O lásce

24. ledna 2014 v 16:00 | Misantrop


Je čas, abych dostál své pověsti misantropa a zaútočil na poslední baštu lidství, na tuto zatím nedobytnou, odolávající a nezmarnou pýchu člověka s velkým, opravdu velkým Č! - Řeč je o lásce. Och ano, o lásce, o tomto věčně opěvovaném citu, jejž nesmí nikdo zpochybňovat, urážet a vyvracet, aniž by si nevysloužil označení "lidská zrůda". Vždyť láska má prý být ta pravá esence z divotvorného hrnce přírody či dokonce od samého Boha, která má údajně odlišovat člověka od zvířete! A teď nastojte: jaký nesmysl, jaká domýšlivost, jaká nekonečná hloupost! Jaká urážka, jaká rána tupou lidskou dýkou do našich upřímných srdcí! Co všechno jsme již v dějinách museli vyslechnout, my, zvířata! Že prý nemáme duši; že prý postrádáme jakoukoli inteligenci (a kdo, podle vás tedy vymyslil instinkty?); že prý necítíme bolest; že prý nemluvíme a nepromlouváme! A teď prý neznáme ani lásku! - Ale my milujeme! A nemůžeme za to, že to děláme jinak a líp než lidi! Nemůžeme za to, že milujeme jako svobodná stvoření, a ne jako závislí slaboši! Nemůžeme za to, že se lidem nehodíme do krámu; že nezapadáme do jejich zvráceného obrazu světa, do jejich převráceného sebestředného vnímání světa jako místa, bohy určeného k lidskému užitku a bezmyšlenkovitému konzumu. Proto nás chtějí vyhubit; zaplašit jako zlý sen, jako nepříjemnou vzpomínku a připomínku jejich vlastní zvířecí minulosti! Přitom je to právě naopak: neboť všechno nasvědčuje tomu, že jen a jen člověk je na naší Zemi nevítaným vetřelcem, jehož je potřeba mýtit všude, kde se objeví. Mýtit člověka místo lesů! Každý, kdo neschvaluje vraždu člověka, stává se ode dneška mým nepřítelem! Není mým přítelem ten, kdo při pohledu na partu dřevorubců při práci necítí potřebu vzít samopal a všechny je bez milosti pokosit jedinou oslavnou salvou! - Cit pro rodinu, vřelý vztah k manželství je z biologického hlediska svého druhu jistá nedostatečnost. Zvířata se spáří a pak jde každé dál svou cestou. V ideálním stavu a v ideálních podmínkách není nutné, aby dva nebo více zástupců jednoho druhu zůstávali v jakémsi svazku. Pouze jistá nedostatečnost v biologickém vybavení - tedy ani ne tak v citové vybavenosti - nebo nedostatečnost životního prostředí nutí živočichy k partnerským vztahům. Ptáci vytvářejí páry, protože je nezbytné střídat se při sezení na vejcích a při shánění potravy pro mláďata, když nemají možnost donosit zárodky nového života ve svých tělech a posléze kojit mateřským mlékem, jako je tomu u savců. Polární lišky zase vytvářejí pár kvůli nedostatku potravy v málo rozmanitém biotopu. A také jen kvůli výživě mláďat, a ne proto, že samec a samice "nemohou bez sebe žít", neboť "samota je zlá" a poněvadž "není dobře člověku samotnému", nebo proto, že "se naši mladí mají rádi". Jest ovšem docela možné, že by nějaký chytrák mohl považovat lásku za sublimovaný cit, jenž vede ke starostem o ono dobro nového pokolení. Ale když se podíváte, jak se lidské věci mají, zjistíte, že o lásce hovoří i sešlí starci, teplouši a beznadějní impotenti, u nichž nemůže jít o žádnou sublimaci, vzhledem k jejich neúčasti na reprodukci - leda, že bychom zde měli co do činění s nějakým záhadným setrvačníkovým mechanismem uvnitř zkažené lidské mysli. Na řadu však přichází jiné vysvětlení: totiž takové, že "láska", jak jí rozumějí lidé, je záchranný kruh slabochů, kteří zůstali celý život zlobivými dětmi, odmítajícími dospět. Vždyť nezřídka se manželé mezi sebou oslovují "mámo" a "táto". To nemá nic společného s jejich rodičovskou rolí. To je podle mne volání bojácných dětí, které mají děti, a je úplně jedno, jestli se ty děti drží máminy sukně, nebo jestli se drží něčeho pod tou sukní. Ne, dnešní ženy, tak sebejisté a emancipované, by mohly být natolik silné a samostatné, že by mohly vychovávat svoje děti bez otce a bez státních příspěvků, jen kdyby chtěly! Ale na to jsou zřejmě příliš vyčurané a líné. To by byl snad účel evoluce, není-liž pravda? Ale je to bezpochyby lenost a nepopiratelné charakterové vady, co žene lidi do chomoutů a pod čepce, nikoli obyčejná starost zvířete o přežití své rasy. A napadá mě jeden paradox: Snad bych se i Já mohl oženit. Ale jen se ženou, která se za žádnou cenu nemíní vdávat. - K manželství je nejlépe ustrojen takový debil, jenž je sám sobě protivný, a tak chce na sebe zapomenout, a jenž je líný a pohodlný, a proto chce vést nadosmrti nudný usedlý život. To není nic pro vznešeného sobce, tuláka a dobrodruha, jako jsem Já. - Láska zvířat je čistý cit, žádný "špinavý zvířecí akt", žádná "prasárna". Tak to platilo od prvopočátku Života na této planetě. Platilo to za věc důstojnou a důležitou a nikdo to nepomlouval a nezesměšňoval. Tak to bylo odjakživa. Potom se, bohužel, zjevil člověk... Víte, povím vám teď cosi, na co mohu přísahat: Člověk vymyslel hodně věcí a idejí. Všechno, co neokopíroval od přírody, nestálo za nic. Pozemský život má svoje zvyklosti, jež fungují miliony let, a nikdo nevymyslel nic lepšího - řečeno slovy našich demokratů. Člověk má své instituce a zákony, jež nefungují ani jedno volební období. - V lásce zvířat není jediný stín, jediný černý mrak pochybností, žádné tajné pohrdání tím druhým. Zvířata se milují cele už jen pro tu slast, již si navzájem dávají bez nároku na odměnu, a jako umělci, kteří tvoří, byť na pár prchavých okamžiků. Tím jsou lepší, neznajíce věcí podmíněných. Láska je u nich sex, a sex je u nich láska - nic víc a nic míň. Absolutní oddání a absolutní svoboda. Přirozený běh věcí a nic mimo to. Žádná podmínka a žádný zákon. Jen čistý cit. Čistá vášeň. Opravdová láska. Zvířecí láska. A Já jsem jediný svého druhu, jsem trosečník na ostrůvku zvířat uprostřed lidského oceánu.


Další články na podobné téma:
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm