BÝK v literatuře, bájích a příslovích

28. května 2014 v 12:59 | Misantrop

Já jsem ten, který se plaví po nebi,
já jsem lev, já jsem Re,
já jsem divoký býk!


Nevděčný dokonce je a nehoden úrody polní,
kdo moh dělníka zabít svých polností, sotva mu sňali
břímě křivého pluhu, a kdo moh sekerou protít
šíji, odřenou prací, jež tolikrát pomohla pánu
zkypřiti tvrdou roli a tolikrát úrodu svážet!
Avšak nedosti na tom, že páchají takový zločin:
vinu za tento hřích též na bohy vznesli a věří,
že prý se raduje bůh, když zabijí dělného býka!
Žertva, prostá vší vady a postavou nad jiné krásná
(právě ta krása ji ničí!), jsouc zdobena stuhou a zlatem,
poblíž oltáře stojí nic netušíc, modlitby slyší,
vidí, jak na její čelo a doprostřed rohů jí sypou
zrna, jež pěstila sama, a raněna zabarví krví
nůž, jejž před malou chvílí snad v jasné viděla vodě.
Z hrudi, až dosud živé, jí ihned vnitřnosti vyjmou,
prohlédnou je a zpytují na drobech úmysly bohů.
Z těch pak (takový hlad má člověk na zakázaný
pokrm!) troufáš si jíst, ó plémě smrtelné? Prosím,
nečiňte tak a dbejte mé výstrahy, slyšte má slova!


CORNU BOS CAPITUR, VOCE LIGATUR HOMO
Býk se chytá za rohy, člověk za slovo


Ještě mi lidi dokážou udělat radost! Například když býk smrtelně zraní toreadora.


PARVA NECAT MORSU SPATIOSUM VIPERA TAURUM
(Ovidius, Léky proti lásce 421)
Mrtev je obrovský býk jen po malém kousnutí hada
Smysl: i malé příčiny mohou mít velké následky; i malé věci mohou být příčinou zkázy věci velké; láska malé ženy může zničit tužby velkého muže apod. Srov.: Stokrát nic zabilo vola.


Ach, ach! Kterak můj býk jest hubený v šťavnaté vice:
stejně jak pastýřům stád, tak stádům na škodu láska.
(Vergilius: Zpěvy pastýřské)


Európé si hned povšimla pěkného býčka, bílého jako sníh, a divila se, že ho tam dříve nespatřila. Bála se ho dotknout, ale býk měl tak mírné oči, byl krotký a svými malými růžky nenaháněl strach. I odvážila se přistoupit až k němu a podala mu hrst trávy. Býček jí olizoval ruce, laškoval s ní a skotačil v trávě, až si pak lehl na bok na zem. Európé se už nebála poplácat ho po šíji, hladit ho a na rohy mu zavěšovat věnečky z květin.


Když jsem na cestě domů procházel kolem jednoho lesíka, povšiml jsem si, že mě odtud něco sleduje. Viděl jsem zdálky mezi stromy něco velkého a okrového. Když jsem se podíval v to místo lépe pomocí dalekohledu, strnul jsem příjemným překvapením. Z lesa na mne koukal statný býk! Hleděl na mne sveřepě. A když poznal, že se na něj také dívám, dal se plaše na útěk do hloubi lesa. Odběhl na krátkých tlustých nohách jako nosorožec v buši. Vidět tura domácího takto rychle mizet v houštinách je pro mne mimořádně libý obrázek. "Jen si běž a buď před lidmi ostražitý, ty nádherný zdivočelý samotáři! Ty se bez lidí obejdeš, ale oni bez tebe ne." Mám rád tyto výjevy zaběhlých krav a býků. Častěji se to týká ovšem býků, neboť sklony ke zdivočení a k samotářství mívají v přírodě spíše samci než samice. Já v nich, v těchto uprchlících, nevidím domácí zvíře. Já v nich vidím pratura. Prehistorického pratura z lepších časů, jež se díky němu zase na okamžik jakoby vrátily. Pro mne, jakožto pro absolutně "nepokrokového reakcionáře", jsou takovéto výjevy příslibem naděje. Tisíce let domestikace a přesto se stále v mnoha lidmi zotročených tvorech ozývá mocný pud po svobodě, jenž se domáhá vlády.
Když jsem šel zpátky přes louku, přijel ke mně znenadání traktorista. Co může chtít? Co jiného než otravovat! Otevřel dveře od traktoru a povídá, abych se tu moc nepotuloval, neboť prý se zde potloukají zdivočelý býk a jalovice. Okamžitě mi svitlo: Už o těch "mých" uprchlých turech tedy vědí! Prý bylo dáno oznámení do škol, povídá dál ten traktorista, aby děti kvůli tomu nechodily do lesa. Neřekl jsem na to takticky nic, abych náhodou neprozradil nic, co nechci, a jen jsem pokýval hlavou na znamení, že rozumím a beru na vědomí. Kdyby věděl, že to vím lépe než on a dříve než on! Neřekl jsem však nic. Uprchlíci byli tedy možná viděni až tady někde! No, ono to tu není až tak daleko od místa, kde jsem je viděl Já... Pomyslil jsem si jen:
"Blbci, kdybyste věděli, co vím Já!"
Neuvěřitelné! Utečou krávy, které se každého člověka bojí tak, že před ním utečou do lesa jako srnky, ale lidi, kteří nesnesou, aby bylo něco svobodné a divoké, už z nich dělají zločince a krvelačné šelmy. "Zdivočelý býk a jalovice"! To zní opravdu výhrůžně. Až na to, že ten "zdivočelý býk" je malý bezelstný býček a ta "zdivočelá jalovice" je jeho plachá a ostražitá ochranitelka, možná dokonce i jeho vlastní matka. "Zdivočelý býk a jalovice"! To zní jako kdyby se tu proháněla dvě rozzuřená monstra, jež kopyty divoce hrabají, kopají, dupají a víří prach, z chřípí jim syčí pára, z očí jim šlehají plamenné blesky a jež naberou na dýkovité rohy každého, kdo se jim připlete do cesty. Přitom to jsou pouze dvě vystrašená zvířata, která asi někdo týral tak, že už to nemohla vydržet a využila první neb poslední příležitost k útěku. Tak to asi nějak bude. Skutečnost je tedy zcela opačná. To spíš lidi teď budou zuřit a zdivočele pobíhat s kulovnicemi v rukách jenom proto, poněvadž jim utekli z koncentráku dva nevinní vězni. Nakonec by i mne vyhnali z té louky a zakázali mi volně se pohybovat! Tento podtón jsem totiž jasně vycítil z jeho "přátelského sdělení"! To je prostě verbež, ty lidi. Každý den se o tom přesvědčuji a utvrzuji znovu a znovu. Nesnesou, aby bylo cokoliv volné a když žije něco bez jejich kontroly, snaží se aspoň vzbudit v ostatních lidech strach z těch bytostí. To je známá humanistická taktika, která se již tolikrát osvědčila, od té doby, co je člověk člověkem - vládnout pomocí lží a strachu, naučit člověka bát se přírody. - Tak oni jsou stále na svobodě! To je úžasné!


Mauglí sám netušil, jakou má sílu. Proti šelmám byl v džungli slabý, ve vesnici zas o něm říkali, že je silný jako býk.


Cituji z knihy Eduarda Tomáše Milarepa:

"Tvoje já je dosud silné a vzpurné jako divoký jačí býk, a proto nutně potřebuje tygra ještě silnějšího než je samo a ještě divočejšího, aby je zkrotil a navždy umlčel!" -

Tak takhle tedy ne!


Příroda nakládá se všemi živočichy odkázanými na její péči s takovou láskou, jako by ukazovala, jak je na toto právo žárlivá. Kůň, kočka, býk ba i osel mají v lese celé složení těla mohutnější, víc životnosti, síly a odvahy než v domě. Jakmile se stanou domácími, ztrácejí polovinu svých výhod; řekli bychom, že všechna naše starost, jak s těmito zvířaty zacházet a jak je živit, je jenom degeneruje. Stejně je tomu s člověkem.


"Obcování s králi je vždycky nebezpečné i tenkráte, pakliže s nimi v nejlepším poměru žijeme."
A býk Mujaba mluvil dále: "Ale já jsem sám vinen tím neštěstím. Kdybych se nebyl nechal ctižádostí unést, tak bych se nebyl přiblížil ke lvu, jenž jest dravec, kdežto já rostlinami se živím. Žádná přízeň nevytrvá ani mezi stejnými, ani mezi dalece rozdílnými, protože všeliká láska je jakési doplnění; avšak stejní nepotřebují sebe, a vzdálení nemohou se slít. A kdo svou lásku a přátelství věnuje těm, kteří mu za to vděčni nejsou, podobá se tomu, jenž seje semeno do půdy solnaté. Kdo samolibému radu dává, ten mluví k hluchému aneb k mrtvému."
"Nech těch řečí," odporoval Lišák, "a pomýšlej raději na zachování svého života."
"Když lstiví bezbožníci proti nevinnému poctivci se spiknou, tak jsou v stavu jej zničit, i kdyby tento dosti silným byl."


Dej pozor! Proti bídníkům já obracím
svůj hněv tak jako býk svůj roh!
(Horatius: Epódy)


Všichni ti bojí se veršů a k básníkům chovají záští.
"Pozor! Trká jak býk! Běž pryč! Ten nikoho
ušetřit nezná, jen sám když se otřásá smíchem."
(Horatius: Satiry)


A stříbrné potomstvo vzešlo.
Tehdáž poprvé v obydlí vešli.
Tehdáž do dlouhých brázd si poprvé obilná zrna
zaseli; smutně pak zabučel býk, jsa obtížen jařmem.


Takto usuzuj se mnou, že čím je kdokoli silný,
tím své odpůrce leká, jak příroda mocná to káže:
zuby útočí vlk, býk rohy.
(Horatius: Satiry)


Když pak bezbožná ruka ten kmen již zasáhla ranou,
z proťaté kůry se vylila krev a tryskala proudem,
jako se valívá též, když sklesne blíž oltáře žertva,
mocný, ohromný býk, a krvácí z proťaté šíje.


Guy de Maupassant, tento normandský býk, nadsamec a člověkozvíře, je mi v mnoha ohledech čímsi blízký. Je to hlavně jeho bazální, filosofický, schopenhauerovský pesimismus, jenž však nemusí vždy nutně znamenat též neschopnost radovat se ze života a z jeho krás.

Guy de Maupassant


Všechen lid egyptský v hlubokém zármutku truchlí. Skonal totiž posvátný býk Ápis. A dokud kněží za něho nenašli náhradu, smutek zahaloval celý Egypt. Nový Ápis se objevil právě v době, kdy Kambýsés přišel do Memfidy. I uviděl, jak se Egypťané oděli do nejkrásnějších rouch a tonuli v radovánkách.
Král rozkázal, aby mu posvátného býka přivedli. Kněží hned poslechli a přišli s Ápisem. Střežili ho jako oko v hlavě, neboť takový býček se hned tak nenajde. Paprsek z nebe musí napřed sestoupit na vyvolenou krávu, než se posvátný Ápis vylíhne. Musí být černý, na čele mít bílou skvrnu a na hřbetě obraz osla.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm