Labuť (v citátech a příslovích)

4. ledna 2014 v 14:27 | Misantrop
Labuť je bělostná, bez poskvrny; když umírá, sladce zpívá a zpívajíc končí svůj život.


CANTATOR CYGNUS FUNERIS IPSE SUI
Zpěvem ohlásí labuť, její že blíží se smrt
Martialův verš je ozvěnou Ovidiova verše, Proměny 14,430: Carmina iam moriens canit exequialia cygnus - Umírající labuť si pohřební píseň už zpívá. → Cantus cygneus

CANTUS CYGNEUS
Labutí zpěv, labutí píseň
Cicero rozebírá Sókratovu řeč v Platónově dialogu Faidón (84e-85b), kde se hovoří o tom, že labutě, ptáci zasvěcení Apollónovi, při umírání zpívají. Obrat zná už Aischylos, Agamemnón 1445. Rčení označuje poslední projev někoho (něčeho) před koncem, smrtí apod. Už u Cicerona, O řečníkovi 3,2,6, o poslední řeči řečníka L. Licinia Crassa. → Cantator cygnus...


Vtom se dotkl svých kouzelných strun a ty vydaly překrásný tón. Tak dojemně dovede zpívat jen umírající labuť zasažená šípem.


Proti němu se postavil Kyknos, obrovský syn Poseidónův, bílý na celém těle jako labuť a nezranitelný. Poněvadž ho nemohl Achilleus přemoci, zardousil ho řemenem od přilby.


V době Ťin žil stranou světa moudrý Kuo Jü. Vyhledali ho v horách a přemlouvali, aby přijal úřad. Kuo Jü ukázal rukou na letící labuť a řekl: "Pohleďte jen! Což takového letícího ptáka je možno přimět, aby se dal zavřít do klece?"

Vítr když zaduje, i vonnou orchidej zlomí
Slunce zapadá, vrabci se rozkřičeli
Ukazuji rukou na letící labuť
Prameny řeky Jing jsou čiré, čistý mají třpyt


Když Stendhal píše o tom, kterak byl zakázán Correggiův obraz Léda s labutí, schválně jsem si jej našel na internetu (kde jinde, že?) a teprve, když jsem jej uviděl, pochopil jsem proč asi někomu zase tolik vadil! To jsou ti prudérní pedanti, o nichž se Stendhal zmiňuje jako pravý misantrop skoro na každé stránce! Hned uvidíme, proč byl obraz zakázán pokrytci: Léda totiž s blaženým výrazem tváře drží v klíně Dia převtěleného v labuť, takže všechno nasvědčuje tomu, že kopulují. A kolem si hrají okřídlení kupidové.


Pokrytectví je když někdo krmí labutě a potom jde na lov divokých kachen. Čím to, že jeden živočišný druh je ochraňován a druhý soustavně vykořisťován?

MÁTE SMŮLU, MLÁDENCI, JÁ SI TU PUŠKU PŘECE JENOM NABIJU. CHŘÁSTAL KROPENATÝ JE CHRÁNĚNÝ... LEKNÍN BÍLÝ... LABUŤ ZPĚVNÁ... PLESNIVEC ALPSKÝ... SVIŠŤ HORSKÝ... OTAKÁREK FENYKLOVÝ... - TO JE VŠECHNO CHRÁNĚNÉ, ALE O LIDECH TADY NENÍ ANI SLOVO!


Sókratés:
"Labutě, které jsou ne bez důvodu zasvěceny Apollónovi, to proto, že od něho, jak se zdá, mají věštecký dar a s jeho pomocí předvídají, co dobrého má v sobě smrt, umírají s radostným zpěvem. A stejně si mají počínat všichni lidé dobří a moudří."
Vždyť, jak praví Sókratés, celý život filosofů je přípravou na smrt.


Neb můj též krásný věk, dětinství mého věk
daleko odnesl divoký času vztek.
Mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,
to dětinský můj věk.
(Mácha: Máj)


Ti, kdo s plným uvědoměním usilují o osvobození, nenajdou uspokojení v příbytcích. Jako labutě odlétají z jezer, tak opouštějí své domovy.


Kdo fabrikuje z nicoty k nicotě konzumní šmorn jak lejna na běžícím pásu, dosáhne zaručeně úspěchu a nadělá jmění; koupí si zámek a oddělí jeho zpupně soukromnické zdi od veřejných pozemků vodním příkopem, na kterém se lesknou labutě.


Královna Kanéns, zosobněná Píseň, tu chvíli nezpívala. Lkala a naříkala, v zlé předtuše si rvala vlasy a pěstmi se bila do prsou. Plakala a slabým hlasem pronášela slova, která se samým bolem měnila v tklivý nápěv, podobný pohřební písni umírající labutě. Nesmírným žalem roztála a rozplynula se do lehkých vánků.


Bílé labutě v nedaleké zátoce se ani nehýbaly. Těžko říci, kolik posluchačů měl Orfeus toho svátečního dne. Radost z prožitku oblažovala srdce všech až do pozdního večera.


Arachniny dovedné ruce vytvořily krásné obrazy. Na její tkanině byl zpodobněn Zeus, jak přichází k spartské královně Lédě v podobě bělostné labutě.


Brahma - první božstvo svaté trojice hinduismu, nejvyšší bytost. Jeho úkolem bylo stvořit tento svět. Byl zrozen z lotosu; jezdí na labuti.


MUTIS PISCIBUS SONUM
Němým rybám (dát) hlas
Podle Horatia (Ódy 4,3,19-20): O mutis quoque piscibus (donatura cygni, si libeat, sonum - také rybám, ač němé jsou, kdykoli můžeš dát zpěvný hlas labutí. Horatius tuto schopnost přisuzuje Múze.

TAM SUBITO CORVUS, QUI MODO CYGNUS ERAT
Havranem náhle se stal - nedávno labutí byl
Martialis se vysmívá tomu, kdo dohání mládí barvením šedých vlasů. Užívá se také obecně o změně názorů.


Kamkoli se podíváš, všechno hoří. Kouří se z řek a rozpouští se zlato v řece Tagu. Hejna labutí, jež svými písněmi oživovaly břehy řek, se vaří uprostřed vln.


Jednou byla Persefoné se svými družkami - vílami - u překrásného jezera, na němž neustále zaznívaly písně nesčetných labutí. Jezero bylo ze všech stran obklopeno půvabným hájem, kde bývalo milo posedět v příjemném chládku. Co pestrých květů vyrůstalo kolkolem z vlhké půdy! A nikdy nevadly, neboť tam bylo věčné jaro.


Zproštěni vášně žití,
strachu a naděje,
vzdáváme bohu díky,
ať kdokoli to je,
za to, že vždycky čeká
věčná smrt na člověka,
a sebedelší řeka
do moře dospěje.


V té chvíli kohout zakokrhal; připadalo mu to divné, že mají v hotelu slepice. Snad je mají pro kuchyň a tenhle donchuan zpívá svou labutí píseň, jako by tušil nadcházející setnutí hlavy.


Při popravě pak nádherně zpívá krásnou labutí píseň, která je však záhy přervána jejím pádem do propadliště. Píseň byla přervána, její život byl přerván. Divák je náhle zmaten a neví, čeho má litovat víc: zda jejího nešťastného života, nebo té nádherné písně.


Ztracená volnost
Papoušek jing-wu je domovem v západních zemích
Do tenat ho chytili, nemá naději na návrat
Kráska se s ním od rána až do večera zabývá
Venku i za závěsy své komnaty chce si s ním hrát
Věnovala mu zlatou klec a v ní ho chová
V zajetí jeho pernatý háv schází však
Není mu přáno jak bílým i šedavým labutím
Vzmachem křídel se vznést a letět do oblak


Než začal Apollón vydávat v Delfách věštby, musel se očistit ze zavraždění Pýthóna. Prožil osm let ve vyhnanství a sloužil ferskému králi Admétovi, jemuž opatroval stáda. Když jeho služba skončila, vrátil se do Delf a proslavil je svou věštírnou. Zeus mu daroval krásný vůz tažený bílými labutěmi a ty ho tam dovezly.


Afrodíté byla v tu chvíli daleko, ale i z takové dálky zaslechla sténání milovaného jinocha. Když spatřila z té výše, že se zmítá v tratolišti krve, sjela na svém voze taženém labutěmi rychle na zem, seskočila z něho a spěchala k místu, kde Adónis umíral.


O dvou labutích
"V městě Támralipti žil kdysi dávno kupec jménem Dharmaséna a ten měl za manželku krásnou Vidjullékhu. Tento kupec byl z dopuštění osudu oloupen lupiči a zraněn jejich zbraněmi, i zatoužil zemřít a vyšel se svou chotí ven, aby vstoupil do ohně. Oba manželé spatřili náhle pár letících krásných labutí, vstoupili do plamenů a zemřeli s myslí upřenou k těmto ptákům, a tak se oba znovu narodili jako labutě."
Když světec Vidžitásu dovyprávěl tento příběh, otázal se Puškarákša znovu: "Jak to, vznešený pane, že jsme se oba zrodili jako ptáci, ačkoli jsme předtím vstoupili do ohně, což přináší odpuštění mnoha hříchů?" Svatý muž odvětil: "Tvor vždycky dostane tu podobu, na jakou při smrti soustředí svou mysl. Takto každý, králi, dosáhne aspoň přibližně toho, nač myslí."


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm