnku jsem si pověsil nový pěkný plakát s chumlem pěti malých roztomilých koťátek. Kočky jsou fajn. V životě nepochopím, co kdo vidí na čoklech. Kočky mám rád, psy nenávidím.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm