Pořádně si od plic ulevit

9. dubna 2014 v 12:36 | Misantrop

Upřeli by mi i svaté právo pořádně si od plic ulevit! Upřeli by mi nejraději i mé slavné ubručené monology, jež vedu sám se sebou. A s kým si mám taky popovídat, když ne sám se sebou? S Nimi? Děkuji, nechci. Říkají: "To je blázen, žbrblá si něco pro sebe." No a co! Zvířata to dělají také! Lidi nakonec rovněž, jen se k tomu nepřiznají, protože to má špatnou, "nenormální" reputaci. Soukromé monology, pronášené nahlas, jsou zkrátka v lidské společnosti s.r.o. "neetické". Jsou schvalovány jen dialogy, jen rozhovory, jen společné "konstruktivní" diskuse! No jistě. Neboť mluvit sám k sobě znamená také přemýšlet o sobě; přemýšlet o sobě jako o svébytném individuu, pro něž není nic samo o sobě "nenormální"; znamená to mít vlastní myšlenky, jež jsou nepřenosné z člověka na člověka a jež vydělují jedince z davu. Takovou anarchii nemohou připustit. Proto se koukají na každého samomluvce skrz prsty a ptají se: "Co jsme ti udělali, že s námi nemluvíš? A co si to vlastně brumláš pod fousy? Není to něco proti Nám?" Nevím, jak jsou na tom jiní, ale u mne se strefili do černého. Neboť moje samotářské promluvy jsou vždy namířeny proti Nim! A Oni to vědí. Chci, aby to věděli!


Do stanu se vracím po setmění, čímž děsím srnce, kteří si úlevně od plic zabekají; ale myslím, že už jsou na mé průchody v podstatě zvyklí.


Ta nová kontrolorka Olina - zase ona! - si vymyslila, že je něco špatně a že za to mohu Já. Zase Já! Já, který nikdy za nic nemohu! Později pak sice říkala "my", ale stejně mě prudí. Asi jí něco pěkného od plic povím.
Ještě k tomu mě kontrolorka zase hned po ránu nasrala tak, že jsem měl sto chutí začít jí tykat a sprostě jí vynadat. Byli jsme spolu sami dva, výtečně by se to hodilo! Ale ovládl jsem se. Určitě by to žalovala ostatním, a ještě si k tomu něco dramatičtějšího přimyslela (jako bych to neznal!), a ti všichni by se jistě postavili na její stranu. Kdo by se zastal camusovského "cizince"? Schovám si pro ni pár pěkných slov od plic až na poslední šichtu.
Strávil jsem naposledy ve fabrice sice jen pár minut, ale jak jsem byl rád, že jsem konečně venku! Je to vysvobození. Samozřejmě jsem si potom nezapomněl na chodníku pěkně od plic a samým štěstím odplivnout na rozloučenou.


Kdybych se kvůli rodičům nedržel, dávno bych dal výpověď, šel bych rovnou k šéfovi a od plic bych mu řekl, co si myslím. Ten by určitě spadl z pultu!


Ráno zase hlídkoval před barákem čokl a vrčel na mne. Ta čůza, která k němu patří, měla štěstí, že to bylo až od druhého vchodu, jinak už bych jí něco od plic pověděl! Schyluje se k dalšímu nevyhnutelnému konfliktu. Jsem na ni už připravený. Mám z toho samozřejmě zase zkažený den. Pakáž otravná.
Nechcete-li být za blázna celému domu, nechcete-li si naopak vysloužit svým kacením jejich další sprosté naschvály a nízkou zášť, pak je lepší nic neříkat, nereagovat, stavět se netečným, zavřít okno, nahlas si od plic ulevit v soukromí domova - a vypadnout co nejdřív na celý den pryč, do lesů, kde je od lidí aspoň trochu pokoj.


Kdyby to ti lidé dělali aspoň naschvál, aby jim misantrop mohl něco pěkného od plic říct, obořit se na ně hrubě, vynadat jim, zabít je...! Ale oni nejsou tak odporní schválně, oni jsou prostě takoví už od přírody. Zde nezbývá nic než odplivnout si, vypláchnout si ústa a jít dál, co nejdál od nich, pryč, do lesů, do samoty.


Potůčky kvapem shůry běží,
skřivani letí slunci vstříc,
jsem jako oni bez otěží
a mohu zpívat z plných plic.


I když mnoho lidí umí již dost pěkně ne snad mluvit, ne snad přemýšlet, nýbrž jen a jen pěkně od plic nadávat, přesto o každých volbách zapomenou na všechna příkoří a v jednom dobytčím šiku se vydají opět zvolit nějakou tu veš. Jenže to nadávání není - jak by se mohl někdo mylně domnívat - jakýmsi prvotním dětským žvatláním, předcházejícím artikulované mluvě, není to první záblesk rodícího se intelektu, iniciační jiskra, jejímž logickým vyústěním by byl neuhasitelný požár anarchické vzpoury, ale spíš rostoucí a prohlubující se projev celkové degenerace člověka, která se projevuje jeho nevyléčitelným kverulantstvím, hypochondrií, hypersenzitivitou a nekonstruktivní kritikou.


Chudák Země,
občas kýchne! Mocná ústa
rozevrou se, láva hustá
vychrlí se z mocných plic...
- a smrduté plyvá plyny.


Ó, kterak teď je mi jen! -
Sám sobě málem zprotiven;
leč přihlédnu-li blíž, přec triumfuji jen,
to z pýchy na sebe a na svůj kmen -
a vám, já klnu z plných plic vám všem!



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm