Orel (v literatuře, bájích a příslovích)

7. ledna 2014 v 16:05 | Misantrop

Veliký muž je jako orel; čím výše vzlétne, tím méně je ho vidět a za vznešenost platí osamělostí své duše.


VRABEC A HRABOŠ
Hraboši řekl vrabec: "Na orla tam hleď!
Hleď, dokud vidíš jej! Připravuje se již
ten bratr slunce, blesků, na svůj smělý let,
výš, trůnu Jova blíž.
Vsaď se však, - že jsem orlu podoben -
vzlétnu jak on." - Myš vzkřikla: "Vzlétni jen!"
Tu vzlétl orel směle na peruti,
po něm se vrabec k letu nutí.
Sotvaže však nerovný let
je ke korunám stromů zved,
už oba ztratili se z očí hloupé myši,
jež myslí: oba jsou teď v nekonečné výši.

OREL A LIŠKA
"Nebuď tak hrdý na svůj let!" řekla liška orlovi. "Vzlétáš přece jen proto tak vysoko, aby ses tím lépe mohl rozhlédnout po mršině."
Tak znám muže, kteří se stali hlubokomyslnými nikoliv z lásky k pravdě, nýbrž z touhy po výnosném úřadu.


Už toho mám dost. To je jen začátek. Na konci budu zase stát na okraji džungle a vítězně jako orel přehlížet hrdým zrakem krajinu.


A uprostřed té zarmoucené společnosti stál Zarathustrův orel, zježen a zneklidněn, protože měl odpovídati na příliš mnoho věcí, na něž jeho hrdost neměla odpovědi.

Každý, kdo je statečný, kdo má svou vůli, je zlý: my jsme zlé, Cesare je zlý, tigr je zlý, lev je zlý, orel je zlý, - ale hodné je hloupé jehně, holub, každý dobrácký idiot!
(Klíma: Soud Boží)


Není to všivá práce, co má cenu, je to let, to jest poezie. Nejsem brabenec, jsem orel. Práce dusí let jako voda plamen.
(Klíma: Lidská tragikomedie)


Vonící květiny jsou naše sestry, jeleni, kůň a velký orel jsou našimi bratry.
Až budou všichni buvoli pobiti, divocí koně zkroceni, až budou skryté kouty lesa ztěžklé pachem mnoha lidí a pohled na plodné pahorky bude zohavený mluvícími dráty, kde potom bude houština, kde bude orel?


Opovržení byl by zajisté hoden orel, jenž by jako schlíplá husa domácí chtěl ploužit se po blátě, aneb místo co by sedal na skále v sousedstvu oblaků, v hnoji by se hrabal jako zotročilá slepice.


I když sis založil hnízdo vysoko jak orel a položil je mezi hvězdy, strhnu tě odtud, je výrok Misantropův Hospodinův.
(Bible: Abdijáš)


Orel much nelapá.
(Veliký muž velikomyslně pohrdá lidským hmyzem.)


Byl orel, sedící v klidu o samotě na strmé skále. Všichni měli o něm stejné mínění. "Ten je postrachem města", pravil chraptivý havran. Ale z oné výše viděl šťastný pták daleko a pěkně přes hlubiny. Nahoře bylo ticho a sluneční záře. Nahoře teprve se naučil pohrdat oním hejnem z kurníků a nevzdělaných polí.
(Ibsen: Spolek mladých)


AQUILA NON CAPTAT MUSCAS
Orel neloví mouchy
Smysl: Lidé ve vysokém postavení se nestarají o drobnosti. Užívána také varianta: → De minimis non curat lex.


Měřítko vyspělosti podle inteligence je měřítko čistě "lidské", což znamená antropocentrické a tak směšné, jak jen antropocentrismus může být směšný - je-li ovšem ješitný omyl ještě vůbec k smíchu. Podle toho by se mohla kočka považovat za vyššího tvora než člověk, kdyby bylo měřítkem vyspělosti při jejím "kočkocentrismu" vidění v noci. Pes má lepší čich než člověk, orel má lepší zrak, mnoho zvířat má šestý smysl - pro lidi naprosto něco záhadného! Vždy získá primát ten, kdo stanovil pravidla hry


Náhle nad její hlavou zašuměla mohutná křídla a dravý orel, který se nad ní vznášel, pravil:
"Jak bys, bláhová dívko, chtěla splnit tento přetěžký úkol? Tyto podsvětní vody působí hrůzu i bohům. Ale podej mi svou nádobku, pomohu ti."
Orel uchopil do svých spárů džbáneček, několikrát zamával křídly a přiblížil se až k padajícím pramenům. Nabral rychle vody a přinesl ji Psýše.


Perseus pozoruje napjatě mořskou obludu. Náhle se vznese do výše a v mžiku se jako orel spustí na hřbet nestvůry. A již jí do pravého boku pohroužil meč až po rukověť.


Jako orel rozpínal perutě ducha i těla a osvojil si všechno, čemu ho moudrý Cheirón učil.


Prošel kus světa, až jednoho dne přišel na úpatí horstva Kavkazu. Tam, co byl připoután Prométheus a kam večer co večer přilétal orel, aby drásal játra Prométheova. Héráklés se smiloval nad nešťastným hrdinou, orla zastřelil a Prométhea vysvobodil.


K večeru dolehl k Prométheovu sluchu šelest obrovských orlích křídel. Nad skálou zakroužil orel, vrhl se na Prométhea a zasekl mu svůj strašný zahnutý zobák do jater. Pochutnával si na nich, drásal je zkrvaveným zobcem a kloval a kloval, až z nich nic nezbylo.


Radost i strach prožívali plavci, když spatřili na obzoru skály mohutného Kavkazu. Tam, tam na obrovské skále už několik tisíc let trpí Prométheus za to, že daroval lidem oheň. Ach, příliš tvrdý trest! I toho velikého orla plavci uviděli, když k večeru přeletěl nad korábem. Ačkoli letěl v takové výši, až v mracích, bylo až dolů slyšet šumění jeho širokých perutí, a jak jimi mával, chvěly se i plachty na lodi. Najednou se snesl z mraků, zamířil ke skále, kde se v bolestech denně svíjel Prométheus, a hnal se k hrozné večeři. Játra Prométheovi přes noc narostla a večer se orel opět snášel ke krutým hodům. Den co den takto rozsápal zahnutým zobákem játra nešťastného reka, játra však znova a znova narůstala a vzduch se denně plnil bolestným, srdcervoucím nářkem. Ale nebylo ještě souzeno, aby někdo zbavil ubohého Prométhea toho krutého údělu. Pouta byla silná a orlova křídla neúnavná. Hrozné divadlo! Pryč, pryč odtud, bylo jediné přání vylekaných plavců.


Mít alespoň jednoho člověka, na němž bych se pomstil celému lidstvu; mít člověka, jenž by dal smysl hrotu mého nože a pádnosti mé hole - to bylo dosud mým nejpošetilejším přáním; ochutnat lidské maso - mou nejzhýralejší chutí; jako Diův orel drásat Prométheova játra - mou nejhoroucnější vášní.


Toho chlapce, nejkrásnějšího, jaký kdy na světě žil, unesl jednou Diův orel na Olymp. Anebo se možná sám Zeus proměnil v orla, kdož ví? Od té doby je Ganymédés stále mezi bohy a je obdařen věčným mládím.


Noční tma vyplňovala celou jeskyni, takže ani orel svým přebystrým zrakem by Herma nevypátral.


Pověz, milý hoste, jak bys mi vyložil tento zvláštní sen: Zdálo se mi, že jsem se dívala na dvoře na naše vykrmené husy, dvacet jich bylo, radost pohledět. Najednou přiletěl orel a všem jim zakroutil krky. Když je všechny usmrtil - a byla jich pěkná hromada - zase odletěl. Já jsem se dala do pláče. Vtom se ten orel vrátil, sedl si na trám a utěšoval mě lidským hlasem: "Netrap se, Pénelopo! To nebyl sen, to je skutečnost. Husy - to jsou zhýralí ženiši, a já nejsem orel, já jsem Odysseus."


Člověk má v hlavě orla a nohama trčí v lejnech.


Kdo nahlédl do základu civilizace - do špíny partnerských vztahů - tak, jako Já, ten uzná, jak je tam těsno pro orla s mohutným rozpětím křídel.


Všimni si orla, který krouží v oblacích,
všimni si krtka, který v zemi ryje,
oba mají jiný obzor.


Je to neuvěřitelný úžas, s kterým bez dechu pozorujeme skalního nebo říčního orla, jeho mistrovský let, jeho nádhernou hlavu. Sejdeme odtud a bereme opět do pracek kamery, šperky, mikrofony a začneme tam, kde končíme. V říčním orlu a jeho počínání se nám zjevujeme my sami, naše propasená šance a ono strašné: jaké to mohlo být, a ono ještě strašnější: je pozdě!


Mířil na orla, a trefil vola.


Zdá se, že dojem, který Goethe vzbudil v Beethovenovi, nebyl tak uspokojivý. Básník, o kterém snil od dětství jako o perutném orlu letícím proti vichřici, zjevil se mu teď jako geheimrat velmi dbalý etikety a naplněný úctou k hodnostnímu pořadí.


Šťastné byly Töpagovy dny, šťastné byly i jeho noci v té jeskyni. Potravy neměl mnoho a přijímal ji proto jen skromně. Přesto se o ni dělíval občas i s divokými zvířaty, bručivým, kolébavým medvědem, který se přibatolil až k samé jeskyni, s drobnými pišťuchami, jimiž se to tu kolem jen hemžilo, plachými laněmi i s obrovským himálajským orlem, který jednou přilétl až k němu, když se Töpaga nehýbal a zůstal zcela klidný.
Nauky o relativní povaze jevů nejsou pro slabochy. Jsou pravou potravou jedině duchovních orlů.
(Tomáš: Milarepa)


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm