PAVOUCI v literatuře a filosofii

9. února 2014 v 16:00 | Misantrop

Kněz je nejnebezpečnějším druhem příživníka, pravým jedovatým pavoukem lidského života.
Tak dlouho boha opřádali, až se stal, hypnotizován jejich pohyby, sám pavoukem, sám metafyzikem. Nyní soukal zase svět ze sebe.
Křesťanský pojem boha - bůh bohem nemocných, bůh pavouk, bůh duch - jest jedním z nejkoruptnějších pojmů boha, jichž na zemi bylo dosaženo.


Kdybych byl nucen strávit všechny své dny jako pavouk v koutě nějakého podkroví, svět by byl pro mne pořád stejně nezměrný, pokud bych se mohl obírat svými myšlenkami.


Kant se stal idiotem. - A to byl vrstevník Goethův! Tento osudný pavouk byl uznáván za filosofa Němců - ještě je uznáván!


Zábavné je pozorovat pavouky sekáče - tedy pokud se vůbec hýbají, protože většinou odpočívají se svýma osmi dlouhýma nohama doširoka roztaženýma jako předsunutá obrana. Chytne-li jej útočník za jednu nohu, pavouk tu nohu uvolní a útočníkovi ji ponechá, zatímco sám prchá. Někteří staří harcovníci už mají jen sedm nebo i pouhých šest nohou. Některé nohy mají kratší, ulámané nebo okousané. Můj stan si sekáči oblíbili nejen jako místo k odpočinku, ale používají ho i jako rezonanční plochu: postaví se na nohy, tělo zvednou do výše a tajemnými rytmy bubnují tělem o stěnu celty. Pohybují se chůzí srandovně houpavou.


Z lampičky ve tvaru globu se line měkké, duchové, modré světlo, jež láká zvenku různý zajímavý hmyz. Navábit se tak nechal například černý brouček střevlíček a velká ploštice kněžice zelená. Ta se chytila do pavoučí sítě, kde se převrátila na záda a vypadá to s ní zle, protože pán pavučiny o ni projevil lačný zájem a snaží se ji zasoukat a obalit svým vláknem. Je to boj, ale nakonec se přece jen velká, silná kněžice, třikrát větší než pavouk, osvobozuje a Já jí raději pomáhám najít cestu zpátky za okno.
Modrým světlem mé lampičky ve tvaru glóbu přilákaná tiplice se stává málem obětí pavouka, jenž nastražil svou síť v horním rohu okna. Tiplice sice unikla, leč za cenu ztráty jedné ze šesti svých dlouhých nohou. Pavouk ji uchvátil a teď ji třímá vítězoslavně ve svých čelistech jako hyena kost.


Mám-li být upřímný, tak musím říct, že mi násilné akce ALF připadají, jako kdyby někdo bránil kočce lovit myši nebo bral pavoukům mouchy. Kočka bude vždycky lovit, i když ji krmíte, pavouk bude dál soukat sítě, lidi budou pořád stejně krutí (od toho to jsou lidi), i kdyby to měli zakázané zákonem hypotetické většiny veganů. Neboť to všechno jsou jen oživené automaty bez vůle a rozumu, jejichž hybnou silou je jen pud, u lidí navíc pud zvrhlý v bezkonkurenční druh sentimentálního sadismu. Lidi jsou opravdu výjimeční hnusáci!
Je v tom viditelný rozpor - chránit všechna zvířata před člověkem. Proč právě před člověkem? Proč nechránit i myši před kočkami, mouchy před pavouky apod.? Myslím, že skutečným motivem je pro vegana jeho víceméně latentní misantropismus a antihumanismus.


"Všichni se na mne dívají jako na psa, ale kdybych měl peníze, dělal by přede mnou Varlamov takového šaška jako Mojsej před vámi. Varlamov je sice Rus, ale v podstatě je to prašivý Žid, nezná v životě nic než peníze a zisk, kdežto já spálil své peníze v peci. Já nepotřebuji peníze, půdu ani ovce, nepotřebuji, aby se lidi přede mnou třásli a smekali, když jdu. Vidíte, že jsem rozumnější a lidštější než celý váš Varlamov!"
"Ty jsi mi divný pavouk..."
(Čechov: Step)


Kanibalismus se v přírodě vyskytuje stejně často jako jakýkoli jiný druh přijímání živin. Nic neobvyklého. Ale člověk je předmětem takového falešného modlářství a jsou mu připisovány takové nadpřirozené vlastnosti, které ani v náznacích nemá, že pláčeme nad každým zmařeným lidským životem, nad každým vyškrábnutým potratem a nad každou neoplozenou kmenovou buňkou, byť by to všechno bylo sebebezvýznamnější, sebeškodlivější a sebepitomější. Polovičním kanibalismem by se dalo nazvat již třeba takové kojení mláďat nebo požívání placenty či vaječné skořápky, jak je zcela běžné u samic. Kojící samice rypouše sloního (to jsou ti tlustí mořští ploutvonožci) ztrácí dvě kila hmotnosti na každý kilogram přírůstku svého mláděte. Za tři týdny kojení je již tak zesláblá, že musí mládě opustit, jinak by zahynula. Samice jednoho druhu pavouka jde ještě dál: nabídne stovkám maličkých pavoučátek rovnou své vlastní tělo za potravu. A otec této rodinky se stal možná první vydatnou potravou oné těhotné pavoučice. Příroda se neošklíbá nad žádným soustem, i kdyby tím krvavým soustem měl být vlastní příbuzný nebo vlastní sourozenec.


Pohleďte také na pracovitého pavouka, jehož pavučina je dílo téměř zázračné! Podívejte se, najdete-li v jeho práci jediný souček. Který lovec nebo rybář ho učil, jak má napínat svou síť a má-li, podle toho, jak jí používá, při číhané sedět buď v nejzastrčenějším koutě nebo naopak právě v jejím středu.


Štítím se lidí jako odporného, chlupatého, obřího pavouka a mám hrůzu z davu. Psychiatrie má pro tuto fóbii jistě přesné a odborné pojmenování. V mém případě však jde o hrůzu z davu z čistě rozumových a vysvětlitelných důvodů.


Když pavouka jsem kdysi zabil,
já krutou výčitkou se trápil.
Vždyť bůh, jak mně, též jemu život vdých
a díl přál na dnech vezdejších.
(Goethe: Kniha pořekadel)


A Já, když vidím, že si v koutku spletl pavouček svou jemnou síť, blížím se poznenáhlu až k praktickým metodám indického džinisty, jenž s rouškou na ústech dbá úzkostlivě na to, aby náhodně nevdechnul jediného živáčka a pěšinu před sebou pečlivě ometá hebkým smetáčkem, aby nezašlápnul žádného broučka, který by se mu mohl připlést do cesty. Takže pavučina kdesi v rohu je pocta. A všichni mí spoluobyvatelé jsou hosté. "Hosté" v uvozovkách, neboť ta stará hloupá lidská kategorie "host" versus "hostitel" nemá v mém království pevné a zřetelné obrysy. Vím moc dobře, kam to vede a kde to končí. Ale ten směr, který to nabírá, se mi líbí. Nemůžu a nechci, aby to bylo někdy jinak. Považoval bych to za svoji osobní životní prohru, navzdory všem zásadám humanismu, jimž je tak těžké nepodlehnout, hustí-li je do vás odmalička až do smrti, až vámi prosáknou a přilepí se na vás jako surová ropa, vyteklá z poškozeného tankeru, a navzdory všem jejich všelidským institucím, jež prorůstají vším volným a neporušeným prostranstvím, do všeho se pletou a zaplétají, chtěly by ovládnout a zmocnit se každé svobodné pídě, jež jim ještě nepatří a přitom to vše zadusí. Když hledá našinec svobodu a nerušený klid na přemítání, nenajde to všechno tam venku, ve "světě", v jejich světě, mezi nimi, nýbrž v radikálním a bezpodmínečném ústraní, někde nenápadně v koutku jako ten pavouček, jenž celý život neopustí svůj skromně utkaný příbytek, který je zároveň jeho skrýší i azylem. Být jako on. To by bylo mé malé velké soukromé vítězství. Dívám se na něj každý den. Je to můj malý velký vzor. Máme se toho tolik co učit od zvířat!
Jednou je tu zkrátka tvor, podobný mně, a pak už se v těch místech "neuklízí", nezametá a nevysává.


Při všem tom obviňování mužského temperamentu z krvelačnosti se zapomíná na to, že jsou to právě baby, které první ječí "zabít, zabít", když ve své domácnosti uvidí nějakou myšku, pavoučka a podobně.


PAVUČINOLEZCI
Kdyby člověk doopravdy věděl, kolik miliard dávno zaniklých životů je v každé hroudě hlíny, která ho živí, jistě by potěžkával zemi s posvátnou úctou. Člověk však uctívá svou zemi jenom v popelničkách a kostrových hrobech. Pohleďme třeba jenom na pavoučky. Jsou mezi nimi plavci, letci, běžci, a také artisté. Abych zbytečně, s bezohledným vladařstvím nedrtil život, chodím i v trávě ve své bezmocné lidské slonovitosti šetrně. A hle, málem bych zašlápl provazolezce.
Mezi dvěma tuhými stébly trávy je napnutá pavučina. Jistě jsem potrhal v životě svou sloní chůzí tisíce pavučin, ale nad touhle jsem prodloužil krok a překročil ji.
Najednou jsem byl rád, že jsem zvedl vysoko nohu a nerozšlápl pavoučí rodinu.
Kdybych pavoučí rodinu zašlápl, neprovinil bych se na své rodné zemi? Vždyť jejich předkové jsou také dávno mrtví a já jsem musel některého sníst, proměněného v kousíček chleba, protože každá hrouda je plná zaniklých životů.


Necháváme svěřené dítě v útlém věku chytat a mačkat komáry, mouchy, vytrhávat pavoukům nohy, vybízíme naopak děti, aby zašláply housenky, žížaly a červy.
Vzpomeňme si jen na miliony pavouků, kterým utrhají nohy, aby se pokochaly pohledem na sebou cukající údy.


Nemohl bych už jíst žádné maso. Podobně mají civilizovaní lidé odpor k představě pavouků, švábů, larev, much a jiné havěti na jejich talíři.


K ostatním tvorům se chovám jako lidé k příslušníkům rodiny nebo k sousedům - jenomže lépe. Nevyhazuji ze stanu pavouky, brouky; nanejvýš, pokud je ohrožena jejich bezpečnost. Prostě pokud jim hrozí, že je zalehnu. Nevyháním je z koutů ven.


V městečku žije holič Ed Crane, divný málomluvný pavouk, jenž má pocit, jako kdyby do tohoto světa nepatřil, jako by nebyl.
(Misantrop: komentář k filmu Muž, který nebyl)


CEDE DEAE
Bohyni ustup
Tak radí Pallas Athéna lýdské Arachné, která ji chtěla překonat svým uměním tkát a příst. Za trest byla Arachné proměněna v pavouka. Užívá se obecně: ustup před mocnějším, vyšším, lepším... Srov. → Cedo maiori.


Athéna vyrvala jí z rukou nádhernou látku, roztrhla ji ve dví a zvolala: "Takhle se opovažuješ tupit bohy?" a přitom několikrát bodla svou soupeřku člunkem do čela. Arachné se vylekala, že ji bohyně v tu chvíli krutě potrestá, a proto si rychle udělala smyčku na krk a zadrhla ji, aby se v zoufalství oběsila.
Když to Athéna spatřila, bylo jí líto té nešťastné, opovážlivé dívky. Přistoupila k ní a pravila: "Ty zlá, zlá! Neboj se, zůstaneš naživu, ale budeš takhle viset a věčně tkát, a nejen ty, ale i celý tvůj rod ve všech budoucích pokoleních."
Nato ji pokropila šťávou z kouzelných bylin a odešla. Arachné pozbyla své původní podoby a smrskla se v malou kuličku, z níž vybíhaly tenounké, dlouhé nohy. Nepatrné to tělíčko dodnes vypouští vlákna a někdejší pyšná dívka musí navěky tkát své jemné, pavučinové předivo.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm