Miluji noc téměř vášnivě

13. ledna 2014 v 18:17 | Misantrop

Miluji noc téměř vášnivě. Miluji ji láskou pudovou, hlubokou, neskonalou, jako milujeme rodný kraj nebo milenku, kterou si vydržujeme. Miluji ji všemi svými smysly, očima, jimiž ji vidím, čichem, kterým ji vdechuji, sluchem, jímž vnímám její ticho, celým tělem, které laskají temnoty. Skřivan pěje na slunci, v modravém vzduchu, ve vzduchu vlahém i hebkém, ve vzduchu jiskřivého jitra. Sova prchá do noci, letí černým prostorem jako černá skvrna a opojena černými dálavami, vyráží rozradostněna třaslavý a zlověstný skřek.
Den mne unavuje a nudí. Je hrubý a hlomozný. S námahou vstávám, s nechutí se oblékám, s lítostí vycházím a každý krok a pohyb, každý posunek, každé slovo a každičká myšlenka mne unavuje, jako bych zvedal těžké břímě.
Sotvaže však slunce zapadá, zmocní se mne a celé mé bytosti jakási neurčitá radost. Procitám a oživuji. S množícími se stíny cítím se jako vyměněn, připadám si mladší, silnější, čilejší a šťastnější. Kochám se pohledem, jak houstne a temní nesmírný stín, snášející se zvolna z oblohy; podoben nezadržitelné, neproniknutelné vlně zaplavuje město, halí, stírá a ničí všechny barvy a tvary, bere do hebké náruče domy, lidi, pomníky.
I chce se mi křičet radostí jako sově, chtěl bych běhat po střechách jako kočka; a v mých žilách se vznítí prudká, nepřekonatelná touha milovat.
Tu vycházím a směřuji buď do temných předměstí nebo do lesů v okolí Paříže, kde naslouchám plíživým krokům zvěře a pytláků, svých sester a bratří.
Co však nejvášnivěji milujeme, to nás také nakonec zahubí. Ale jak vysvětlit, co se děje se mnou? Jak možno vůbec objasnit, že jsem s to něco takového vypravovat? Nevím, nevím už pranic, leda to, že je tomu tak.
(Maupassant: Noc)


Všude buď doma, kde noc tě překvapí!


Noc šoulá se už stopou králičí.
Hned tu, hned tam cosi pískne, zakvičí
radostí náhlou,
že hluční lidé odešli
a bílou, horskou noc že nechali
králíkům, bukům.


V letní noc, kdy luna svítí,
v chladu rozkoší se chvím!
Ó jak lze teď pocítiti,
co je duši blaženstvím!
(Goethe: Krásná noc)


"Je mi sedmnáct a jsem střelená," řekla Clarissa McClellanová. "Nejde se to pěkně takhle v noci? Někdy zůstanu vzhůru a prochodím celou noc a dívám se na východ slunce."
Podivná noc a podivné setkání!


Někdy v noci vylézám ze stanu, abych se vymočil a při té příležitosti se porozhlédnu po obloze, abych se podíval na hvězdné nebe. Nemyslím při tom na Boha, jako lidé. Do lesů Bůh nechodí otravovat... Dívám se na Měsíc a na hvězdy, ale myslím na Zem, skrze hvězdy vnímám spíš Zemi a vesmír jako celek a zase myslím jen na samé dobré věci, jako např. na to, že je mnoho světů, jež jsou, stejně jako tento můj svět, blaženým domovem pro šťastné divoké tvory... Ale nevydržím se dívat nahoru dlouho - nebyl jsem k tomu stvořen. Studená noc, mrazivý vesmír, chladný Bůh se vznáší tam dole nad městem a pod mým Šibeničním vrchem - příbytkem bohů. Nebo jsou to odlesky pouličních lamp? Brr, z té zimy mrazí za krkem; ach, z toho vzhlížení bolí příliš za krkem... A potom ta rána! Neznám nic lepšího než procitnout s úsvitem a vstát do ranních mlh a do ranního ticha. Svět vypadá jako by se právě zrodil. A tu mě vždycky napadá taková optimistická a svůdná myšlenka: Co kdyby lidstvo přes noc - vymřelo!


Za mrazivých úplňkových nocí se dívám oknem na měsíc a vzpomínám na vlahé letní večery, kdy jsem se při soumraku toulával opuštěnou tišící se krajinou, kde mi nad hlavou nebojácně a neslyšně poletoval puštík. Ne, nevzlykám žalem. Stýskám si. Jsem odloučen. Vyji si tichounce do tmy tklivou píseň lapeného vlka. Píseň o zmizelém domově v divočině. Nocí zní mé melancholické luttuosamento.


Svět je plný škodlivých předsudků, ale i škodlivých negací. Seru ti na to! Co je mně po tom? Jak na to přišel ten, kdo říká, že noc je určena na spaní? Faktem ale zůstává, že se k tomu báječně hodí.


V noci kolem mého obydlí nikdy žádný pocestný neprošel, ani nezaklepal na dveře, až mi bylo, jako bych byl prvním nebo posledním člověkem, zanechávaje "svět temnotě a mně", a černé nitro noci nebylo nikdy znesvěceno blízkostí lidského stvoření.


Konečně odbila ta noční hodina; vzdálil se z domu, shodil se sebe všechen tlak a kráčel tichými ulicemi. Na velkém rynku pozdvihl ruce k nebi, měl pocit, že má všechno za sebou a pod sebou; ode všeho se odpoutal. Vznášel se v bezpočtu nadějí, a jen volání ponocného mu někdy připomínalo, že dosud chodí po této zemi. A my se ještě ptáme, zda byl šťasten, ba blažen!


Převrátil jsem si den s nocí. Už druhý týden vstávám pozdě odpoledne, celé noci trávím u stolu a jako vždy se propadám do tohoto způsobu života s jistým vzrušením, neboť mě odděluje od světa všech normálních lidí.
Mám strašně rád ten čas hodinu po půlnoci, v němž jsem ponořen až na dno samoty a všechno, co píšu, pokládám za nádherné.
Nejhorší ze všeho však je číst za denního světla to, co jsem v noci napsal. Nikdy nedovedu pochopit, kam se z toho ztratilo všechno, co mě v noci tak vzrušovalo...


Dopřávám si každou noc barokní hudbu. Dá se poslouchat i při spaní, ale spánek přitom neruší. I v polosnu a s očima dokořán můžete při jejím poslechu ještě dlouho po procitnutí ležet a snít, ještě hodiny a hodiny nežít, netrápit se životem.


Noci strávené v blízkosti lidí jsou zmařené.


Vlasti neznám ani druha,
milenku jsem neměl žádnou.
Vlastí mou jest temný les,
a mou mílkou černá noc.


Jacques B. Brunius poznamenal, že noc, která se poznenáhlu zmocňuje kina, je tatáž jako když zavřeme oči. Pak začíná na plátně a v člověku noční pouť do nevědomí.
(Buñuel: Poezie a film)


Noc je nádherná! S touhle nocí mě baví žít. Kéž by se lidáci neprobrali vícekrát ze spánku! Umřít ve spánku si přece přeje každý. A Já bych jim to s chutí chtěl dopřát. To by byl pokoj na tom světě! Jako teď, v noci. A dlouho vykloněn z okna vdechuji panenskou čistotu noci a nemohu se jí nabažit.


Ano, jsem les a noc tmavých stromů: koho však nezastraší má temnota, nalezne též trsy růží pod mými cypřišemi.


Křepce se mnou, bratří, utíkejte nocí, žhavou nocí. Od světel vesnice se pustíme k zapadajícímu měsíci.


Je-li noc krásná, nespím-li, pozoruji hvězdy, které mi činí potěšení od té doby, co jsem zapomněl jejich jména. Nepřijímám nikoho, nemyslím na nic.


Nic neznám poetičtějšího než pořádně parné, dusné noci; horko jako projev života je v čarovném kontrastu se zmrtvělostí noci.
(Klíma: Lidská tragikomedie)


Když noc přichází a všechno je temné, buď také temný.


Havrani noci se rozlétli, aby přivolali Lokiho, který podpálil Valhalu žhnoucím trojzubcem Inferna. Soumrak je dokonán. Z noci se zrodila zář nového dne a povstal Lucifer, aby opět vyhlásil: "Toto je doba Satanova!"


Vstal jsem ve tři hodiny ráno a v nádherném tichu jsem se začetl do románu Naruby. Není slyšet nic, kromě slabounkého tikotu budíku. Pravidelné sotva slyšitelné rázy hodinového mechanismu jsou však tak tiché a pravidelné, že je ani nevnímám. Za třeskotu bílého dne a za hlučných podvečerů v baráku si žádnou četbu tak neužívám jako v noci. Je dokonalé ticho, a tak mě nic neruší, nic mě nepoutá s děsivou realitou okolo mne, která nyní jen dříme, aby se za pár hodin znovu probrala a znovu mě drtila svou lidskou nesnesitelností a otravností. Jsem plně odpoután od všeho rušivého. Jen uprostřed noci se mohu plně ponořit do nějaké důležité duchovní činnosti, jakou je například právě četba tohoto skvělého Huysmansova románu.


Přestal jsem chodit ven na procházky ve dne a místo toho chodím jen v noci. - Schylovalo se k tomuto mému neodvratnému a z pozice misantropismu zcela logickému rozhodnutí již dlouho; vždyť noc je přece pro misantropa lepší: po půlnoci už všichni lidáci chrápou nebo jsou zalezlí doma a čumějí na bednu a Já se tudíž mohu oddat nerušenému bloumání po liduprázdných předměstích, jimiž se prohání jen vítr, náhle také jakoby svobodný a volný bez lidí. Je to velmi příjemné; jako kdyby všichni lidáci naráz vychcípali. Takový svět bez lidí by se mi líbil. A jedině za takovýchto osamělých studených zimních nocí mohu snít tento můj ideální sen jen s nepatrně přimhouřenýma očima. Vídám za noci jen potulující se kočky, jež na mne sladce mňoukají a lísají se ke mně, anebo tuším černé stíny hřadujících kavek, jež mě z bezlistých stromů tiše pozorují. Dojdu stále pořád sám samojediný až do osvětleného Liboháje, tam na chvíli usednu na lavičku a vracím se pak pomalu zase zpátky. Doma pak, tou krátkou procházkou příjemně osvěžen, lehnu si ještě k videu a nechám se svými oblíbenými filmy ukolébat k harmonickému spánku za zvuků a tónů barokní hudby.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm