SLONI v literatuře a filosofii

13. března 2014 v 13:58 | Misantrop


Vládcem džungle byl prvotní slon Thá. Ten vytáhl chobotem džungli z vodní hladiny. Kde kly zbrázdil zemi, tam se rozběhly řeky, kde šlápl nohou, tam vytryskly tůně pitné vody, když zatroubil chobotem, stromy se kácely. Tak stvořil Thá džungli.


Descartovo nelehko smazatelné dědictví, jež se drží lidského nazírání na přírodu jako klíště - a stejně tak mu pije i krev - je i onen nesmysl o tom, že jen člověk si uvědomuje sám sebe a přemýšlí o sobě; že jen člověk má vědomí. Když pak tímto zřejmým nesmyslem oblbnutý přírodozpytec vidí např. slona, jenž ohmatává za podivného ticha kosti svého zemřelého soukmenovce a když ještě ke všemu - ó hrůzo hrůz! - vidí toho slona, kterak se mu řinou slzy z očí, pak je celý vědecký svět zmaten, řka: "Skoro to vypadá, jako bychom měli před sebou tvora, jenž si možná uvědomuje sám sebe, svoji smrtelnost a asi pociťuje i cosi jako žal." - Jaké "skoro", jaké "možná", jaké "asi", jaké "cosi jako"! Co jsou to za nesmysly! Takto podivovat se může jen naprostý blbec nebo velmi velký pokrytecký lhář.


V cestopise z roku 1929 Napříč Afrikou, kde se to mimochodem hemží rasistickými názory, za které by se nestyděli ani nacisté, jsem narazil na další nesmysly: Prvním, největším, je tvrzení, že slon se dožívá dvou set let. To je velmi hrubá neznalost, na někoho, kdo procestoval napříč Afrikou a říká si "vědec". Potíž bude asi v tom, že ti takzvaní "vědci" na slony hlavně stříleli, než by se je snažili poznat živé. Kdyby všichni sloni měli žít v dostřelu jejich hlavní, nejenže by se nikdy, ani výjimečně, nedožili oněch údajných dvou set let, ale ani těch běžných sedmdesáti!
V cestopisu Napříč Afrikou jsem přečetl úděsnou kapitolu, pojednávající o loveckých výpravách na slony, nosorožce a buvoly. Strašná, úděsná kapitola s těmi nejukrutnějšími, přímo sadistickými podrobnostmi. Ti zhovadilci vraždili bez milosti i matky s mláďaty - no příšernost. A ještě tomu nestvůrnému vraždění říkali "boj" či "ozdravění bojiště". Masakr takových rozměrů zavdal ostatně jednomu černošskému nosiči podnět k velice trefné poznámce:
"Kdybychom my měli kly, běloši by nás pobili všechny."
Ti buvoli, sloni a nosorožci jsou nyní na pokraji vyhubení právě vinou takových lidských hovad, kteří si myslí, že zabíjením naplňují zákon přírody.


Co slon nepohne se.
(O svéhlavém člověku)


Dvojocasník (= slon) dupl, až mu na noze zařinčel železný kruh. "S vámi nemluvím. Vy v duchu nic nevidíte. Mít tolik moudrosti, nebyl bych se tu octl. Byl bych jako dřív lesním králem, půl dne bych prospal a koupat bych se chodil, jak by se mi zachtělo."


Děti a porno: Stále to zpuchřelé monoteistické strašidlo "zlého" sexu v protikladu k "dobré" lásce. Zvířata a animisté obojí neoddělují, obě věci patří přirozeně k sobě, jako duše a tělo. Když se páří dva sloni, shromáždí se kolem nich celé stádo, včetně mláďat, a zvědavě je okukují. Je to podobné tanci novomanželů, přirozená věc! A není známo nic o tom, že by to mělo negativní dopad na psychický vývoj slůňat.


Ten houbař si tu počínal jako…, jako... nu, chtělo by se říct jako "slon v porcelánu", ale to by bylo zavádějící a pro slona v porcelánu urážlivé.


Slon Háthí jedná až v pravý čas, proto se také dožívá tak vysokého věku.


Známo je, že opice a sloni holdují alkoholu, tedy právě ta zvířata, která jsou nejvíce duševně vyvinutá. Že sloni rádi pijí lihové nápoje, věděli již staří přírodozpytci.


"Na počátku bylo vše pohromadě" - abych trochu parafrázoval a poopravil velkého Anaxagoru - "ale potom přišel člověk a začal dělat pořádek". Slon v porcelánu by nenadělal větší škodu.


Ve své Růžové zahradě (5,16) vypráví Sa'dí toto: "Mne naplňuje uspokojením toliko nějaké doupě ve světě, kde mohu dlít sám. Ve městě je tak kluzko a blátivo, že i sloni tam snadno uklouznou a padnou; a tak bych i já při pohledu na špatné příklady nestál pevně."


Zvířata mají všechno lepší, i ty zuby, které jim některým neustále dorůstají nové. Žraloci, hlodavci, sloni, sirény..., ti se mají.


Stačí, aby někde někdo zahlédl přerostlého toulavého vlčáka, a spustí se panika, že se vrátil nejmíň vlkodlak, aby sežral "naše děti". Ani to nemusí být vlk nebo jiná velká šelma; mnohdy jen stačí, aby utekla z koncentráku obyčejná mírná kravička, nebo se jen zatoulala, a lidé vyděšeně panikaří. Myslivcům vadí i neškodná liška nebo dravý pták, který nikdy na lidi neútočí. Neujali by se ani sloni ve volné přírodě, protože lidáci by je okamžitě vybili, tak jak se o to snaží v Africe.


Nač se ta špičatina dělá?"
"Dělá se na to, aby jí Háthíovy syny píchali do hlavy, až jim proudem teče krev. Vídal jsem to na udajpurských ulicích před našimi klecemi. Okusilo to krev mnoha Háthíových rodáků."
"Ale proč tím píchají slony do hlavy?"
"Aby jim vštípili člověčí zákon."


Vůči člověku, jakožto mému přirozenému nepříteli, jsem nedůtklivý; stejně nedůtklivý jako ti divocí sloni žijící v jednom národním parku na Srí Lance: dvacet let už po nich nesmí nikdo střílet, přesto lidi doposud nenávidí a občas na ně takzvaně "špatně reagují". Stále na ně reagují těmi dvěma velkými prastaře přírodními Ú: Útěkem nebo Útokem. Paměť je mocná pomocnice, a zvlášť ta sloní! Ta si nedá nic nabulíkovat! Paměť rodu přetrvá věky, přetrvá i jednotlivce; ta moje přetrvá i samotnou existenci lidstva na této planetě! To, co si Já pamatuji, na to vy, lidáci, jen tak nezapomenete!
Nikdo z lidí už nesmí divoké slony ze Srí Lanky zabíjet. Přesto je u nich jedno velké Z vystřídáno jiným velkým Z: Zhrození z člověka nyní vystřídalo Zhnusení člověkem.
I Já jsem nedůtklivý vůči člověku jako ti srílanští divocí sloni. Chápu je, že "špatně reagují" na člověka; plně je chápu a rozumím tomu, proč občas tak "špatně reagují" na ty každodenní davy turistů, kteří je přijíždějí v terénních automobilech očumovat a fotografovat.
Já také "špatně reaguji" na každé očumování! A nemohu-li zvolit Útok, volím raději Útěk, mizím. Neboť je-li paměť zvířete mocnou pomocnicí nenávisti k člověku, co teprve zkušenost s člověkem! Co teprve stálá otravná přítomnost člověka! Ach, zhnusit si člověka je tak snadné...!
Lituji každého tvora, jenž nemá jinou možnost než mlčky a nečinně strpět přítomnost člověka a jeho očumování. Už jen tato lidská nestoudnost je urážející, nehledě na možná, dokonce velice pravděpodobná rizika ze setkání s člověkem. Setkání s člověkem je vždy zahanbující, a vždy je to také riskantní.


Handicap celkově slabé tělesné konstituce se nedá předhonit žádným cvičením. Oč lépe je na tom třebas takový slon! Které ze zvířat si troufne na takového mírumilovného obra?


William Claude Fields:
Ženy jsou pro mne totéž, co sloni. Rád se na ně dívám, ale nechtěl bych mít žádného doma.


Zvíře, ocitnuvší se najednou v džungli po dlouhodobém zajetí, necítí se tam již jako doma, což má za následek, že se pokorně vrací ke svému pánovi. To je dobře patrné u zotročených indických slonů. Jednou do roka mají jakousi "záhadnou" nemoc, která by se mohla nazývat ZÁCHVAT TOUHY PO SVOBODĚ. To zpřetrhají jakékoliv řetězy a s vítězoslavným troubením zmizí v džungli. Ale za pár dnů už zase trpělivě tahají nějaká nesmyslná ledská břemena a snášejí mahautův bodec. Mimochodem, kdo tolik vychvaluje ahinsu - indický mravní příkaz neubližovat živým bytostem -, měl by vidět, jakým nemilosrdným způsobem bývá chycen divoký slon a drezúrován na krotkého lesního nevolníka. "Neubližovat" znamená podle ahinsy zřejmě jen tolik, co "nezabíjet", ale než nutit hrdého divokého obra podstoupit bolestný přerod v poníženého ochočeného poddaného, bylo by ho lepší rovnou zabít.


U slonů měly zvuky z gramofonu neobyčejný účinek. Počali zvedat choboty i uši do taktu a konečně jeden zvědavý mladý slon vstrčil chobot do hlásné trouby gramofonu, aby vyzkoumal, kdo to tam vlastně zpívá.


Nejsilnější a nejvytrvalejší zvířata, jako slon, velbloud, kůň, gorila, jsou vegetariány, jsou mírnější, zatímco masožravá zvířata jsou dravá a krutá.


Příroda je jedna velká divoká skládka (nejvíc tam, kde je zakázána!) - a všude nasráno nukleárních hoven s rolemi hajzlpapíru, že by si jím mohl vytřít prdel slon.


Rozlícený slon je z celé džungle nejsvévolnější ničitel. Vnější zeď se prohnula, pukla a padla a v rozeklané trhlině zahlédli vesničané, oněmělí hrůzou, sveřepé, hlínou potřísněné hlavy ničitelů. Připraveni o domov i obživu prchali údolím a jejich deptaná, bořená, rozdupávaná vesnice se rozpadala vniveč.
Za měsíc z ní zbyl jen hrbolatý kopeček, zarostlý hebkým zeleným porostem. Když pak přestaly deště, tam, kde před pouhým půl rokem zajížděl do země pluh, bouřlivě bujela a kypěla džungle.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm