MAHÁVÍRA - Veliký Hrdina, Vítěz

15. dubna 2014 v 9:11 | Misantrop
540 - 468 př. n. l.

MAHÁVÍRA ZVANÝ DŽINA

Vardhamána Mahávíra se narodil kolem roku 540 př. n. l. a jako příslušník kšatrijského rodu byl předurčen k vladařské dráze. Ve věku třiceti let, když už byl ženatým mužem a otcem dcery, však náhle opustil pohodlí domova a stal se potulným asketou. Přidal se ke skupině nirgranthů ("nespoutaných") a dvanáct let chodil bez jediného kusu oděvu na těle po Indii, živil se jen tím, co dostal almužnou, a mučil své tělo odříkavým životem askety. Potom konečně poznal Mahávíra pravdu o tajemstvích života a stal se Džinou, tj. Vítězem. Podle slov džinistické tradice stal se "vševědoucím a rozuměl všemu, znal podmínky světa, bohů, lidí i démonů, odkud přicházejí a kam jdou, zda se rodí jako lidé či zvířata, nebo se stávají bohy či obyvateli pekla, jaké je jejich jídlo, nápoje, skutky, touhy i myšlenky jejich myslí; viděl a znal všechny podmínky všech živých bytostí v celém světě". Džina pak začal poučovat o pravdách, které poznal, stále se rozrůstající řady svých stoupenců a žáků. Zemřel dobrovolnou smrtí hladem ve věku dvaasedmdesáti let kolem roku 468 v Pávě blízko tehdejšího hlavního města magadhského království Rádžagrhy.


Jak bylo v oněch dobách zvykem, udržovali jeho stoupenci, zvaní džinisté či džainové, učení svého Mistra dlouho jen ústním podáním a jejich řady se stále rozšiřovaly. Patřil k nim prý i pozdější slavný císař Čandragupta Maurja, ale právě ke konci jeho vlády vyhnal hladomor značnou jejich část na jih do Dakkhinu, kde brzy vzniklo druhé džinistické centrum. Vůdčím duchem tu byl učitel Bhadrabáhu, prý poslední, kdo znal nazpaměť čtrnáct kapitol původního textu učení. Po Džinově vzoru trval na tom, aby jeho stoupenci chodili nazí; říkalo se jim proto digambarové, tj. "odění jen vzduchem". Naproti tomu Sthúlabhadra, vůdce skupiny, která zůstala na severu u Gangy, zavedl zvyk nosit bílé roucho; tato druhá část džinistické obce si proto říkala švétámbarové, "bíle odění".


DŽINOVO
UČENÍ

Džinismus přisuzuje živou duši všemu na světě, tedy nejen lidem, zvířatům a rostlinám, ale i horám, vodám a jiným neživým objektům. Od přírody jsou tyto duše jasné a vševědoucí, ale v průběhu existence na nich ulpívá hmota neživých prvků, která duše zatemňuje a zbavuje pravého vědění. Tato hmota zvaná karman ulpívá na duších vlivem jejich činnosti, protože každý, i sebebezvýznamnější skutek přitahuje karmickou hmotu - a čím je skutek horší a sobečtější, tím nebezpečnějším karmanem zatěžuje duši. Některé duše mohou však dosáhnout vysvobození z tohoto věčného koloběhu životů a činností, a to tak, že zničí karmany askezí a správným způsobem života zabrání ulpívání další nežádoucí karmické hmoty. Pak se duše vznesou nad tento svět a po věčnost už zůstanou v nirváně, stavu blažené vševědoucnosti.


Tohoto cíle mohou však dosáhnout jen mniši, kteří se plně podřídí příkazům správného způsobu života. Musí se vzdát veškerého majetku, konat posty, trýznit své tělo, studovat a meditovat. Jsou nejen přísnými vegetariány, ale dodržují předpis o neubližování živým tvorům (ahinsá) tak důsledně, že například nevycházejí po dešti ven, aby nezašlápli hmyz vylézající ze země, nosí ústa zakryta rouškou, aby nevdechli a neusmrtili jedinou mušku, a nepijí vodu, která stála přes noc v jakékoli nádobě. Ti, kdo nezvolí mnišský způsob života, mohou alespoň kladně ovlivnit své příští zrození tím, že se drží základních příkazů džinismu, žijí poctivě, neubližují žádnému živému tvoru, nekradou a nelžou.


Džinismus se v Indii nikdy nestal masovým náboženstvím a mimo její hranice nepronikl. Udržel se tu však s několika milióny vyznavači dodnes a jeho stoupenci bývali vždy velkými podporovateli umění a patrony literatury.


Přinejmenším od upanišadových dob se šířila v Indii myšlenka o nutnosti vysvobození z tohoto světa, o definitivním zrušení života jakožto cíli všeho našeho snažení. Tyto myšlenky nebyly zprvu obecným vlastnictvím, Jadžňaválkja a druzí nejpřednější upanišadoví myslitelé je sdělují ještě jako tajemství, masově je zpopularizovali Buddha a Mahávíra, ale kolem počátku našeho letopočtu se stávají pomalu, ale jistě, obecným majetkem.Buddhisti i džinisti, kteří odmítali přejít k teismu, dostávali se stále více do izolace, až nakonec z Indie prakticky zmizeli.


Mahávíra popřel Boha: řekl, že žádný Bůh není. Ale nemohl říci, že není žádné já. Tak se tedy samo já pro něj stalo božským. Říká: "Pouze já je Bůh." A to je pravda. V tobě je já nejbližší věc božské existenci. Proto nemůže být zpochybněno. Je samozřejmé, sebeodhalující, sebeosvětlující.
Mahávíra je proti společnosti.
Podíváš-li se na Buddhu sedícího pod stromem bódhi nebo na Mahávíru stojícího pod oblohou, musí ti na mysl přijít otázka: "Co to dělají? Co Buddha pod tím stromem dělá?"
Nedělá nic. Prostě je. Samo bytí naživu, nadechování a vydechování, pulzování života, je blaženost. Nic jiného nedělá. Je jen blažený.


Zakladatel džinismu Mahávíra měl rodiče, kteří spáchali sebevraždu dobrovolným vyhladověním. V těch dobách to v Indii nebylo považované za hřích, nýbrž dokonce za úctyhodné. Také mnozí hrdinové a hrdinky ze Sómadévova Oceánu příběhů volí tento druh smrti. Je to vlastně ideální odchod ze světa. Než "člověk" zemře hlady, trvá to mnoho dní a nocí, takže má hodně času přemýšlet a případně zrušit své rozhodnutí, jež by mohlo být učiněno v afektu. Smrt hlady je také dobrá v tom, že to není násilná smrt, jež přináší bolest; naopak: "člověk" prostě ztratí vědomí, usne a víc se neprobudí; "vyvane", mám-li použít významu slova nirvána. Někteří indičtí filosofové dokonce říkají, že "člověk", jenž takto umíraje myslí soustředěně na nějaké zvíře, znovuzrodí se po své smrti, až opustí lidské tělo, v těle zvířete, na něž před smrtí myslel. Je to samozřejmě příliš krásné na to, aby to byla pravda, ale přesto se mi ta idea líbí. I to dobrovolné vyhladovění k smrti se mi líbí. Nicméně toho je schopen jen "člověk" s nadlidsky silnou vůlí, který je opravdu pevně rozhodnut skoncovat s lidskou existencí a má pro toto své rozhodnutí závažné důvody - což by mohl být jednou i můj případ. Rozhodně lepší než strávit většinu "života" někde v nějaké otrokárně s lidáky a pro lidáky. A to jen pro pochybné privilegium dýchání, jak praví moudrý Schopenhauer. Buď opravdový Život, nebo smrt. Buď všechno, nebo raději nic. To je i moje filosofie, filosofie Velkého Života, hindsky Mahán Džívan (महान जीवन).


budhavár, 7. dubna 44
Narozeniny má Mahávíra, zakladatel džinismu. Letos by mu bylo 2611 let. Stylové zahájení sezóny coby vanaprasthy!


Óšó tvrdí, že vegetariáni jsou násilnější než masožrouti, poněvadž prý nemohou svou násilnost a agresivitu ventilovat žraním masa. To by možná s jistou dávkou ironické nadsázky a velké tolerance mohlo platit nanejvýš mezi lidmi. Mezi pravými lidmi - víš, jak to myslím. Ale co ta zavražděná a sežraná zvířata? Jak ta k tomu přijdou, že díky jejich umučení a zabití si masožrouti, žvýkajíce a drtíce zuřivě zuby jejich maso, uvolní agresivitu a násilnost, takže si ji pak nemusejí vybíjet na lidech - ale oni stejně budou! - a dál mohou pokrytecky hlásat jakousi "lásku" a jakýsi "mír"? Zde se tedy opět zneužívají zvířata jako obětní beránci! Typicky lidské! A to mám "strašně rád"! Ukazuje to náhle zcela jasně, že všichni lidé jsou stejní, ať je to svatý muž, filosof, věštec, muž míru a lásky, nebo ať je to obyčejný pobuda z hospody nebo z masokombinátu. Všichni lidé jsou stejní, ať mluví o čem chtějí, vždycky je nakonec nachytáte při nějaké lži, při nějakém sebeklamu, při nějaké přetvářce. Vsadil bych se, že se Óšó, ačkoli to byl Ind (naštěstí chcípnul v roce 1990), hinduista a pseudofilosof, muž lásky a míru a kdesi cosi jiného a "ušlechtilého", vsadil bych se, že s gustem žral maso a že si ho dopřával s veškerou zvrhlostí vší kastovní tabuizace. Proto hlásá, že kdo nejí maso, není lepší než vrah zvířat, aby ospravedlnil sám sebe. Především sám sebe! Dává nám za příklad Buddhu a Mahávíru, ale nikde se neříká, že tito velcí indičtí filosofové byli agresivní a násilní, protože nežrali maso! Celá džinistická praxe nenásilí je tedy vlastně výrazem agrese? Celé novodobé veganské hnutí? I Mahátmá Gándhí byl tedy vlastně mužem války a násilí, když se nenapil ani mléka, ačkoli mu to lékaři v době jeho nemoci doporučovali! - Takto tedy myslí - nebo spíš nemyslí - dnešní, postmoderní indický rádobyfilosof jménem Óšó! Fuj! To tam opravdu nemají nikoho lepšího?


Život je slepá síla, nevědomá, leč silná, neuvěřitelně silná. Život je tvrdý sen, z něhož se nikdo nemůže probudit a procitnout k úplnému vědomí, k úplnému poznání. Proto všichni spící souhlasí, že život má samozřejmě být a nesmí zahynout. Ani Buddha nebyl v tomto směru plně Probuzený, ani Mahávíra se doopravdy nestal Velkým Hrdinou v boji s životem. Z jejich myšlenek nikde ani alespoň neprosvítá, že by skutečně věděli, čím život je a jak se z něj "probudit", jak zvítězit nad životními útrapami jednou provždy. Rozhodně to nemohli prokázat. Nikdo z obou velkých filosofů starověké Indie neposkytuje žádný praktický návod, jen máloobsažné řečičky, tvářící se tajuplně, jež jsou však zcela ploché a nesrozumitelné. Duševními stavy, nějakou meditací, nějakou správnou, tou jedině pravou meditací či duchovním cvičením nelze do života, do jeho podstaty, nijak zasáhnout. To má význam, jakkoli velký a významný, jen pro duševní vývoj, pro filosofování, pro přemýšlení, pro uvědomění si něčeho vyššího - ale není to žádná akce, nic konkrétního, žádný návod pro život v osvíceném stavu, žádný skutečný návod pro odstranění utrpení a tedy i života!

Symbolem džinismu je svastika
(ze slovního základu स्वस्त, svast = léčit),
znamení slunce, štěstí a zdaru.


Na cestě je spousta hlemýžďů a slimáků. Před prvním vesnickým stavením chlap na vzorově střiženém trávníku po čemsi dupe. Není těžké uhodnout, že dupe právě po slimácích. Jeden jediný pohled stačí; stačí jen letmo zahlédnout - a s hrůzou a odporem se odvracím; odvracím se od člověka. Ecce homo! Co víc k tomu říct? Já opatrně našlapuji, abych žádného živého tvora ani náhodou nezašlápnul a někdo jiný, kdo má být údajně mého druhu, ničí život schválně všude ve svém dosahu, ve své umravněné zóně smrti, kde nic živého nesmí žít a růst bez povolení a dovolení člověka. Já ze soucitu nešlápnu zbytečně ani na žádnou rostlinu, když ji mohu obejít, poněvadž vím, že i rostlina cítí bolest. Pravověrný džinista by po dešti raději nikam nešel, aby ani náhodou nezahubil živého tvora, lezoucího a plazícího se po zemi. To by udělal ovšem džinista pravověrný, tedy věřící, tedy fanatik víry, jenž všechno musí přehánět, poněvadž v zásadě neví, proč tak činí, neboť ke své víře se dostal bezmyšlenkovitým jejím přijetím, nikoli filosofickou úvahou. Nechce zabít žádného živého tvora; ano, ale jen proto, aby došel odměny, již mu slibuje jeho náboženství; nechápe, že tato víra, toto přesvědčení, tento kodex chování má, nebo kdysi dávno měl, hluboký filosofický základ a význam. Pravověrný džinista proto všechno své soucitné konání přehání a chtěl by být papežštější než papež, lepší a moudřejší než sám Mahávíra, jenž to takto jistě nemyslel ani neučil. Já učím něco jiného: Buď soucitný a ohleduplný k jiným tvorům, ale měj soucit také sám se sebou a nesnaž se obětovat svůj život zásadám, jež jsou v přírodě bezvýznamné a bez trestu i bez odměny. Žij a nech žít druhé. I ty, soucitný světče, se však někdy nevědomky, nechtěně či v sebeobraně staneš příčinou zániku živého tvora. Nauč se dobře žít s tím vědomím, ale nečiň zlo schválně a vědomě tam, kde nemusíš. Žij a neplač, nermuť srdce své rozbolavělé tím, co nikdo nenapraví. Tvé srdce je čisté, čistší než kohokoli jiného, čistší už být nemůže. Nesnaž se obětovat čemusi, co žádná tvá oběť nespasí a co nikdo neocení. Ty nejsi nejhorší; můžeš však být nejlepší, ale nemůžeš se vyhnout nevyhnutelnému. Toto nevyhnutelné sluje smrt a utrpení. Dokud žijeme, trpíme a sami jsme též příčinou utrpení. To je nevyhnutelné jako sama smrt. Ty s tím nic nenaděláš; ty nejsi ten, kdo se má kát a bít v prsa. Ty, světče, jsi nevinný jako příroda sama, ty jsi pravý arahant. Neploď a nezabíjej! To má smysl na tomto světě. Nestaň se příčinou plození a zabíjení! I to má svůj hluboký smysl na tomto světě. Měj soucit se zplozenými i nezplozenými a nestaň se příčinou jejich utrpení! Také toto má svůj filosofický význam. Všechny tyto Tři vznešené příkazy Probuzeného Vítěze mohou změnit tento svět násilí a hrůz. A snad ani ty na tom nemůžeš nic změnit. Povznes se nad všecko. Buď sám a prozříš. Namo arhantanam! Poklonu arahantům!


Výročí Mahávírova narození - takzvané Mahávír džajantí (महावीरजयन्ती ) - se slaví v Indii dne 9. dubna 2017.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm