My, géniové

19. února 2014 v 14:03 | Misantrop

Nenávidím lidstvo jako živočišný druh, jako symbol toho, čím hluboce opovrhuji. To ještě neznamená, že nenávidím každého jednotlivého člověka bez výjimky. Výjimky jsou, čehož důkazem jsem např. Já. Pouze tvrdím, že ty výjimky již nejsou a nemohou být lidmi. Protože Já se také nepovažuji za člověka; rozhodně ne za obyčejného člověka! Říkám jim třeba "géniové", "nadlidé", "nelidé", "nelidská zvířata", "misantropové", "bohové". Že se někdo po přečtení mých záměrně nejasných a temných spisů, plných různých invektiv, paradoxů a zdánlivě nelogických spojení, automaticky sám postaví na mně protilehlou stranu - to už je jeho věc, která jen názorně dokládá, co je ten dotyčný zač.


Praví géniové se rodí v době lesku a moci králů a království, a ne v dobách nezákonných politických jevů a republikánského teroru, které dosud nedaly světu ani jednoho básníka.


Molière se zabýval jen jedním velkým tématem, jako všichni géniové: byla jím přetvářka a pokrytectví jeho doby, již pranýřoval.


Způsobil u mne reakci jakýsi článek v novinách, který upozorňoval na skutečnost, že mnozí géniové se narodili v měsíci březnu. Název článku zněl: "Chcete mít geniální dítě?" Jsem si vědom, že takový článek slouží pouze k pobavení a upoutání pozornosti a k zaplnění prázdných míst v novinách za okurkové sezóny, ale přesto - mít doma takového malého Michelangela nebo Van Gogha, to je sen rodičů. Pravděpodobně si ale neuvědomují, jaký život mají výjimeční jedinci v takové spoustě šedi kolem. Jak mocně ta šeď na ně tlačí a připravuje jim zlé chvíle. Jak ta šeď chce, pudí ji to, ale nikdy toho nedosáhne, aby zahltila svou převahou ona zářivá slunce, ukazující cestu vpřed. Jak se oni géniové stali génii až po své smrti, zatímco za jejich protloukání se životem a nechápavým okolním světem si na ně za poklepávání si prstem na čelo ukazovali všichni ti pouzí živočichové. A jak bych o tom nepsal, když Já sám trpím tou výjimečností od útlého dětství, kdy mě jako leváka přeučovali na praváka, až jsem z toho začal koktat, takže toho radši nechali, až podnes, kdy si zacpávám uši v marném úsilí neposlouchat všední a marnotratné řeči, které z lidí dělají idioty a kdy utíkám do samoty. A stále častěji si myslím, že život je dobrý jen pro ty nízké duše a nejlepší jen pro úplně nejnižší formy, jako jsou rostliny, ale ne už pro vědoucího člověka, který pronikl až k samému jádru věcí a je zbavený všech iluzí, jež jediné jsou garanty štěstí, toho štěstí, které je u skeptika, jako jsem Já, možné jen v heroickém vzepětí cynismu.


Nelze přece uvěřit tomu, že vyvolenci národa jsou také vyvolenci ducha nebo alespoň rozumu! Doufám, že se nikdo nedomnívá, že z volebních lístků voličů, kteří jsou všechno jiné než plní ducha, vyrostou hned po stovkách nějací státníci. Vůbec je třeba ostře vystoupit proti nesmyslu, že ve všeobecných volbách se zrodí géniové. Za prvé, v jednom národě se najde jen jednou za velmi dlouhé období jeden jediný skutečný státník a nikoliv hned sto a více současně; za druhé, odpor mas je proti každému géniovi přímo instinktivní. Spíš projde velbloud uchem jehly, nežli se prostřednictvím voleb "objeví" skutečně velký muž.
Museli by to být univerzální géniové, jací se objeví sotva jednou za století. Bohužel se ale většinou nejedná o "hlavy", nýbrž o omezené, domýšlivé a nafoukané diletanty, o duševní polosvět nejhoršího druhu.


Lidi jsou jako ovce: udělají jenom to, co se jim řekne z kazatelny, z tribuny, z médií. Čekají jen s hlavou zdviženou k nějaké autoritě, aby jim řekla, co mají a co nemají dělat, ale přitom ten příkaz nesmí být v rozporu s jejich lidstvím. Jinak se na takovou autoritu vrhnou a svrhnou ji a jdou za vůdcem, který vyhovuje jejich povaze. A tak jejich fýrerové nejsou žádní géniové (ať zla, nebo dobra), jak se to o nich povídá, ale stejná verbež, jako lidi.


Výjimeční géniové nepřipustí žádné ohledy na normální lidstvo.


Odpor geniálních individuí k tomu, směrovat pozornost na obsah věty o důvodu, se ukazuje nejprve v ohledu na důvod bytí, jako odpor k matematice, jež sleduje jen všeobecné formy jevu, prostor a čas, a proto je přímo protikladem zkoumání, jež sleduje právě jen obsah jevu. Kromě toho ještě géniovi odporuje logické pojetí matematiky, neboť to uzavírá vlastní vhled, neuspokojuje, nýbrž je jen pouhým řetězem úsudků, ze všech duchovních sil si nárokuje většinou paměť, aby totiž vždy všechny dřívější věty, na něž se odvolává, měla přítomny. To také potvrzuje zkušenost, že velcí géniové v umění neměli žádnou schopnost k matematice. Jeden člověk se zároveň nevyznamenal v obou. Alfieri vypráví, že vůbec nikdy nemohl pochopit ani čtvrtou Eukleidovu poučku. Nedostatek matematických znalostí předhazovali Goethovi nechápající protivníci jeho nauky o barvách.


Na věčnou vnucující se otázku, proč je mezi ženami tak málo skutečných géniů, ba vůbec žádný, a ještě jsou tak škaredé, že jejich "ženskost" musí potvrdit až zevrubná lékařská prohlídka, odpověděl zcela vážně kterýsi mužský feminista (! - co to je?), že to je tím, že ženy jsou tak vysoce inteligentní, že svou genialitu schválně navenek neprojevují, protože vědí, jaký nelehký život géniové mají. (!)
No to je k pousmání! - Ne! To je k zešílení! Buďto jsem se zbláznil Já, nebo je celý svět blázinec! Nic mezi tím.
Takže neprojevovat smysl pro humor je vlastně vysoce geniální! Nepochopit nevinný žert, nerozpoznat nadsázku klasických anekdot o hloupých blondýnkách - to je zřejmě geniální výron feminismu! A kdo ještě je podle této teze geniální? Poslintaný idiot, který si neumí ani sám vytřít prdel? Určitě: Vždyť je tak geniální, že než by se trápil ve světě blbů, kteří nechápou jeho vysokou inteligenci, raději předstírá, že si nedovede sám zajít na hajzl, když se mu chce srát!


Špatné hlavy jsou pravidlem, dobré výjimkou, eminentní nanejvýš vzácné, géniové jen portentum (neobyčejný úkaz, zázrak).


Zvedl jsem ze země ptačí pírko, písařský to brk bezmála. Tak tímhle psávali slavní géniové ducha! Co měli také dělat po večerech, že? Televize nebyla, filmy žádné, ani elektřina. To se to psalo! Žádná rušná doprava. Všude ticho a klid. To se to pak píše a přemýšlí! Jen to vyzvánění zvonic by mi asi vadilo. To bych se v záchvatech zoufalství chytal za hlavu jako Quasimodo a řval: "Ach ty zvony, ach ty zvony! Utište ty zvony v mé hlavě!"


Je to zkrátka tak, že ti nejpopulárnější hudebníci, nebo vůbec umělci, věci a tak dále, jsou většinou ti nejhorší, nebo přinejmenším méně dobří než nepříliš známí géniové, jež nikdo nechápe a neocení. Až na mne.


Je mi útěchou, když vím, že nad kouřem a špínou lidských nížin je vyšší, jasnější lidství, které bude co do počtu malé (neboť všechno, co vyniká, je svou podstatou vzácné): náležíme k němu, ne proto, že bychom byli nadanější, ctnostnější, heroičtější nebo láskyplnější nežli lidé tam dole, nýbrž poněvadž jsme chladnější, jasnější, bystřejší, osamělejší, poněvadž snášíme samotu, vyhledáváme ji, žádáme ji jako štěstí, výsadu, ba podmínku svého bytí, poněvadž pod mračny a blesky žijeme jako pod sobě rovnými, ale také pod slunečními paprsky, krůpějemi rosy, sněhovými vločkami a vším, co musí přicházet shora, a když se pohybuje, pohybuje se shora dolů. Aspirace do výše - to nejsou naše aspirace. Hrdinové, mučedníci, géniové a nadšenci nám nejsou dost tiší, trpěliví, jemní, chladní a pomalí.


Géniové nemají znát jakéhokoli šetření obyčejných lidí. Každý ohled na ně spočívá na tom, že se s nimi házíme do jednoho pytle, a je hříchem proti Duchu svatému, zapomenutím toho božského, co v nás je! Každý obyčejný člověk je venkoncem hovado! Jen to řezat, šlapat, ničit. Má smysl jedině pro mrzké vydělávání peněz.
(Klíma: Lidská tragikomedie)


Ti první, lepší tvorové, se chovají jako nesmrtelní, i když smrtelní jsou. Jako děti jsou předčasně zmoudřelí, kdežto v dospělém věku si stále zachovávají dětskou nevinnost. U nich neexistuje pevná hranice mezi jednotlivými životními údobími. Přechod z jednoho životního stadia do druhého je u nich nezřetelný. Jsou stále stejní. Plynule procházejí životem bez větších změn. Čas pro ně nehraje roli. Nemají-li ho dost za života, většinou žijí dál i po tělesné smrti jako velicí géniové, epochální lidé. Vždycky to nějak tušili, že nikdy nezemřou. Kým byli v dětství, tím jsou i v mládí a tím zůstávají i v dospělosti a ve stáří. Smrti se nebojí. To už se spíš bojí života s lidmi a podle lidských pravidel a měřítek. S věkem se nemění, jako kdyby skutečně měli nekonečně mnoho času. Dělají věci, na které jsou podle mínění těch špatných a smrtelných v mládí příliš mladí a ve stáří příliš staří. Nikdy nezapadnou do úzkých vymezených hranic pojmu o čase, o tom jedině správném čase podle představ těch smrtelných a zlých. Neboť jejich osudem je smrt a zapomnění, kdežto géniové žijí věčně.


Existuje druh géniů, které dokáží rozpoznat jedině géniové.


"Jdi do sebe a uvažuj o svém nebezpečném zaměstnání! My geniové - neboť já jsem také jeden z nich - děláme si právě tak málo ze světa jako on z nás, kráčíme bez okolků ve svých sedmimílových botách, které si přinášíme už s sebou na svět, rovnou do věčnosti. Ó, je to nejvýš politováníhodné, nepohodlné, rozkročné postavení být jednou nohou v budoucnosti, kde není nic než ranní červánky a mezi nimi obličeje budoucích dětí, a druhou nohou zde uprostřed Říma na Piazza del Popolo, kde celé století chce při dobré příležitosti s tebou a zavěsí se ti na botu, div že ti nohu nevytrhne! A všechno zmítání, pití vína a snášení hladu jen pro nesmrtelnou věčnost! A podívej se na mého pana kolegu tam na lavici, který je rovněž genius; jemu začíná už čas být dlouhý, co si teprv počne na věčnosti? Ano, vysoce vážený pane kolego, ty a já a slunce jsme dnes časně ráno vyšli a celý den jsme přemítali a malovali a všechno bylo krásné - a nyní přejíždí ospalá noc se svým kožešinovým rukávem svět a všechny barvy setřela!" - Pokračoval ještě ve svém proslovu a se svými od tance a pití rozcuchanými vlasy byl v měsíčním světle mrtvolně bledý.


Filosofové a básníci pověstného kruhu Sedmi nesmrtelných bambusového háje (ČU LIN ČCHI SIEN): Žuan Ťi, Si Kchang, Šan Tchao, Liou Ling, Žuan Sien, Siang Siou a Wang Jung; o nich šla pověst, že to byli géniové prodchnutí duchem Taa, a proto věčně na štíru s navyklým pořádkem světa a společenského řádu; svůj spor s dobou tito muži řešili radikální spontaneitou bytí a provokující ostenzí své vůle. Víc o tom ostatně řeknou jejich texty a jejich příběhy.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm