Co věštci viděli

23. března 2014 v 14:37 | Misantrop

Ženy, které se od Apollóna naučily věštit, byly nazývány Sibylly. Zdržovaly se hlavně v Malé Asii. Nejznámější byla erythrejská Sibylla Hérofilé. Ta se přestěhovala do Kúm v Itálii. Neméně proslulá byla Déifobé, dcera věštného boha Glauka, která sídlila v jeskyni u jezera Avernského.
Jedna z těchto Sibyll přišla do Říma a předstoupila před krále Tarquinia. Vypadala jako velmi stará, letitá žena, a nikdo ji neznal. Nesla s sebou devět knih. Prohlašovala o nich, že to jsou nesmírně vzácné knihy, že obsahují božské věštby a že by je ráda králi prodala.
Potom stařena odešla a nikdo ji už nikdy nespatřil.
Knihy byly s posvátnou úctou doneseny do sklepení Iovova chrámu na Capitoliu a tam pietně uloženy. Všechny ty knihy byly psány řecky a vskutku obsahovaly věštby. Nahlíželo se do nich při každé příležitosti.
Když později shořely, kněží pořídili novou sbírku věšteb a uložili ji do chrámu Apollónova na Palatiu.
Nad těmito věštbami bděl zvláštní kněžský sbor. Když pak hrozilo státu nějaké nebezpečí nebo došlo k velikým pohromám, přikázal senát nahlédnout do knih sibyllských. Z nich se pak národ dovídal, kterého boha mají vzývat o pomoc, jaké oběti přinášet a jaké slavnosti uspořádat.
Ale ty věštby byly psány řecky a skrze ně poznávali Římané řecké bohy. Proto se u Římanů šířilo uctívání řeckých božstev. První bůh, kterého si Římané nejdřív osvojili, byl právě Apollón. Proto i Římané často putovali do Delf.
Věštírny a věštci měli u Římanů ještě dlouho bezmeznou vážnost a úctu. Římané obdivovali řeckou vzdělanost i řecké báje a uctívání řeckých božstev u nich zdomácnělo.


Přišel poslední věk, jak kumská hlásala věštba.
(Vergilius: Zpěvy pastýřské)


Je zcela jasná věštba má, že lidský rod má zahynouti!


ZÁHADNÁ VĚŠTBA

Já hlásám, komu slyšet se to líbí,
že tuto zimu zcela bezpochyby,
spíš ještě dříve, právě na tom místě,
tu lidí zvláštní druh se zrodí jistě,
syt odpočinku, prázdní roztrpčen,
již otevřeně půjdou v bílý den,
by lidi, ať už jakékoli,
navedli na pře, na rozkoly.
Kdo uvěří a poslechnou jich rad
(ať cokoli je pak to bude stát),
v spor zřejmý svedeni se jimi spatří
navzájem, přátelé i vlastní bratří.
A nikdo nebude s to odtrhnout
se od konání, k němuž jal se lnout,
by nenaplnil s vádou, s rozepřemi
dřív nebe hřmotem, šlépějemi zemi.
Tu lidem bezectným se věřit bude
tak jako lidem pravdomluvným všude,
neb každý půjde, kudy víra, věda
hloupých a nevědomých davů se dá.
A právem tak: neb bitka zajala
ta jejich srdce tak, že nedala
ni milost stádům zvířat nevinných,
by z jejich šlach a ze střev nečistých
se oběť nestala, ne bohům k díku
snad, ke všední však službě smrtelníků.
Nuž, můžete teď sami přemýšlet,
jak vše to skoncuje se naposled
a jaký klid v tom přehlubokém sváru
mít bude hmota, jež je koule tvaru.
Ten přenešťastný, kdo čím víc obdrží z ní,
s tím větší horlivostí ztrácí ji a trýzní
a nejedním se snaží způsobem
ji podrobit a činit zajatcem.


Žení se, plodí děti, účastní se správy obce a stávají se kněžími a věštci. Kterých bohů věštci? Těch, kteří neexistují. A sami se dotazují Pýthie, aby vyslechli lži, a jiným vykládají věštby. Ó, jaká je to nestoudnost a jaké kejklířství!


Indičtí věštci jsou nelogičtí. Stále tvrdí naráz protichůdné věci, něco nám tím však sdělují. Nejsou ve skutečnosti nepravdiví. Mají nám co říci a toto něco je tak tajemné, že to může být sděleno pouze tehdy, jestliže použijeme dva protiklady naráz.


K smíchu, co si ta pakáž lidská navymýšlí! K smíchu, povídám, všechny ty absurdní malé i velké lidské iluzorní představy o světě i o sobě samých, všichni ti bůžci a Bohové, věštci a mágové, mistři a guruové, jasnovidci a psychotronická média, duchové a andělíčci, stěhovavé nesmrtelné dušičky, záhrobí, zásvětí a život po životě, všecka ta víra a pověrčivost a praštěné náboženské rituály, všechny ty důvěrné pohledy kamsi do nebes, to neutuchající úsilí o zalidnění, vedoucí k dobytí a rozšíření veliké říše lidí na Zemi i ve vesmíru, a nakonec i všechny ty následné omyly, katastrofální krachy a ztracené naděje, jež z nich vyplývají, zkrátka všechen ten lidský spirituální krám, brak a šmejd, jemuž se zdravý zvířecí rozum cynicky směje!


Hospodin ruší znamení žvanilů a z věštců činí pomatence.
(Bible: Izajáš)


Apokalypsa se všeobecně očekává. Tak se bojí každý zločinec svého potrestání. Pokaždé, když se blíží nějaké kulaté datum, kometa, či nastane-li nějaký nezvyklý přírodní úkaz anebo hvězdná konjunkce, lidé si prorokují konec světa, jako kdyby se na něj těšili. Ptají se věštců, kdy to skončí.


Bůžkové mluvili ničemnosti, co viděli věštci, byl klam; rozhlašují šalebné sny, přeludem utěšují. Proto táhl lid jako stádo, ujařmený.
(Bible: Zacharjáš)


Chaldejským věštcům z hvězd
nepropůjčuj svůj sluch.
Lépe je jít budoucnu klidně vstříc.
Pro dnešek žij, o zítřek málo dbej.
(Horatius: Ódy)


Muž, který dosud neztratil sám sebe, si musí odplivnout, aby zůstal, čím je: jediným jeho výrazem, budiž, převládajícím výrazem může být jen urputná nasupenost. Žádný smír s nikým; právě tak proti komunismu jako proti kapitalismu, přesněji právě tak proti komunismu jako proti fašismu, jako proti západní demokracii; docela přesně: proti všem fašismům. Ale právě tak proti domovníkovi jako proti činovníkovi, právě tak proti příteli jako nepříteli; s kým tedy vlastně? Sám se sebou? Právě tak proti sobě jako se sebou samým. Ba ne, mýlíte se: to není návod protispolečenského postoje, to není cesta k autismu; kam to je cesta, nevím, nejsem věštec; jen tuším, že jen tudy vede cesta.


Ano, tomu věřím: jednou se příroda lidstva zbaví a ožije znovu do krásy! Jinak to snad ani nemůže být. Jinou budoucnost si představit neumím a ani nechci. Takhle to prostě nemůže a nesmí zůstat! To zde chci přísahat těmto posvátným skalám, těmto svatým lesům i těmto ušlechtilým zvířatům. Přísahám jménem génia, jenž oživuje mé tělo a mého misantropického ducha, génia, jenž vidí věci budoucí a dál, než kdy kterýkoliv člověk dohlédl svým krátkozrakým pohledem.
Dlouho jsem takto v zamyšlení proseděl na této mé věštecké hoře jasnozření, kde se vítr prohání svobodně a volně jako můj nespoutaný duch.


MIRABILE VIDETUR, QUOD NON RIDEAT HARUSPEX, CUM HARUSPICUM VIDERIT
(Cicero, O přirozenosti bohů 1,26,71; O věštectví 2,24,51)
Zdá se být hodné podivu, že se nesměje haruspik, když spatří haruspika
Cicero uvádí jako proslulý výrok Catona Staršího. Haruspikové byli věštci, kteří "poznávali" budoucnost podle vnitřností obětních zvířat. Podle tvaru jater ve srovnání s tvarem náležejícím určitému božstvu se vysuzoval vztah božstva k tomu, kdo obětoval. Římané tento způsob věštění přejali od Etrusků. Byl to způsob snadný, oblíbený, ale velmi nevěrohodný, zkrátka k smíchu.


Všichni lidé jsou stejní, ať je to svatý muž, filosof, věštec, muž míru a lásky, nebo ať je to obyčejný pobuda z hospody nebo z masokombinátu. Všichni lidé jsou stejní, ať mluví o čem chtějí, vždycky je nakonec nachytáte při nějaké lži, při nějakém sebeklamu, při nějaké přetvářce.


HEU, VATUM IGNARAE MENTES
(Vergilius, Aeneis 4,66)
Běda, věštci neznají rady
Vergilius popisuje pocity kartáginské královny Didony, v níž se probudila planoucí láska k Aeneovi. Proti vášni neznají pomoc věštci, nepomáhají ani modlitby ani chrámy... Jako rčení se verš uvolnil z kontextu; používá se i ironicky o nesplněných předpovědích a jejich "prorocích".


V dějinách lidstva neznám - věřte mi -
dobráka nebo reka srdnatého,
křesťana nebo věštce výtečného,
jenž neupadl v sítě ničemy,
řevnivce nebo ducha nekalého.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm