Lidských drábů horda zatracená

16. dubna 2014 v 13:21 | Misantrop

Misantrop má pro lidi vždy jenom ta nejhorší jména: verbež, chamraď, havěť, pakáž, sebranka, holota, banda, chátra, lůza, svoloč, horda, tlupa, cháska; hajzl, ksindl, prevít, parchant, neřád, mizera, bastard apod.


Za pět let, kdy jsem nedaleko tábořil a byl vyštván hordami dobyvačných houbařů, kteří mě neustále rušili z klidu, to tu řádně zdivočelo, zarostlo "plevelnými" břízkami, oživilo se zvířaty.

pátek, 10. července 43
V osm hodin ráno mě budí asi pětičlenná horda houbařů. Šmejdí to kolem stanu dobrou půl hodinu! (Zrovna na výroční den Olžiny pomsty: ta věděla, co a proč dělá! Dnes je to přesně na den 36 let, co provedla svou zoufalou, leč zcela pochopitelnou pomstu. Lidi jsou prostě odporná a otravná sprostá pakáž.)


Všechna opatření na ochranu přírody jsou bezvýsledná a bezzubá, neboť jsou tu až příliš silné tlaky zcela protichůdné. Jsou tu jednak mocné tlaky ekonomické, neméně silné tlaky politické a vposledku i docela obyčejné tlaky lidské, ježto přece ta nespočetná horda nemyslících lidiček musí někde bydlet, něco žrát, něčím se živit, zabavit se nějakou prací, nějak se přesunovat horečnatě z místa na místo a něčím se zahřívat.


Chtějí prý zase ve svobodě žíti
a navždy setřást ze sebe jho jména,
jímž lidských drábů horda zatracená
opovážila se je obdařiti.
(Morgenstern: Západní pobřeží)


Co ví opičí horda, ta smečka psů, zlomyslnými bohy na řetězu vedených, mrskaných, štvaných o intelektuální poctivosti? "Nejvyšší duchové" myslili dosud právě tak zvířecky instinktivně, jako srali.


Hordy primitivních barbarů (rozuměj tzv. "normální lidé") jsou ovládáni nekonečnou honbou za naplněním svých nicotných afektů a kultivovaný jedinec má tak možnost stát nezúčastněně stranou "světa" a v klidu si užívat té svobody věnovat se jen svým vlastním myšlenkám a zálibám.


Víme moc dobře, že šíření křesťanství nebyl přirozený proces. Provázel jej nepokrytý teror misijních hord.


A tak můžete vidět hordy kněžourů
Jak kážou pokoru a bázeň
Aby nás zeslabili a učinili závislými
Místo boje a činů ve prospěch konečné revoluce myslí
Radí víru a modlitbu
Na jejich cestě ke korytu
Tvrdí, že absolutní svoboda neexistuje
Zkurvený lháři! Svoboda je buď úplná nebo žádná!
Za jejich svatouškovskou maskou s úsměvem buzeranta
Poznávám fašistickou zrůdu
Chtějí obnovit cenzuru
Myslejí, že hrůzy středověké inkvizice jsou zapomenuty
A na ochranu zločinců větší pravomoce fízlům
Stavy nadřazenosti a podřízenosti, mazácké manýry
Každý odstup od práva ubližuje
Tak proč žijete, vy despotický zmetci!
Proč už nepochcípáte, vy nesnášenliví parchanti?
Šíříte jenom bolest a neštěstí


Jako hordy na někoho číhající spolčují se kněží, prosazují své mrzké plány.
(Bible: Ozeáš)


Váchal je zastáncem spíše klasických forem umění, ztělesňovaných jeho strýcem Mikolášem Alšem, a nesnáší modernismus, pokrok vůbec, označuje se otevřeně za reakcionáře. Také za Germána, což je pozoruhodné; přejímá nacistické propagandistické proklamace o údajných hordách Mongolů z východu, používá v řeči časté germanismy a podobně. Stejně jako Já. Pro vlast "tatíčkovců" (rozuměj Masarykovců) a Benešovců, která jej neprávem opomíjí a upozaďuje, má jen pohrdání - a všude vidí tajné pikle zednářstva. Nenávidí sprostý lid, Marxův židobolševický proletariát, straníky, otrockou práci ve fabrikách pro obecné blaho mas a protežované pseudoumělce, kteří ho okrádají o zaslouženou slávu a uznání. V podstatě můj člověk.


Tenhle systém nefunguje pro tebe, ale sám pro sebe a pro hordu blbců, jimž to vyhovuje.
Vítězství méněcenných hord je vždy jisté, ať se nazývají jakkoliv. Jsou v početní převaze. Utlučou nás čepicemi.


Když lidé doby ledové lovili zvířata, dokud je nevyhladili, alespoň jeden z neandrtálců z toho musel oněmět úžasem. Když se stal "úrodný půlměsíc" neúrodnou pouští a libanonské cedry byly obětovány kvůli chrámům, někdo si musel pomyslet, že "tohle věští nemoc". Když Římané poháněli svoji říši tím, že těžili blízké i vzdálené zdroje, jistě někdo poznamenal, že "Humanus non gratis", nebo něco v tom smyslu. A ten někdo musel přijít na ideu, že planeta by na tom byla lépe bez této horlivé hordy.


Ze stanu vyhazuji pouze takové hosty, kteří se neumějí chovat, jako jsou klíšťata, slimáci, kteří strašně slintají, komáři - strašně bodající, nebo hordy stěhovavých mravenců - strašně lechtajících.


Horko veliké je i ve stínu; stan mám tedy dokořán, čehož čile využívají mravenci k průzkumu nového, jim neznámého území. Vlezou všude, dokonce i do bot na prahu, z nichž je musím potom vysypávat; lechtají mě a valí se dál jako dobyvačné hordy barbarů, ale to se nedá nic dělat; mravenci jsou prostě pány lesa, užiteční svému prostředí, například tím, že roznášejí rostlinná semínka. Mravenci mi nevadí; jak přicházejí, tak zase odejdou. Ze zkušenosti vím, že jedinci, uvěznění na noc, až se bude stan zavírat, příští den odejdou, nebo jim sám pomůžu ven.

V tom lese jsem tábořil krátce před dvěma lety, dokud mě odtud nevypudily šmejdící hordy houbařů. Nedalo se vydržet, co jich tam chodilo šmejdit. Tady v R3 to letos zatím ujde.

Je tady nádherný klid, ticho a výhled do širého kraje a na pasoucí se krávy. Nádhera. Takhle se to má dělat! Nedřepět odevzdaně na jednom místě a poslouchat, jak kolem obcházejí dobyvačné hordy lidáků.

Rád se chodím dívat na jeden velmi pěkný buk v lese kousek od pláně. Není to sice žádný obr, ani žádný kdovíjaký stařešina, ale mně se na něm líbí jeho nízko a široce rozprostraněné dolní větve, jež tvoří nad úzkou lesní pěšinkou jakousi půvabnou pergolu. Velice pěkný strom. Rád se vždy pod ním zastavím a s hlavou zvrácenou nazad hledím do jeho koruny. Lidužel tady denně šmejdí hordy houbařů, a to téměř v kteroukoli denní dobu, takže sem kvůli nim moc často nezajdu a když, tak jen na chvilku, při procházení směrem k Hirschlu. Vlastně je to tu nejoblíbenější šmejdilov houbařů, protože jsou tu pořád, kromě noci, večera a ranního rozbřesku.

neděle, 7. října 42
Slunný den. Avšak obvyklá neděle rozjívenců. Příšerná neděle. Řekl jsem, že nebudu naříkat, tak tedy jen pro pořádek, aby se nezapomnělo: Nejprve hordy závodníků na kolech, pak nahoře v lese houbař. Ve snaze se mu vyhnout, sestoupil jsem na lesní cestu, kde před okamžikem projela motokrosová motorka. Po pravé straně mám pláň, kde šmajdá nějaká nová čůza se dvěma čokly. Ubírám se tudíž přímo rovně mezi ní po pravém boku a dalším houbařem vlevo. Konečně zabočuji ode všech otrapů do hloubi lesa k posedu, kde snídám. Čekám, kdy mě někdo vyruší i tady, což se ještě nikdy nestalo, leč všechno je jednou poprvé - i naposled. jsem tu letos naposled! Sedím v lese na posedu a snídám, ale klid v duši nemám a ticho také nepanuje. Ze vzdálené střelnice se ozývají výstřely.


Připadám si jako Vůdce v bunkru, obleženém barbarskými židobolševickými hordami. Zoufale očekávám rozhodující zvrat, zoufale čekám na zásah zázračné zbraně, ale již tuším, že válka je prohraná a konec se blíží.


Každý spoluvoják bez výjimky se musel naučit, že z neplánovité hordy se tělo společnosti vyvinulo v nejvýše organizovanou a nejdiferencovanější ze všech formací: náš současný Světový stát.


Kouzlo přírody tkví v její opuštěnosti, a ne v tom, že ji musím sdílet s hordami cyklistů, motorkářů, automobilistů, psohlavců, výletníků a vůbec všech těch milovníků přírody, kteří ji pomalu umilovávají k smrti.


Hordy houbařů a jiných lidí i trvale špatné počasí neslibují žádné rajské zážitky.
Po devatenácté hodině, když už si myslím, že by mohl být čistý vzduch, se opět odvažuji vystrčit nos z úkrytu. A znovu slyším nedaleko jukat rodinku na houbách! To není pravda! Už se jenom divím, že mě žádný z těch stovek houbařů, co tudy za den musí projít, ještě neobjevil, ba že ještě ani žádného z nich nenapadlo mé houštiny vůbec prozkoumat! Buď mám neuvěřitelné štěstí, při vší smůle, nebo mám tak dokonalý úkryt, kam nikoho nenapadne vlézt. Spíš to bude to štěstí, ale hlavně ta smůla. Podobné plenivé nájezdy hord houbařů, podobné houbařské šílenství jsem nezažil. Něco tak blbého, škodlivého a ničivého nemá v přírodě obdoby. V tomto každoročním letním rabování lesů a šmejdění potrhlíků po lesech se ukazuje nejlépe plenivý a nájezdnický charakter člověka. Zde máme přímo před očima lidskou charakteristiku in vivo, jakožto patvora, který jednou vyplení a zničí Zemi. Je to prostě lidská lavina, již nelze zastavit. Za ní zůstává jen spoušť. Ale pak se i ta lavina jednou, nakonec, zastaví. Kdy to však bude, kdy? Kdy se konečně, jednou provždy, vyčerpá genetický potenciál lidstva a zastaví se jeho lavinovité šíření? Právě na houbařích a na houbaření je názorně vidět, že celosvětová lidská lavina je cosi, čehož síla je dána samospádem, jenž je všechno možné, jen ne rozumný. Samospád, jenž se po vyčerpání svých nevědomých samohybných procesů sám zastaví. Zůstane po něm ovšem naprosto zdevastovaná Země.


Belphegor: Musejí to být krásní šílenci - jako Já. Jediní duševně zdraví jedinci v tomto celosvětovém blázinci. Na závěr bookletu mají vepsán tento vzkaz: "Zdravíme všechny nezničitelné démony/hordy, které v posledních deseti letech podporovaly BELPHEGOR, ...heil kozel! ...neomlouváme se nikomu, jsme Belphegor, serem na vás!!!"


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm