My, kteří jsme nadšeni

2. března 2014 v 15:43 | Misantrop

První lyra na světě byla hotova. Čarovné zvuky jejích strun doprovázel mladistvý bůh lahodným hlasem a nadšeně zpíval o svém vlastním zrození.


Již antický Homér líčí nám delfína, unášejícího poslušně na svém hřbetu starořeckého tenora Ariona. Delfín ten byl asi tak nadšen zpěvem Ariona, jako jsou nadšeni posluchači a posluchačky některého hrdinného tenora, kterému vypřáhnou z vozu koně a vlekou svého miláčka ve voze sami za nadšeného hulákání ulicemi města.
Hnědý medvěd při hudbě bručí, zda přátelsky a nadšeně, či zlostně, nelze rozeznat. Ubohý medvěd! Nikdy se při tom netočí a netančí, neboť tomu naučila jej jedině ukrutnost lidská, vymýšlející si rozžhavený plech, a nikoliv snad zvuky houslí.


Black metal mám ze všech hudebních žánrů nejraději. Cítím se s těmi kapelami - většinou severskými - spřízněn i názorově; mnohé z nich také veřejně deklarují svoji nenávist k lidstvu a některé pro ni používají dokonce i stejné slovo jako Já. To slovo zní "misantrop". Jsem nadšen. Moje trhlá matka mě skrápí svěcenou vodou. Soused shora nám zase vytopil koupelnu. Možná, že též svěcenou vodou. Nelíbí se mi žít s lidmi.


Mne duch můj pudí, zřím svou svobodu
a nadšen za svým vnitřním světlem jdu,
sám sebou vznícen křepce kráčím vzhůru,
před sebou jas a v zádech dusnou chmuru.


Četl jsem kdysi pravdivý příběh o jedné ženě, která se zúčastnila jakési turistické výpravy do Grónska. Ta žena pocházela z přelidněného Japonska a nikdy nepoznala samotu, nikdy v životě nebyla sama. Jednoho dne projevila přání odloučit se od své organizované skupiny, aby mohla strávit jeden den o samotě. Sbalila si tedy stan, trochu jídla a odešla na jiné místo do grónské pustiny. Uplynul den, uplynuly dva dny, třetí den už začali mít o ni starost, protože se stále nevracela. Čtvrtého dne se rozhodli ji najít. Našli ji celkem snadno a brzy, neboť nebyla příliš daleko. Jen se prostě nechtěla vrátit. Bylo jí dobře o samotě a byla naprosto šťastná a nadšená, třebaže veškeré jídlo už dávno snědla. V životě nepoznala větší svobodu a víc štěstí než v těch několika osamělých, jakkoli hladových dnech v pustině Grónska. Kdyby ji nenašli, byla by se sama jistě už nikdy nevrátila. Ta náhle poznaná svoboda, již přináší samota, ji naplnila takovým nadlidským štěstím, že by byla ráda zemřela hlady, než aby se jej zbyla. A to byla pouhá žena, tedy tvor slabý a v podstatě samotu nemilující, považující ji jen za jakousi nevšední turistickou atrakci! A co teprv Já mám říkat: Já, jenž jsem muž, nadčlověk, misantrop a vanaprastha, tvor silný, samotu milující a aktivně ji vždy a všude vyhledávající! Myslím, že i Já bych milerád položil život za opravdové štěstí v samotě přírody, jež by mohlo přetrvat až do smrti.


Pravěký misantrop by pozvedl svoji kamennou sekyru a zvolal by: "Tak pojďte, vy svině!" Ovšem pravěký člověk by byl jistě nadšen dnešním pokrokem. V tom je zásadní rozdíl mezi mnou a člověkem.


Jsou skutečně chvíle v mém životě, kdy šeptám si sám pro sebe, jsa nadšen nějakým vlastním činem: "Můj bože, já jsem pašák."


Když přemýšlím o nějakém lidském povolání, jež bych mohl radostně a nadšeně vykonávat, povolání, o němž bych směl říci, jako ostatní lidé, že je mým koníčkem, napadá mě jen jediné: esesák, strážný ve vyhlazovacím koncentráku.


Přesně tentýž typ lidí, jenž nadšeně vítal nacistický pořádek silné ruky, ten typ lidí, jenž pomáhal komunistům k moci, nyní patří k nejhorlivějším jejich odsuzovatelům.


Protože tedy to, čemu se říká úspěch, nepřicházelo v úvahu, autor se pobavil tím, že vydal své myšlenky přesně tak, jak ho napadly. Tak jednali ostatně kdysi i řečtí filozofové, jejichž praktická moudrost v autorovi vyvolává nadšený obdiv.


Žeňa ji zavedla do dětského pokoje, ukázala jí děti, vyložila všechny jejich nemoci a zvláštnosti, vychválila jejich neobyčejné dovednosti až do slova "ma-ma", jež mladší děvčátko nesrozumitelně vyslovovalo. Přitom hořela celá nadšením i mateřskou pýchou.
Zina Petrovová si posadila na nos skřipec, prohlédla si skepticky děti, vyslechla celý ten nesouvislý nadšený mateřský žvást, podívala se na flanelový Ženin živůtek a její nedbale přičesané vlasy, zatvářila se pohrdavě a prohodila:
"Ty jsi hloupá!..."
(Arcybašev: Žena otrokyně)


V prostých srdcích bývá pocit krásy a vznešenosti přírody silnější a stokrát živější než v nás, nadšených vyprávěčích slovem i perem.


Společnost užívá krásných slov a nadšených rad, podává však špatný příklad sama o sobě. Káže lásku a chová se přitom hrubě k lidem i ku zvířatům. Přes všechna krásná slova brutalita nevymizela.


S velikým věnem v své hrudi potřebují básníci málo od vnějšího světa. Dar sdělovat s lidmi krásné city a nádherné obrazy v sladkých slovech a melodiích, každému předmětu se přizpůsobujících, okouzloval odedávna svět a byl nadaným lidem hojným dědictvím. Naslouchali jim na dvorech králů, u stolů bohatců, přede dveřmi milenců, a sluch i duše se uzavíraly všemu ostatnímu; podobně si blahořečíme a nadšeně zastavujeme své kroky, když zaznívá z houštin, jimiž kráčíme, mohutně jímavý hlas slavíka!


To autorská práva přímo ohrožují životnost literatury! Ne Já, ne Gellius, nikoli my, my nadšení amatéři!


"Já bych ráno vstal," začal Oblomov, skládaje si ruce pod hlavu, a jeho tvář nabyla výrazu klidu: v duchu byl už na venku. "Počasí je nádherné, nebe čistě modré, nikde ani mráček, jedna strana domu je podle mého plánu obrácena balkónem na východ k zahradě a polím. Oblékl bych si župan a šel se do zahrady projít a nadýchat ranních vůní.
Jít tak tiše, zamyšleně, jít mlčky nebo myslit nahlas, snít, počítat minuty štěstí jako rychlost tepu; naslouchat, jak srdce bije a trne; hledat v přírodě porozumění ... a ponenáhlu dojít k říčce, k poli... řeka sotva šumí; klasy se vlní větříkem, je horko..."
"Vždyť ty jsi básník, Iljo!" přerušil ho Štolc.
"Ano, básník o životě, protože život je poesie. Lidé ji mohou znetvořovat, jak chtějí!" pokračoval Oblomov, sám se zpíjeje ideálem štěstí, které si představoval.
Čerpal ze své obraznosti hotové, už dávno namalované obrazy, a proto mluvil nadšeně a plynně.
"Pak se natáhnu na lehátko.
Až do šedin, až do hrobu. To je život!"


Vylezli na hřbet kopce a zadívali se dolů do údolí. Stanton-in-Teesdale se pod nimi černal břidlicovými střechami, začouzenými komíny a kouřem. "Ubohá podívaná! Tohle by nemělo být povoleno. Opravdu nemělo."
"Každá vyhlídka je pěkná, jen člověk je špatný," ocitoval její bratr George.
Druhý mladík uvažoval praktičtěji. "Tady tak postavit baterii, pár těžkých houfnic," navrhoval, "a vystřelit na to město několik set salv..."
"To by bylo dobré," nadšeně řekla Mary, "to by bylo výtečné!"


Ty si své hnízdečko chráníš, já venkova přepůvabného
potůčky chválím a háje a skály porostlé mechem.
Zkrátka: žiju jak boháč, když to jsem opustil, co vy
souhlasně s nadšenou chválou až k nebesům vynášíváte.
(Horatius: Listy)


Lid si neumí sám udělat pořádek, a proto touží po vládcích, kteří by jej ukáznili a ukázali mu to pravé, co se má stát. A pro takové lidi, kteří je umějí vést, jsou nadšeni.
(G. B. Shaw: Na úskalí)


Bettina byla vždy ohnivou individualistkou, jež se "nechtěla dát zařadit do stáda".
Nikdy neuhnula. Zůstala "Freiheitsbegeisterte" (nadšena svobodou) až do konce.
(Rolland: Bettina)


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm