Co je to soucit?

23. dubna 2014 v 4:24 | Misantrop

Na tomto místě je vhodné zeptat se, co je to soucit. Mnozí jej totiž chválí jako ctnost a soucitného muže nazývají dobrým mužem. I to je duševní vada, protože člověk takto chybující se vzdaluje od pravdy. Soucit je vada malicherného ducha slábnoucího při pohledu na cizí zla. Soucit je proto běžný u těch nejhorších; jsou to stařeny a obyčejné ženské, koho dojímají slzy největších zločinců. Soucit je chorobný stav duše vyvolaný pohledem na cizí potíže nebo smutek z cizího neštěstí, o němž si člověk myslí, že je nezasloužené. Takový chorobný stav však mudrce nepostihuje. Mudrc tudíž necítí soucit, protože to není možné bez ubohosti duše. Soucit je blízký bídě, neboť z ní něco má a něco z ní bere. Soucit je chorobný stav duší příliš poděšených bídou.
(Seneca: O laskavosti)


Žebrák, který prosí o almužnu příliš žalostivě, ve mně nevzbudí žádný soucit a pomyslím si s filosofickou přísností na užitečnost věznic. Chudák, který mne neosloví, který nekřičí žalostivě a tragicky, jak v Římě bývá zvykem, jí jablko a vleče se po zemi jako před týdnem jeden beznohý, okamžitě ve mně vzbudí soucit, až bych plakal.


Soucit je nejpříjemnějším pocitem pro ty, kdo jsou málo hrdí a nemají vyhlídek na velkolepé dobývání: pro ně je snadná kořist - a tou je každý trpící - něčím úchvatným. Soucit je proslulou ctností lehkých děv.


Muž, který je od přírody pán - když má takový muž soucit, nuže! tento soucit má cenu! Co však záleží na soucítění těch, kdo trpí! Nebo těch, kdo dokonce soucit káží!


Každá bytost má soucit jenom sama se sebou, ctí jen svůj vlastní život a její podstata je egoistická. Máme soucit nanejvýš s někým nebo s něčím, v kom nebo v čem se poznáváme.
Proto je pravdou, že můj soucit se zvířaty vyplývá z mého soucitu k sobě.


Hlavně lidem do božskosti, již si osobují, a vůbec do jakékoli povýšenosti, chybí (kromě mnohého jiného) jedna vlastnost dosti podstatná a "božská": tou vlastností je soucit se všemi trpícími. Právě tohoto soucitu se lidem nedostává vůbec. Lidé mají soucit nanejvýš jen sami se sebou - a ani ten nemají. Soucit sama se sebou však mají zvířata také, a bez nároku na lidskost nebo na božskost, a zvířata sama jsou tedy nakonec božštější než všichni lidé a lidští bohové dohromady.
V tomto nelítostném vesmíru je soucit vlastností natolik nepřirozenou, božskou - leč nelidskou - že soucit je zde pouze přepychem boha, génia či vůbec jakékoli jiné vyšší bytosti, nikoli však lidí. Soucit se v tomto nelítostném vesmíru vyskytuje jen vzácně, a tudíž jen u vzácných bytostí. Sami tuto vlastnost lidé nemají, ale to jim nevadí, aby ji pro sebe (pouze pro sebe!) nepožadovali u jiných a neočekávali od jiných. Avšak jakým právem, jakou podivnou logikou se dožadují tito nelítostní něčí lítosti? Lidé jsou nelítostné bestie a soucit s nimi se tudíž jaksi nedostavuje. Je dokonce nebezpečné mít s lidmi soucit. Ani Misantrop se nad nimi neslitoval. A kdo jiný ze slitovných by se ještě mohl nad nimi slitovat v tomto nelítostném vesmíru? Jen ten, kdo je nejsoucitnější z citlivých tvorů, zná pravou cenu soucitu. A jen ten, kdo zná pravou cenu soucitu, jej právě lidem - odepře.


Soucit je dotěrný.
- buďsi to soucit lidský, buďsi to soucit boží: soucit se příčí studu. A nechtíti pomoci je leckdy vznešenější než ona ctnost, jež přiskakuje na pomoc.
Ale míti soucit: to se dnes zove pravou ctností u všech malých lidí - ti nemají úcty před velkým neštěstím, před velkou ohyzdností, před velkou zrůdností.


Cítil jsem hluboký soucit se stromy, protože jsme byli totéž.
"Soucit je hvězda, která nás vede," prohlásil Buddha.


Zvířatům, která neznají humanitu a soucit, se nemůže stát, že by byl tento ráj dostatku narušen přemnožením. Lvi řeší problém s mnoha mláďaty tak, že je sežerou. Primitivní divoši své děti uškrtili hned po narození, obávali-li se, že se budou muset uskromnit, nebo že se stane něco tak nevídaného, jako to, že budou mít hlad. Dnešní humánní človjeksoucit s kdejakým embryem, chcípákem nebo chromajzlem, jen se sebou soucit nemá.


Kdo myslí, ten také cítí. A kdo cítí, ten také soucítí.


Až budeme tak pokročilí, že budeme moci jíst něco jiného než živé věci, pak si budeme moci dovolit mít soucit i s rajčaty, fazolemi a jablky; ale přece už pocit zhnusení nad záběry z jatek a z kožešinových farem nás sdostatek poučuje, v čem je rozdíl mezi životem celého zvířete a "životem" pouhé nahraditelné části rostliny. Zatím jsme se ještě nezbavili ohavného a zaostalého kanibalismu čili masožroutství. Ano, jistě, jiné rostliny hynou pod ostřími kombajnů či vytaženy i s kořenem ze země, ale přece je to lepší než proříznout hrdlo jehňátku či stáhnout zaživa kůži z lišky.


Žádný soucit s nimi, s tou bandou debilů, s tím servum pecus!


Já nemám tvrdé srdce zlého tyrana,
a častokrát již uškodil mi soucit můj.


Když si uvědomíme, že člověk denně vyhubí na 140 živočišných druhů a vykácí les o rozloze několika fotbalových hřišť, nemluvě o miliardách zabitých obětí na jeho průmyslových jatkách, přičítaje v to i jeho neustálé zamořování světa toxickými látkami a spalinami atd. atd., ty škody ani nelze všechny vyčíslit a vyjmenovat, co člověk napáchá - pak se žádný soucit s touto zemskou Rakovinou jaksi nedostavuje.


Už jen za to, co provádějí se zvířaty, si lidáci zaslouží, aby trpěli až do posledního dne, dokud všichni nevychcípají! To peklo na Zemi, jež lidáci stvořili pro zvířata, by jim měl někdo vrátit i s úroky! Ano, chci vidět lidáky trpět stejně a víc; žádný soucit s nimi!


Ten škaredý pohled, tu zachmuřenou tvář mi do obličeje vnáší vědomí, že existují na světě lidé, kteří s víceméně klidným svědomím namíří na srnu hledí pušky a sprostě zmáčknou kohoutek. Nedělají to z hladu; žádná pozemská bída je k tomuto nejpodlejšímu ze všech zločinů nenutí. Je to však jejich nenapravitelně zvrácená přirozenost. Tohle opravdu nejsou mí bližní! A ani Já nebudu mít soucit, až přijde můj čas pomsty!


Člověk - ach, nebuď Zemi souzeno, by chovala jej nadál ve svém náručí! Vždyť nemá s nikým soucit, kromě sám se sebou, a je odporný všem zvířatům!


Soucit se zvířaty je jediné větší okno, jež ukazuje do nitra člověka.


Lidi jsou bezcitné kanálie. Naprosto upírám lidem nárok na jakýkoliv cit. Jestliže někdy pláčou (hlavně baby), není to ze soucitu s někým jiným, ale vždy jen ze soucitu se sebou samými. Oni nepláčou nad někým, ale nad sebou. Je to jen další z jejich druhů násilnické komunikace, další věc, vrhající mě do náruče antropofobie. Říkají tím:
"Podívej, jak se soužím. Udělej pro mne něco!"


Pakli tě zaujala naděje na krev a dychtivě čekáš, jak bude před tvýma očima oběť rozsápána, mělo by to spíše vzbudit útrpný soucit, dívat se na to, jak je zajíček roztrhán od psa, slabý od silnějšího, utíkavec a bázlivec od divocha, konečně nevinný tvor od krutého!


Člověk, postupující ve svém vývoji, měl by také rozvíjet vyšší škálu šlechetného soucitu a lásky k méně vyvinutým tvorům. Když se díváme na tato stvoření, máme radost z jejich života a zdraví, pěkného utváření a nepociťujeme instinktivní chuť roztrhat a sníst je - rysy, které jsou vlastní masožravcům. Ba naopak: při pohledu na zabíjené a z kůže sedřené zvíře máme pocit nelibosti a kdo spatřil raněnou srnu a její oči plné slz s výrazem skutečného zoufalství, výčitek a němé prosby, v tom se ozve soucit a výčitky svědomí za hroznou křivdu, spáchanou na bezbranném zvířátku.


Každý na světě si zaslouží soucit, jen lidé ne. Ti by měli naopak pykat za to, kolik utrpení vynášejí na svět; měli by živořit ve strachu, bídě a ponížení, dokud by je někdo nebo něco nevymazalo z povrchu zemského.



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm