Co smysl nedává

17. února 2014 v 15:53 | Misantrop

Dříve pracovali jen otroci z dobytých území, dnes už není co dobývat, kromě zahraničních trhů, stali jsme se všichni otroky, jejichž práce pro práci (travail-pour-travail-isme?) nedává smysl ani jako nový dekadentní umělecký směr.


Pro toho, kdo je sám, bez boha a bez pána, je život strašná tíha. Bylo by zapotřebí zvolit si pána, když Bůh už vyšel z módy. Beztoho to slovo už nedává smysl.


Cítím, že už to dlouho takhle nevydržím. Nemůžu. Nemůžu dál. Tohle není život pro mne. Pořád do práce a z práce a návrat do společné ubikace v psinci... Nevidím v tom pinožení žádný smysl.


Jaký má člověk vlastně ještě dnes smysl? Jeho čas skončil. Jeho existence na této planetě, v potu tváře vydřená a za nesmírných obětí, znamená jen lopotu a ničení přírodních zdrojů. Kvalitou života jej předčí každé "nerozumné" zvíře, rostlina či kámen.


Češtino, braň se! Kolikrát něco čtu nebo slyším - i od vysokoškolsky vzdělaných lidí - a to, co čtu a slyším, vůbec nedává smysl.


Práce mi připadá nesmyslná, jako svého druhu mučení, jako trest za nějaký neznámý hřích, jako kriminál za nespáchaný zločin.


Do čela mě udeřil kyj světla. Už je tu opět ráno, už zase se stře přede mnou nedohledný, nepřeputovatelný den, neboť jej nemám čím zaplnit, vše bylo prozkoušeno a vše selhalo, a i kdyby něco neprozkoušeného snad v budoucnu neselhalo, jaký to smysl?


Celý život sloužíme, plahočíme se a nikde nevidět smysl a výsledek. Znaven a vyčerpán tím vším a nevědět, k jakému konci spějeme. Není to k pláči?


To nepřichází v úvahu, že bych šel do práce. Jsem právě plně vytížen svým dílem a cítím, že vstupuji do velice plodné etapy. Mučednictví v dnešní době nemá smysl.


Konfucius naříkal i nad svým dílem: "Všechno to nemá žádný smysl. Ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by uznal vlastní chyby."


"Nemá smysl, abyste pro mne otročila a pak za to vyžadovala, abych měl o vás zájem. Kdo má zájem o otroka?"
(G. B. Shaw: Pygmalion)


Utrpení převažuje v životě nad blahem. Nemoc, stáří, úmrtí blízkých a vlastní smrt - to přinejmenším prožije každý. Pro přemýšlivější pak nadto vše je ještě obava z posmrtného osudu i úzkost z toho, zda život je vůbec smysluplný.
Odpověď závisí jen a jen od toho, zda život vůbec jako takový nějaký smysl. Rozhlédneme-li se kolem sebe na všechno to připravování války, na koncentráky, na všeobecnou nesvobodu, na masové ohlupování vládnoucími, na perspektivu devastace životního prostředí až na samu hranici možnosti přežití, na velkovýrobu zvířat na zabíjení, na práci, která dosud nepřestala být zotročující - můžeme snadno získat dojem, že život je tak blbý, že nemá a nemůže mít smysl ontologický. Ještě důležitější z hlediska filosofie však je, že vznik ontologické reality jako takové se zdá být sám nesmyslný. Pak by celá ontologická realita byla jen z blbosti povstalou mučírnou, udržovanou skutečně jen nevědomostí, strachem, žízní a ulpíváním. Kde není boha, který by garantoval smysluplnost světa, je lidskému pomyšlení úzko. Ale i bůh náboženství je chabou zárukou. Musíme se ptát, proč existuje, proč vznikl on sám - -li to vůbec smysl a k čemu je smysl jeho existence. Pozitivní odpověď je velmi problematická. A i kdyby - proč stvořil svět, když ho stvořit nemusel, proč stvořil lidi, kteří trpí a mají jedinou pozitivní perspektivu, že umřou a dostanou se zase zpět k bohu (pokud uvažujeme v běžné teistické koncepci - a to vůbec nemluvím o té sadistické fantazii řekněme Kalvína, že předem už jsou určeni mnozí pro peklo, ať by dělali co dělali). I marxistický optimismus hodně zklamal. Velký kolektivní entuziasmus, který provázel vznik socialistických revolucí, vyprchal a byl nahrazen konzumentským pragmatismem. Citlivější lidé přestali cítit záruku smyslu života v budování této společnosti, jak ji ještě cítili třeba naši otcové. I představitelé této společnosti se v praxi a v soukromém životě chovají už jen jako pragmatici a ne jako entuziasti.


Řeč ztratila smysl. Prozradí nanejvýš blbce.


Co ze všeho nejvíc zmrazilo McMurphyho v Přeletu nad kukaččím hnízdem bylo šokující zjištění, že většina chovanců blázince přišla z vlastní vůle a tudíž mohou kdykoli odejít. Druhá věc, jíž se zhrozil, byla potom ta, že je to zdravotnický personál, kdo nakonec rozhoduje o délce pobytu v tomto "léčebném zařízení". Že to nedává smysl? Že je to jak Hlava XXII? Nu, co se divíte: je to přece blázinec!


Nemám tenhle svět rád. Nic naplat, nemám ho rád. Společnost, v níž žiji, se mi hnusí; z reklamy se mi zvedá žaludek; z informatiky je mi na blití. Veškerá moje práce informatika spočívá v rozmnožování údajů, jejich následném porovnávání, ve vytváření kritérií rozhodování. Nemá to žádný smysl. Po pravdě řečeno je to spíš škodlivé; zbytečné zaplácávání buněk. Tento svět potřebuje všechno kromě nových informací.


Často pochybuji, jestli sám život nějaký smysl má; a jestli ho nemá, pak dlouhý život musí být ještě nesmyslnější.


Život se stal neúměrně složitým a nákladným. Brzy již bude další život neúnosný. Nebude trvat dlouho, a lidé sami jednou pochopí, že pokračovat v této nesmyslné existenci nemá význam. Zářným příkladem mohu být Já, který jsem to už pochopil s velkým předstihem.


Navracení Země do její přirozené nádhery a skoncování se zbytečným utrpením lidstva jsou veselé myšlenky - nemá smysl soužit se v tomto zhoubném temnu.


Ale co když zanecháme prázdných nadějí křesťanství a humanismu? Jakmile zastavíme tu gramofonovou desku - to žvanění o bohu a nesmrtelnosti, pokroku a lidskosti - jaký smysl můžeme najít v našich životech?


Jsou však přeci také někteří "lidé", kteří v jasném, nejjasnějším okamžiku prozření a štěstí, jakkoli krátkého, mívají najednou neobyčejně ostrý pocit naplněnosti života a nechtějí proto už žít dál, jako by dalším lpěním na životě všechno mohli jen pokazit, zachovavše si tento božský, nadlidský, zvířecí pocit naplněnosti a volnosti životní až do konce. Mají pocit, že víc už nelze v životě dosáhnout; že o nic, ani o jídlo, ani o vzduch, nemá již smyslu dál bojovat, usilovat a toužit. Nic jiného než tento omamný pocit - a říkejte si tomu, jak libo: třebas "pocit štěstí", "pocit neskutečného krásna", "pocit neskonalé volnosti", "nirvána" a podobně -, nic jiného je už nezajímá na tomto lidmi zpotvořeném světě. Takoví lidé umírají šťastni a bez nářku - jako ta zvířata.


Tohle je má finální myšlenka: Život sám o sobě nemá žádný smysl. A život, v němž musí být strádání a palčivá bolest, byť v nejnepatrnějším množství, takový život je už úplně absurdní.


Život, pěkný život! Co bych tam hledal? Zájmy ducha, srdce? Podívej se, kde je střed, kolem něhož to všechno krouží! Žádný není, není tu nic hlubokého, co by se týkalo životních zájmů. Jsou to všechno mrtvoly, spáči, jsou horší než já, ti příslušníci světa a společnosti! Co je v životě vede? Neleží sice, to je pravda, hemží se každý den jako mouchy sem a tam, ale jaký to smysl? Vejdeš do salónu a nemůžeš se vynadívat, jak pravidelně jsou hosté rozsazeni, jak tiše a hlubokomyslně sedí - u karet. Jen co je pravda, krásný životní úkol! Znamenitý příklad pro pohyblivého a pátravého ducha! Což to nejsou mrtvoly? Což nespí vsedě po celý život? Oč jsem horší než oni, když ležím doma a neotravuji si mozek karetními trojkami a kluky?
A co naše výtečná mládež, co dělá? Což nespí, když se prochází a projíždí po Něvském, když tančí? Každodenní nesmyslné ubíjení času!


Nesmyslnost světa činí jeho smysl.


Jsem už unavený, poslední stránky jsou tudíž naivní, avšak nedokázal jsem napsat obratněji to, co mě znehybnělo, když jsem nedávno definitivně připustil, že vlastně nelze najít jediný přirozený důkaz o tom, že by člověk nebo lidstvo mělo na světě nějaké poslání nebo smysl.
Namítnou, že ten důkaz existuje a že jej má v rukou Bůh... To je všechno, na co se zmohou.



Související článek:

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm