VRÁNA v literatuře a příslovích

25. května 2014 v 8:02 | Misantrop

Vranám se přisuzoval život několikrát delší než lidský.


Poblíž Hekatina chrámu vyrůstá veliký strom s rozložitou korunou, a v té koruně se v celých hejnech usazovaly krákavé vrány. Jedna z těch vran vzlétla, tropila si posměch z věštce a dala mu na srozuměnou, že k tak závažnému úkolu musí jít Ijásón sám, nikoli s průvodci.


Když přijdeš mezi vrány, musíš krákat jako ony.


Opravdu si to zasloužíš, abys byl větší ubožák než havrani a vrány, kteří si mohou létat, kamkoliv chtějí, a svá hnízda přemisťovat a křižovat mořem, aniž při tom vzdychají nebo touží po svých někdejších domovech.


CORNIX CORNICI OCULUM NON CONFODIT
Vrána vráně oči nevyklove
Pořekadlo známé už v antice. Srov. Macrobius, Saturnalia 7,5,2.


Podívej, tamhle v koutě stojí malé děcko a přemýšlí
Pozoruje vrány, kterým se obdivuje a závidí
Vidí vás a to, co děláte, rentgenovýma očima
Ptá se, co lidi ptákům záviděj, když už máme letadla


CORNICI OCULUM (CONFIGERE)
(Cicero, Řeč pro L. Murenu 25; pro L. Flacca 46)
Vráně vyrazit oko
Protože vrány mají dobrý zrak a jsou opatrné, je velmi těžké je oklamat. Rčení se proto užívalo o člověku, který přelstí i nejchytřejšího. Cicero je užil o chytrém právníkovi.


"Pánové," promluvil Kakambo, "tak vy si myslíte, že si dneska upečete jezuitu, že? To je správné, neboť takhle zacházet se svými nepřáteli je velmi spravedlivé - a přirozené právo nás učí, abychom své bližní mordovali. To se děje všude. A jestliže nepoužíváme tohoto práva, je to proto, že máme k jídlu jiné věci. Je jistá věc, že vy nemáte takové životní zdroje jako my a je tedy lépe své nepřátele jíst než nechat ovoce svého vítězství napospas havranům a vranám."


CORVO QUOQUE RARIOR ALBO
(Iuvenalis, Satiry 7,202)
Vzácnější než bílá vrána (havran)
Iuvenalis hovoří o tom, že skutečně šťastní lidé jsou velice vzácní. Náš obrat "bílá vrána" získal navíc kvalitativní obsah. Francouzi ovšem říkají "bílý kos" (le merle blanc) namísto "bílá vrána".


Proslechlo se až ke mně, že prý včera museli na dílně ukončit veškerou práci a ořezat nějaké zmetky. Stává se to běžným. To je příšerná fabrika. Ještě že jsem tam nebyl; určitě by to zase svedli na mne. V druhé směně mají také svého obětního beránka na všechno: stal se jím zřejmě jeden chlap, převelený sem z nástrojárny. Ten také nezapadá: je to mánička, fousatá a dlouhovlasá, asi tak v mém věku. Zahlédl jsem u stolku kontrolorek, jak si o něm předávají písemné vzkazy. Stěžují si na něj na těch lístečcích, že prý dělá pořád v něčem chyby. Na mne, jako na bílou vránu, žalují jedna druhé jistě taky; způsobné a poslušné holčičky na mne ostatně žalují už od mateřské školky.


Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá.


Když Mistr Čuang měl umřít, jeho žáci se radili, jak ho pochovají. "K čemu to?" podivil se umírající. "Což není rakví nebe a zem, nejsou slunce a měsíc pohřební svíce, hvězdy drahokamy a veškerenstvo pohřebním průvodem?" Pravili žáci: "Bojíme se však vran a krkavců!" "Ach, proč jste tak straničtí?" řekl Mistr. "Jestli mne nezahrabete, posloužím vranám, jestli mne zahrabete, posloužím červům a mravencům."


NIL CUM FIDIBUS GRACULO, NIHIL CUM AMARICINO SUI
(Gellius, Attické noci, předmluva 19)
Vrána nemá nic společného s lyrou, svině s levandulí
Staré latinského přísloví. Gellius jím ilustruje svůj názor, že ti, kteří nemají zkušenost a neznají námahu spisovatelské a filologické práce, nemají se raději pouštět do četby jeho díla a mají si hledat jinou zábavu.


Satan neboli ďábel je zase jen prachobyčejným výplodem církve! Ta jej dokonce potřebuje, jako každá vláda potřebuje svou opozici, ale přitom jsou v zákulisí, mimo všetečných zraků veřejnosti, jedna ruka. Svůj k svému. Já na bráchu, brácha na mě. Ruka ruku myje. Vrána k vráně sedá, oči jí nevyklove. Všechno jedna pakáž! Kreacionistická boží pohádka potřebuje mít svého zlého démona. Jak by jinak vysvětlili přítomnost "zla" na Zemi? Přiznali by se k němu? To nikdy!


Po Kekropovi vládl v Athénách Erichthonios, syn Héfaista a Země. I on se narodil v podobě hadí. Athéna se ho hned po narození ujala a pečovala o něho ve své svatyni na Akropoli. Pak ho dala do košíku z vrbového proutí a svěřovala ho na opatrování též Kekropovým dcerám, které byly kněžkami jejího chrámu. Přitom jim přísně zakázala zvednout víko koše, aby nespatřily chlapečka tajemně narozeného.
Všechny tři byly zvědavé a byly by se rády podívaly do koše, ale dvě z nich přece jen Athénin zákaz dodržely. Jen Aglauros ne. "Jste zbabělé!" vytkla jednou sestrám a odklopila víko koše. I spatřila v něm hošíka a u něho ležel jeho strážce had.
Celou tu příhodu sledovala z úkrytu v hustém jilmu vrána. Hned se rozletěla k Athéně a prozradila jí, že Aglauros otevřela tajemný koš. Athéna se velmi rozhněvala a spěchala do své svatyně. Přesvědčila se, že vrána mluvila pravdu. "Však já vás jak náleží potrestám!" řekla si Pallas Athéna, "a trest bude tím přísnější, čím déle s ním počkám."


Věru, chytře uspořádali si krkavci, vrány a kavky společný cech, takže jednotlivec se nemůže zprotivit krkavectví, aby nepopudil ostatní proti sobě. Touto jednotou zakrývají své zákeřnictví.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm