Zase mluví a zase mluví

24. února 2014 v 14:42 | Misantrop

Zase mluví a zase mluví. Kdo? To je jedno. Vrcholem inteligence je málomluvnost. Čím víc toho řeknete, tím víc řeknete hloupostí. V okamžiku, kdy se rozhodnu položit nějakou otázku, shledám, že si na ni mohu po úvaze klidně odpovědět sám. Taky věty oznamovací nebo ukazovací jsou mnohdy zbytečné. Vždyť když se chci něco dozvědět, stačí, když to napíšete a já pak vyhledávacím čtením sám uznám ono sdělení pro sebe za vhodné nebo nevhodné. Taky můžu, pokud mám smysly v pořádku, vnímat okolní svět a analyzovat jej bez nějakých vnějších komentářů. Jinou věcí by byly výlevy citů, ale buď je řeč tak nedokonalá na zachycení jemných zákrutů duše, anebo jsou lidi jeden od druhého příliš vzdáleni. Pokud si někdo myslí, že chápe toho druhého, tak se mýlí, protože nikdy nemůže proniknout do jádra někoho jiného z důvodů shora uvedených. Příval řečí mě popuzuje, jednak proto, že se mu nemůžu vyhnout, a za druhé proto, poněvadž záplava slov s sebou strhává kal, jenž špiní i tu nejprůzračnější bystřinu.


Mnozí zůstali úplně potichu, mnozí z tohoto důvodu zůstali úplně neznámí - protože znát můžeme pouze někoho, kdo mluví. Ve chvíli, kdy někdo promluví, vstupuje do společnosti. Když někdo přestane mluvit, opouští společnost, už není její částí.


Kdo je s to číst a poslouchat při tom zároveň hudbu, k tomu hudba zřejmě dost zřetelně nemluví. Kdyby mluvila, nepřenechala by slovo jinému slovu, slovu čtenému. Bylo by to jako potichu si číst knihu a poslouchat u toho zároveň zcela jinou rozhlasovou povídku. Jen v jediném případě je možno zároveň číst a poslouchat hudbu: když hudba nemluví vůbec, nebo když kniha nic neříká. To ticho je pak příležitostí pro myslitele, aby přemýšlel o tom, co slyšel, nebo o tom, co slyší právě teď, když nikdo nic neříká a všechno mlčí - i láska. A když mluví nenávist, láska se před jejím hromovým hlasem třese. Mluví-li ovšem láska, to věru dlouho nesnese se. Mluví-li však nenávist, pak i ten nejmenší zbyteček lásky hanbou před ní mlčí.


Postavil jsem si přístřešek proti dešti, ale není mi dovoleno, abych ho v klidu užíval sám. Vetřelo se mi tam to nové stvoření. Když jsem se je snažil vyhodit, ronilo vodu z děr, co se jimi dívá, otíralo si ji hřbetem pracek a vřeštělo jako někteří jiní živočichové, když se octnou v úzkých. Byl bych radši, kdyby neumělo mluvit, protože mluví pořád.
(Twain: Výňatky z Adamova deníku)


Roku 1796, když generál Bonaparte opouštěl Bresciu, obecní hodnostáři, kteří ho doprovázeli k městské bráně, mu řekli, že obyvatelé jejich města mají svobodu nejraději ze všech Italů.
"Ano," odpověděl, "nejraději o ní mluví se svými milenkami!"


Není nic směšnějšího, než když herci mluví o studování; připadá mi to, jako když svobodní zednáři mluví o řemesle.


Bránit nemohu svým ústům, mluví ze mne úzkost mého ducha, lká ze mne hořkost mé duše.
(Bible: Jób)


Lháři nevěříme, ani když mluví pravdu.


Dřívější zpupné přednosti, jimiž se lidské zvíře povyšovalo nad ostatní zvířata, už padají. Víme, že lidská bytost není jediná, která myslí, mluví nebo pracuje.
Že se zdá, že ostatní zvířata nemluví, je omyl. Staří Čechové přece také pojmenovali ty, kteří přicházeli ze západu do Čech v kožených kalhotách, podle toho, že nemluvili česky, Němci. A přece Němci nejsou němí jen proto, že nemluví česky, stejně jako zvířata nejsou němá jen proto, že nemluví žádnou lidskou řečí. Skutečnost je možná taková, že každá bytost mluví, ale většina z nás je hluchá k jejich poselstvím.


Kdo samolibému radu dává, ten mluví k hluchému aneb k mrtvému.


Vždycky mě rozesměje, slyším-li človjeka mluvit o svobodě. Málokdy si musím připomínat, jakou nemožnost vyžaduji, vyčítám-li ledům, aby ctili osobní svobodu zvířat. Človjeku je totiž svoboda tak cizí, že to může přinejlepším dotáhnout nanejvýš k nějakému tomu anarchistickému sdružení. K opravdové volnosti však nedospěje. I když mluví, ach mluví, o anarchii, pořád však o ní jen mluví; svobodný, volný, divoký není nikdo z těch členů tohoto náboženského směru.


O mně budou pak náchylní tvrdit, že jsem jen nepříliš dobrý a zábavný kompilátor a vršitel obscenit a laciných urážek. Ale nikdy se nesmí zapomínat na to, kdo bude říkat tyto pomluvy. Že takto mluví sama Rakovina, zcela mění váhu takového falešného křivopřísežnictví. A Rakovina je všude, takže dnes už nikdo jiný v podstatě nemluví. Buď je každý jiný sprostě umlčen, zamlčen, překřičen a ukřičen nebo strachy zakřiknut, anebo se mu už vůbec nedostává slov. Nelehké je to i popsat, neboť i ten nejgeniálnější mozek ustrne v němém úžasu nad tou záplavou nicneříkajících oplzlostí, jež dokáže vyfabrikovat lidský karcinogenní tzv. "duch". Navalí na vás tuny takových nesmyslů, že by to omráčilo i samého Ganéšu. Aby se dalo na něco smysluplně reagovat, musí být přece jak vaše, tak hlavně protivníkovy argumenty smysluplné. Ale v tom to právě vězí: neboť Rakovina nemá smysl. Když mluví Rakovina, Múzy mlčí. Takže je-li pravdivý výrok z Tibullových Elegií, že "quem referent Musae, vivet" - čili "o kom mluví Múzy, bude žít", pak má lidská Rakovina na kahánku.


Sbohem, světe! Neboť v tvém paláci není příbytku ani pro pravdu, ani pro věrnost. Kdo s tebou mluví, bude oklamán. Všichni pláčí, vzdychají, bědují a lamentují, usilujíce zničit druhé, a všichni vezmou svůj konec. U tebe nelze spatřit a naučit se ničemu než vzájemně se nenávidět až k smrti, mluvit až do lži.


Kdežto muž mluví i s tím, kdo je hluboko pod ním, přece zpravidla ještě se slušným ohledem a vlídností, je odporný pohled na to, jak pyšně a povýšeně tváří se vznešená žena k nižší, není-li tato v jejích službách, kdykoli s ní mluví.


Ježíš mluví pouze o tom, co je nejniternější, - všechno ostatní, celá realita, celá příroda, ba i řeč má pro něho pouze cenu znamení, podobenství.


Sny jak duchové k nám plují zdaleka,
mluví k nám hlasem Sibyl věštících.
(Byron: Sen)


Jsem na ošetřovně už desátý den, ale teprve včera jsem se dal do řeči s klukama, s nimiž jsem na světnici.
Tomu, co leží vedle mne, je devatenáct. Překvapilo mě, jak dospěle mluví. Nebo spíš usedle. Všiml jsem si, že většina těchto kluků se zdají staršími, než jsou. Tím se liší od studentů.
Ostatně od svých 14 let jsem se nestýkal s dělníky. Proto mě zde spousta věcí překvapuje.
Především ti kluci jsou vesměs blbější, než jsem si myslel. Většinou se vůbec neumějí vyjadřovat. Mluví velice primitivně, nedokončují věty...


Namluvit lidem, že má něco cenu, co cenu nemá, a naopak, to není chytrost. Židi nedokážou vyřešit ani tu nejmenší hospodářskou krizi. Překrucují přirozeně věci tak dlouho, až široké masy, které myslí primitivně, přestanou správně chápat. Mluví dokola otřepané pravdy tak dlouho, až ten druhý utone v přívalu slov. Rozmotáte-li ty řeči, přijdete na to, že to byl naprostý nesmysl. Židi používají řeč, aby ohlupovali jiné. K tomu jsou zakládány univerzitní katedry.


Učený vždy mluví jen o tom, co četl, myslící o tom, co myslel.


Jediný člověk, se kterým za celý den prohodím pár slov, je máma. Nemám s ní ale o čem mluvit... Nemám ji ráda... Do školy, do práce, tam, zpátky, všude jsem sama. Oni mluví, pořád se hemží a smějí se, třeba věcem, které mně vůbec k smíchu nejsou. Hovoří spolu, jen aby mluvili, a vůbec jim to nepřipadá divné.


I tzv. "vzdělaní" lidé se "demokratizují" a přibližují se svou mluvou, ale i písemným projevem nevzdělanému plebejskému dobytku, jehož intelekt nepřesahuje první signální soustavu. Jak se situace zhoršuje lze vidět na generačních rozdílech. Je velký rozdíl mezi celkovým projevem starého a mladého intelektuála. Starší intelektuál se projevuje vytříbeněji a uhlazeněji. Jeho ústní projev je v dikci až "divadelně" zvučný; slova a věty, které volí, mají pevný řád, ujasněnost a stylistickou správnost. Kdežto když mluví mladý, tak huhňá, protože neotvírá pořádně pusu, za každým slovem řekne "jako", slova jaksi ledabyle žmoulá a líně převaluje na patře - což bude zřejmě důsledek a symptom marihuanové generace - a chybí mu jakákoli intonace! Jako kdyby mluvil zfetovaný robot nebo počítačový program. Je to hnus a je to čím dál horší.


S většinou svých dobrých známých bychom nepromluvili už slovo, kdybychom slyšeli, jak o nás mluví v naší nepřítomnosti.


Nezajímá mě, o čem tahle udýchaná populace mluví. Jde jim jen o jejich laciné drobné úniky. Mne nezadrží. Když si pouštím Thin Lizzy, Charlieho Pattona nebo Erika Dolphyho, odděluju se od nich. Jsem sám a to je skvělé. Nemít s kým mluvit znamená také nemuset nikoho poslouchat.


Obrátila se k němu náhle:
"A proč nechcete říci své jméno?"
"Věru, ani nevím. Je to tak sladké, býti už beze jména. Býti cizincem, z daleka."
Ona však nerozumí; tak se asi mluví tam daleko ve velikých městech, myslí si.


Náš svět jen žvaní, a ještě jsem neviděl člověka, který by nemluvil spíše více než méně.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm