MOŘE v literatuře i filosofii - 1.

29. ledna 2014 v 15:18 | Misantrop

Nezměrností šírou bylo jim životodárné moře, z něhož vzešli, jsouce ošklivou pěnou jeho vln vzdouvavých.


Sám jsem opět a sám chci býti, sám s čistým nebem a volným mořem.


Srdce ušlechtilých je hluboké jako moře; i když provedou čin, jemuž není rovno, ani slůvkem se o něm nezmíní.


Svobodnou duši nemůže
hřát přepych saské nížiny,
chce volný výhled na moře,
skalnaté drsné výšiny.
Štěstěno!
Vrať mě zas do mých rodných skal,
kde divoký hlas moře hřímá,
to - a nic víc bych nežádal -
chci jenom tebe, mladosti má!
(Byron: Chtěl bych být na své vysočině)


Při všem, co je v tobě jasného, silného, dobrého, ó Zarathustro! Plivni na toto město kramářů a odejdi! Zdaž moře není plno zelených ostrovů?


Eurípidés zřídil si prý jeskyňku, vzdušnou a s výhledem na moře, kam se uchyloval před davem, chtěl-li tvořit - a proto je prý v jeho dílech tolik obrazů vzatých z moře - či chtěl-li se oddávat filosofickému rozjímání.


Theombrotos, aniž ho postihlo něco zlého, vrhl se z hráze do moře, když si přečetl Platónovu knihu.


Vidím, jak Epikurův zrak hledí na širé bělavé moře, přes pobřežní skaliska vyhřátá sluncem, v jehož světle si hrají velcí i malí živočichové, jistě a klidně jako toto světlo i onen zrak. Takové štěstí mohl vynalézt jen člověk, který bez ustání trpěl - štěstí zraku, před nímž se ztišilo moře bytí, a jenž se nemůže dosyta vynadívat na jeho povrch a na tuto pestrou, něžnou, rozechvělou pleť moře: nikdy předtím neexistovala taková skromnost rozkoše.


A když jsem na velké moře již vyplul a svěřil své plachty
naplno větrům, slyšte! Nic netrvá na celém světě!


Tady je moře, tady můžeme zapomenout na město. Moře tu leží bledé a blyštivé - nemůže mluvit. Malé útesy a provazce skal, které vybíhají do moře, jako by hledaly místo, kde je nejosaměleji, - ti všichni nemohou mluvit. Ó moře! Ó večere! Jste špatní učitelé! Učíte člověka přestat být člověkem! Má se vám oddat? Má být nakonec takový, jací jste nyní vy, bledý, blyštivý, němý, nesmírný, spočívající na sobě samém? Povznesený nad sebe sama?


Kdo je duchovně čistotný, nerad se nechává špinit duchovní všudepřítomnou špinavostí lidí. Nikdo není dnes již tak čistým mořem, aby se v něm tato špína beze stopy rozplynula - vždyť i oceány jsou špinavé, zasviněné, začlověčené od lidí!


Byl jsi vhozen do proudů moře lidskosti a neviditelně jsi uvízl na mělčině. Nejsi sám. Moje pěst mlátí dnes večer do zdi stejně jako ta tvoje. Život můžeš vést jen o samotě, a ty to víš.


Ty nejlepší hudební skladby, napsané lidmi a pro lidi, jsou pokaždé okopírované, odposlouchané buď od zpěvných ptáků, nebo z jiných přírodních zvuků, jako jsou bouře, vítr, zurčící a šplouchající voda, vzduté moře.


Hanba kormidelníkovi, kterému vyrazila vlna kormidlo z rukou, hanba kapitánu, který opustí plachty zmítané větrem a vydá loď bouři. Ten však, koho pohltilo moře držícího kormidlo a vzpírajícího se, budiž pochválen, i když ztroskotá...
(Seneca: O krátkosti života)


Jak je možné, že starověkým lidem nebyla nápadná všechna nesmyslnost jejich literatury a poezie. Obrovitá, úžasná síla uměleckého slova přicházela nazmar. Je to směšné - každý si psal, co ho napadlo. Stejně směšné a hloupé jako to, že jejich moře tupě naráželo celý den do břehů a miliony kilogrammetrů obsažené ve vlnách dodávaly vznět jen citům milenců. My jsme z milostného šepotu vln vytěžili elektřinu, z šelmy prskající vzteklou pěnu jsme udělali domácí zvíře; a stejně jsme zkrotili a osedlali kdysi divoký živel poezie. Dnes už není poezie opovážlivým slavičím tlukotem - je státní službou, je prospěšná.


Goethe byl Beethovenovým zjevem ihned podmaněn:
Jak hluboké zření! Peřeje energie, nadlidská mohoucnost sebesoustředění, niterné moře...


Co naříkáš, šílenče? Kamkoli se podíváš, všude je konec tvých běd. Vidíš ono moře? Tam na dně sedí svoboda. Tamtudy lze uniknout otroctví.
(Seneca: O hněvu)


Nejradši bych se rozběhl hned. Mé zraky se stáčejí za sluncem, na jih, do teplých krajin vína, datlí, fíků, pomerančů, mandarinek, oliv a vždy zelených macchií. Do země Olympu, mírných zim; do řeckých horských lesů s výhledem na moře a s otevřenou volnou cestou do Indie nebo do Afriky.


Je snazší plavit se tisíce mil mrazem a bouřemi a mezi lidojedy na vládní lodi za asistence pěti set mužů a plavčíků, než prozkoumávat soukromé moře, Atlantik i Pacifik jenom své vlastní bytosti.


Což sluníčko, což luny zář
se v moře nesklání?
Což nekrášlí se jejich tvář,
dech vln když dýchá z ní?


Jak by byl svět krásný bez vás! Jen hvězdy by zvonily nad pouštěmi, moře by hučelo a tak dále.


Vlnící světelné moře proniklo jeho smysly; zchvácen božskou závratí vrhl se do hlubiny a šachty se za ním s třeskotem zřítily: zaburácelo to, jako by nastával konec světa.
(Wagner: Virtuos a umělec)


Středozemní oblast je třeba považovat za vlast evropské kultury. Šťastné břehy tohoto krásného moře, jimž tak přálo příznivé podnebí, měly i další výhody: jeho obyvatelé si žili v blahobytu a nevládlo zde žádné zasmušilé náboženství nebo zákonodárství.


Vzdalte se na moře od pobřeží, plného lidí, a brzy uvidíte jen pobřeží. Bytosti budou nepostřehnutelné, zmizí, tak jsou malé a bezvýznamné.


Kniha musí být sekerou na zamrzlé moře uvnitř nás.


Poslat na nás moře, aby nám připomnělo, že nejsme tak příliš velicí.


Lid hluboké je moře, paprsky slunce
jím neproniknou; bude stále temné,
jen vlna, kterou vyhodí na povrch,
zaskví se v slunci; možná jsi tou vlnou.


Osudy vynikajících jedinců s rozumem v hlavě uprostřed moře hlouposti, mě vždy zajímaly.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm