Tvůrčí duch je světlo

20. ledna 2014 v 15:55 | Misantrop

Tvůrčí duch je světlo, které podobně jako blesk ozařuje temnotu a možná otřásá samotným chrámem vědění, a ne svíčka zažehnutá u krbu lidstva, která zbledne před světlem všedního dne.
(Thoreau: Chůze)


Nazýváme nebezpečnými ty, kteří mají ducha jinak utvořeného, než je duch náš.


Už toužím po boji a nesouladu,
jenž nový svět a novou sílu zrodí,
kde sám duch najde uplatnění.


Jsem duch, jenž stále popírá!


Vše toto nejtěžší na se béře nosný duch: podoben velbloudu, jenž nákladem obtěžkán pospíchá na poušť, tak pospíchá duch na svou poušť.
Ale v nejosamělejší poušti nastává druhá proměna: lvem se tu stává duch, svobodu chce si ukořistiti a pánem býti ve své vlastní poušti.
Kdo je ten veliký drak, jehož nechce již zváti duch pánem a bohem? "Musíš," tak sluje veliký drak. Duch lví však praví "chci".


Jak se mohl rozvíjet lidský duch, znepokojovaný děsivými přízraky a vedený lidmi, kteří měli zájem ho udržovat v jeho nevědomosti a v jeho obavách?


Není snad důležitější, že se duch vyvine v jakémkoli organismu? Na jeho podobě pramálo záleží.


Lidský duch se kdysi povznesl bez knih! Bez obav se dá dokonce tvrdit opak: že lidský duch začal upadat souběžně s knihami, s vynálezem písma vůbec (souběžnost možná sice náhodná, možná že však ne). Literaturou se odjakživa šířily především lži, nepravdy a tmářství všeho druhu, dále náboženství, morálka, humanismus, politická demagogie, propaganda nebo prostě jen banality, hlouposti a absurdity úplně bez hodnoty a bez ducha. Kritické myšlení je v literatuře vždy Popelkou, vždy velkou vzácností. Závažné životní problémy se v literatuře zřídkakdy nastolují; převládá bezduchá zábava. Takže se nelze divit, že s písmem (a hlavně s každým posvátným Písmem) začal lidský duch, už tak od přírody podlý a nízký, spíše upadat než se rozvíjet. Lidský duch byl nejsilnější a na vzestupu, když mu bylo nejhůř, když doslova ještě bojoval o holé přežití. Škoda, že se mu to povedlo... - Četba knih je samozřejmě pro mozek zdravá, záleží ovšem na tom, jaká je to kniha. Jsou knihy, které spíše ducha ubíjejí, než aby ho rozvíjely.


Je třeba rytmu ducha k tomu, abychom pochopili hudbu v její podstatě; dává tušení, inspiraci nebeských věd, a co duch z ní smyslově pociťuje, toť ztělesnění duchovního poznání...


"Svoboda ducha", tj. nevíra jako instinkt, je podmínkou velikosti.


V přírodě podléhá vše témuž zákonu: Co neroste, rozpadává se. Vše se oplozuje, zdokonaluje se, pak uvadá a zmírá.
Je podivno si pomyslit, že lidský duch byl by vyňat z tohoto zákona, společného celému vesmíru se všemi jeho slunci. Tak či onak, dříve či později, zrodiv se kdesi, v jakési nepěkné protoplasmě, se rozvíjí, dosahuje vyššího stupně a zachází.
Lidstvo tedy vymře, protože zajde jeho dávný, nadobro již sešlý duch...


Na světě jsou jen dvě mocnosti: meč a duch. Duch vždycky zvítězil nad mečem.


Co dovoleno je, je sprosté a duch nevkusem otupělý libuje si ve zvrácených choutkách.


Neklesej, vzhůru, zlomit se, to ne,
bez ducha bychom všichni zahynuli,
jen duch ať s těžkým tělem neklesne.
Na cestě vzhůru nejsme ani v půli.


Jako jeden velký diamant, rozřezaný na kousky, má už jen hodnotu právě těchto malých kousků, či jako armáda, rozprášená na malé houfy, už ničeho není schopna, tak ani velký duch není schopen větších věcí než obyčejný, pokud je přerušován, rušen, rozptylován.


Proti zpupnosti kultury, která používá lidského ducha jenom jako parní síly stroje!
(Wagner: Umění a revoluce)


Duch nesmí být podřizován ničemu nízkému, ničemu otrockému, nikdy nesmí pociťovat potřebu pokorně o něco prosit a nikdy mu nesmí prospět, že takto prosil.
(Seneca: O hněvu)


Lidský duch si staví z karet osudu vzdušné zámky, kde se hodlá ubytovat po smrti, ale když nastane nebezpečí "stěhování", bojuje o život tak, jako se bojuje o nenahraditelný majetek.


I ten nejgeniálnější mozek ustrne v němém úžasu nad tou záplavou nicneříkajících oplzlostí, jež dokáže vyfabrikovat lidský karcinogenní tzv. "duch".


Využijme spokojenosti ducha, když přijde!


Chcete-li si štěstí, blaženosti zasloužit, pak nejdřív musíte se pozdvihnout k onomu duchu obrovitému, jenž navzdor výhni tisícileté, jež marně plameny naň doráží, vzdor pochybám všem, jež jak přívaly mu vyrvat chtějí myšlení i cit, navzdory svému pádu z výšin nebes nikdy si nezoufá, vždy spoléhá sám na sebe, a věčně nenávidí, bojuje v naději, že zvítězí.
(Grabbe: Don Juan a Faust)


Základním neduhem je nemoc ducha, jejž nevyléčí žádné lektvary, nýbrž zase jen duch sám může.


Seneca praví: Habet hoc proprium generosus animus, quod concitatur ad honesta et neminem excelsi ingenii virum humilia delectant et sordida, to znamená: Je vlastností ducha šlechetného, že je stále podněcován k činům čestným, a žádného ducha vynikajícího nebaví věci nepatrné a nehodnotné. To vyjádřil také poeta Faustus v tomto distichu:
Si te rustucitas vilem genussier agrestis,
nobilitas animi nin foret ista tui.
Jestliže tě venkov zplodil jako ničemu,
ani v lese nedosáhne tvůj duch vznešenosti.


Ne, neumru, to vím! Duch volný, věčně živý
v mé lyře věštecké s mým prachem nezpráchniví.
(Puškin: Pomník)


Znáte přece Ovidia. Tento básník říká na jednom místě, že sny před svítáním bývají nejpravdivější, protože duch v té době není rušen zažíváním.


Zahálčivý mozek je zdravotně mnohem škodlivější než zahálčivé tělo. Lidé, kteří necvičí tělo, strašlivě zlenivějí. Právě tak zleniví mozek těm, kdo necvičí ducha. Spousta tělesných neduhů pochází z mysli jen polovičatě používané. Protože duch dělá tělo.
(G. B. Shaw: Na úskalí)


Člověk je tak náchylný zabývat se nízkými a všedními věcmi, duch a smysly se tak snadno otupují k dojmům z dokonalé krásy, že by si měl člověk všemožně zachovávat svou citlivost k nim.


Neodvozujeme už člověka od "ducha", od "božstva", postavili jsme jej zpět mezi zvířata. Kdysi viděli ve vědomí člověka, v "duchu" důkaz jeho vyššího původu, jeho božství; aby člověka zdokonalili, radili mu, aby po způsobu želvy vtáhl smysly do sebe, aby zastavil styk se vším pozemským, aby odložil smrtelnou schránku: pak z něho zbyla hlavní věc, "ryzí duch". I to jsme lépe rozvážili: uvědomování, "duch", je nám právě symptomem relativní nedokonalosti organismu, je nám pokusem, tápáním, omylem, je nám plahočením, jímž se spotřebuje mnoho nervové síly, - popíráme, že cokoli může být uděláno dokonale, pokud se to dělá ještě vědomě. "Ryzí duch", toť ryzí hloupost: odpočítáme-li nervový systém a smysly, "smrtelnou schránku", přepočítáme se - nic víc!


Kdybychom neviděli ve zvířatech sebe, pravděpodobně by nám byly jejich osudy lhostejné. Náš duch vznikajícího nového druhu či naše podvědomí, naše neuvědomělé já, je tu ve hře. A ono nám říká a varuje nás: "Jsi jiný než člověk."


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm