Poslouchej, země, řeči mých úst

11. dubna 2014 v 14:29 | Misantrop

Řeč je nosič, médium, na kterém společnost existuje. Zrovna jako krev: krev v tobě koluje a ty existuješ. Řeč koluje ve společnosti a společnost existuje. Bez řeči není společnost.


Veliká řeč je čistá, malá řeč nicotná.


Musím svěřit náklad vší moudrosti, jakou mám, této lodi psané řeči, a koneckonců jsem mnohokrát s nemenším znepokojením pozoroval, že vyplula na moře, když všechna řeč byla zrýmována.


Slovo a řeč, jako každý prostředek, každý stroj, zároveň zatěžuje a překáží: protože nutí nekonečně nuancované, pohyblivé a modifikabilní pojmy do jistých pevných, strnulých forem, a tím, že je fixuje, je zároveň poutá. Tuto překážku lze zčásti odstranit tím, že se člověk naučí více řečí. Neboť když se myšlenka přeleje z jedné formy do jiné a v každé trochu změní svůj tvar, více a více se odlučuje od každé formy a hávu; čímž vystupuje ve vědomí zřetelněji jeho vlastní podstata a pojem opět získá svou původní modifikabilitu. Ale ten, kdo nechápe nic víc, než jediné moderní nářečí, se brzy prozradí v psaní a mluvení, neboť jeho myšlení, pevně spjaté s chudými, stereotypními formami, musí vypadat jako těžkopádné a monotónní.


Vystihnout, neřkuli vyslovit podstatu hudebních skladeb, jest lidské řeči tak málo dáno, jako není dáno hudbě, aby určitě a jasně vyjádřila to, co náleží jen a jen hlasu básníkovu. Je chyba, že se tolik lidí docela marně snaží směšovat řeč hudební a řeč básnickou a doplňovat či nahrazovat jednou z nich to, co podle jejich omezeného názoru zůstalo v té druhé neúplného. Pravdou zůstává jednou pro vždy: tam, kde přestává lidská řeč, začíná hudba.


Němá tvář! Noblesní, rozpačité, a snad právě proto přiléhavé označení pro onoho málo známého tvora, s kterým můžeme komunikovat všelijak - přilnutím, sklánlivou něhou, porozuměním, prasáckým vybíjením - všelijak - jenom ne tak, jak bychom si ukrutně přáli a snad i měli, totiž řečí. Řeč zvířat!, dar, který býval v nejskutečnější skutečnosti, v pohádkách, zjevován jen nejmladším synům, a k tomu čistého srdce, a tedy jediným možným následníkům trůnu.


Lidé jsou, bratříčku, lidé a jejich řeč nestojí za víc než žabí kuňkání.


Pravdivé je to tak, jak to je: nezachytitelné žádným přístrojem ani nástrojem. Nejméně pak lidskou řečí! Okomentuj to - a zkreslils to! Přidej přírodě svůj lidský soud - a znásilněna jest!


Povaha každého člověka se skrývá pod mnoha maskami neupřímnosti, které ji halí jako nějaký závoj: čelo, oči i tvář lžou velmi často, nejčastěji však lže řeč.


Přímo katastrofální je projev mluvený, tj. dopředu nepřipravený, hovorový, "spatra": to už není jen řeč "hovorová", ale spíše "hororová"! Mám v živé paměti, jak se kdysi za každým druhým slovem říkávalo "vole", což byl hnus, jenž se mi hnusil i jako generačně spřízněnému mladíkovi s punkovým čírem na lebce. Posléze přišly do módy větné výplně z hluchoněmých slov typu "jako" a "prostě" a nyní se zase pro změnu vycpávkuje nadužívaným slůvkem "vlastně". A to tak často, že už jsem na to slovo "vlastně" alergický. Slyšíme ho všude, slyšíme ho přespříliš, slyšíme ho nepatřičně. Každý, kdo nemá ve skutečnosti co říct, se pak vyjadřuje zhruba takto:
"Vlastně nemám vlastně co říct, a tak si vlastně vypomáhám slovem 'vlastně' vlastně za každým druhým vlastně slovem. Měl bych vlastně raději mlčet, jenže prázdný sud vlastně rezonuje vlastně pořád, takže je to vlastně v oukeji."


Zacpávám si uši v marném úsilí neposlouchat všední a marnotratné řeči, které z lidí dělají idioty.


Můžeme se občas bůhvíjak obdivovat řečníkovým výlevům výmluvnosti, ale nejvznešenější psaná slova jsou obvykle tak daleko a tak vysoko nad pomíjivou řečí mluvenou, jako je hvězdná obloha nad mraky. Ano, tam jsou hvězdy! A kdo to umí, může si v nich číst.


O taktu ve vzájemném styku už vůbec nemůže být ani řeči: tajné úskoky a hanebné řeči živí věčnou nedůvěru mezi těmi lidičkami.


Řeč, ba i myšlení se mi začínají protivit: neslyším snad, jak se za každým slovem směje omyl, výmysl, duch blouznivosti?


Pořád myslím na něco jiného než na to, o čem je řeč. Chci si povídat málokdy, nejvíc mi vyhovuje mlčení, jenomže přicházejí chvíle, kdy už je ticha moc a tehdy nenacházím člověka, ani řeč. Někdy si myslím, že musí existovat ještě jeden jazyk, jímž se dá hovořit mnohem lépe. Musím si to myslet, protože jinak bych věděl, že dorozumění není možné.
Už nevím o nikom, koho by to zajímalo.
Řeč ztratila smysl. Prozradí nanejvýš blbce.


Židi používají řeč, aby ohlupovali jiné. Rozmotáte-li ty řeči, přijdete na to, že to byl naprostý nesmysl.


"Věříš v Uboha?", zeptali se ledi telepaticky jednoho neznámého příšerného zvířete.
"U mne nemůže být řeči o nějaké nevíře", odvětila příšera rovněž telepaticky.
"Takže věříš, nebo ne?"
"Nevím, co mám odpovědět. Nemám nevíru, nemám víru, nemám ani řeč, jak bych mohla mít Uboha?", zakončila příšera telepaticky tento nevšední rozhovor a zmizela zase v husté džungli.


Nikdy s lidmi nemluvím, pokud od nich nechci nějakou informaci nebo pokud si je nepotřebuju udržet od těla. Používám řeč jako štít.


Náš svět jen žvaní, a ještě jsem neviděl člověka, který by nemluvil spíše více než méně.
Znám lidi, kteří se vymlouvají, že se nemohou náležitě vyjádřit, a přece předstírají, jako by měli hlavu plnou nejkrásnějších idejí. Je to pouhá pošetilost. Můj názor na to je tento: Jsou to domněnky, plynoucí z nejasných pojmů, které si neumějí uvnitř ani rozmotat, ani vyjasnit, tedy je také nedovedou řečí podat. Takoví lidé nerozumějí ani sobě samým; jen si poslechněte, jak koktají, chtějí-li ze sebe něco vydat, a poznáte, že chtějí porodit. Jejich plod je pak dosud nezralý a teprve v zárodku. Zvracejí ze sebe nezažitou potravu. Domnívám se - a Sókratés je mi svědkem - že kdo má na mysli pojmy živé a jasné, dovede je také vyjádřit, byť to byly třeba banality, nebo je-li němý, posunky.


Velký důkaz nepotřebuje slova. Řeč, která dokazuje, se míjí cíle.
(Čuang-c')


Tam dole - tam všechna řeč je marná. Tam je nejlepší moudrost zapomínat a míjet: tomu - jsem se teď naučil!


Řeč - hnilobný jen výpar ze zdechliny.
(Klíma: Naprostost)


Zlomyslné výklady slov mají za následek, že mezi přírodní pohromy je započítávána řeč daná člověku.
(Seneca: O hněvu)


Kdyby lidé řeč kupovali, ne tak mnoho by mluvili, řeči by sobě vážili.


Řeč byla, jak se zdá, vynalezena jen pro průměrné, prostřední, sdílné. Řečí se už řečník vulgarizuje.


Měli se za schránu pozemských statků,
řeč halili do jazykových zvratků.


Buď jako nějaký podivín, který kazí večírek u svých přátel. Kazí večírek, protože s ním není žádná zábava. Není s ním žádná zábava, protože toho mnoho nenamluví. Není mluvka a krom toho nenachází s ostatními společnou řeč.


Až jej potkáte, nemluvte na něj, neodpověděl by vám, neboť lidská řeč jej popouzí a lidi nenávidí. Spíše se mu vyhněte, je nedůtklivý a neoplývá důvěrou v lidský rod. Je to škarohlíd.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm