Zpátky do divočiny!

13. května 2014 v 11:10 | Misantrop

Edgar Rice Burroughs:
Tarzan, syn divočiny
Jakmile Tarzan vstoupil do džungle, ihned vyšplhal na strom. Zmocnila se ho radost ze svobody. Toto je přece pravý život! Takový má rád! Civilizace člověka svazuje, šaty jsou na obtíž, nic se nemůže vyrovnat životu v takovéto divočině.


Klostermannova německy (!) psaná knížka Böhmerwaldskizzen, česky Črty ze Šumavy, se čte dobře, jeť to taková bledší sudetská obdoba novoanglického Thoreaua; čtenář dostává skoro chuť ta divoká místa také navštívit, ale dnes už by to bylo trpké zklamání. Ta nedotčená divočina, již on ještě znával a miloval a viděl nenávratně mizet, ten opravdový prales, kde mohl neopatrný cizinec snadno zbloudit, ztratit se a beze stopy zmizet, ten už existuje jen v báječných knížkách a neuvěřitelných vyprávěních z dob dávno minulých. Z původního šumavského pralesa, jenž kdysi pokrýval skutečně celou Šumavu, zbyl za sto let ubohoučký zbyteček na Boubíně. Zbyteček zalesněného kopce, který je milovníkům pravé divočiny beztak k nepotřebě, protože je jednak příliš často navštěvován výletníky a turisty, a navíc je tak přísně hlídán, že našinec nemůže udělat ani krok mimo označené stezky, natož se tam - jako v každé správné divočině - dokonce utábořit nebo rozdělat malý ohníček pro zahřátí těla nebo pro usušení šatstva. Boubín je víc neživotným muzeem nedotknutelných zašlých exponátů, na něž není dovoleno sahat, než nefalšovanou divočinou. Ta už vinou člověka neexistuje nikde. Lidská rakovina pokryla a zadusila celou zem.


Ten nadlidský pocit, to vědomí, že divoká příroda se ve mně ozve silou silnější než všechna lidská pouta, je mimořádně povznášející. Já nikdy nebudu otrokem, jenž by líbal své drahé okovy! Vždycky ze mne čas od času vyvře a vysoptí nespoutaná divočina jako žhavá láva z jícnu zlé hory! Co na tom, že pohřbí vše, čemu dovolila vyrůst v době své relativní mírnosti a bezpečnosti!


Kam to ten svět spěje? Koncem 19. století měl francouzský spisovatel Guy de Maupassant nad tehdejším ospalým provinčním městečkem Cannes osamělou horskou chatu, kde odpočíval. Tenkrát to byla divočina. Dnes tudy vede silnice a z Cannes je rušný blázinec a cirkus.


V okamžiku, kdy mi nenávist k lidem otevřela oči, vidím pohostinnou náruč volné přírody, volající po návratu ztraceného syna. - Divočina je spravedlivější než lidská civilizace.


Svobodný jedinec nakonec podlehne, protože se příliš váže na hloupé, potrhlé a bezcharakterní magory, kteří jej tak akorát zradí a zdrží v odchodu do "Kanady". Co je však tato "Kanada" a kde leží? Mně je to jasné už dávno. Ale vám? - "Kanada" je prostě divočina, liduprázdná divočina. Jedině tam, kde nejsou lidé, se dá ještě žít a dožít svobodně. Ale pro normálního člověka by takovýto přechod do divočiny znamenal úplně odlišný druh existence než na jakou je zvyklý a v jaké vyrůstal a byl vychován.


Ať už žiju kdekoliv, na jedné straně je město a na druhé divočina, a já stále víc město opouštím a stahuji se do divočiny.
(Thoreau: Chůze)


Svobodymilovná bytost musí mít závažné pohnutky, aby se soustředila na svůj návrat zpátky ke zvířeti! Uprostřed cyvylyzace ji nic netěší, nemá tam dost volnosti a dobrodružství, připadá si tam mrtvá, pohřbena za živa. Teprve ve volné přírodě ožívá, vypraví se tam hned, jak si odbude své povinnosti, posléze už se nechce vracet a zůstává v přírodě stále déle a déle, až jednou... Dřívější betonový domov již není domovem, divočina je jí domovem, protože v divočině je už nyní nejčastěji.


Před patnácti lety, když jsem tady tehdy začínal poustevničit, tady, kde jsem prodělal své prvotní iniciační zkoušky a prožil mnoho krásných dní a dobrodružství, bývala to téměř liduprázdná divočina, kde jsem si troufl potulovat se nahý - představte si to! Ale nyní?
To bylo před patnácti lety. Za dalších patnáct let, až si otevřu tuto knihu, bude už možná dnešní Reinlebensborn, čistý zdroj žití, tato moje poslední výspa svobody, dávno mrtvý, zničený, obsazený a prolezlý lidmi jako rakovinou, jako morem, a Já budu pročítat řádky této knihy se stejným závistným smutkem, s jakým čtu řádky Thoreauova též dávno zmizelého divokého Waldenu. "V divokosti je záchrana světa", jenže pokud divočina neustále rok od roku mizí, pak tento svět nemá nejmenší šanci na přežití.
Tehdy se meze dětským hrám nekladly; mohlo se jít kamkoliv, kdykoliv; za domem a za ještě tichými zahrádkami začínala liduprázdná divočina, která lákala ke klukovským dobrodružstvím, byli jsme stále venku a na kdejakém plácku se hrál fotbal. Dnes jsou všude jen garáže a parkoviště.


Typ zločince je typ silného člověka v nevhodných podmínkách. Chybí mu divočina, jistá volnější a nebezpečnější příroda a forma bytí, v níž všechno, co je zbraní a zbrojí v instinktu silného člověka, existuje právem.


Obrovitá marnost lidského snažení, organizovaného a znetvořeného bandity, ho nezarážela. To je přirozený řád. Takový už je život a ten i v nejlepším případě je jen divočina.
(London: Bílý den)


Vždycky jsme bydleli na kraji města, kde stačilo jen přejít pole a rázem jsem se ocitl v lese, uprostřed zdánlivé divočiny, kde jsem málokdy potkal živáčka - tedy lidského živáčka, abych byl přesný. Tato moje základní životní potřeba, tyto idylické časy z dob zeleného mládí již neexistují. Lidská Rakovina toto všechno mezitím stačila pohltit.
A to je také moje poslední možnost záchrany před Rakovinou. Odletět jako pták do nějaké divočiny v teplých krajích a...


Stále víc si uvědomuji, že ten prvotní nápad odstěhovat se, utéct někam do tropické divočiny a víc už se nevracet byl stejně bezvadný jako nevyhnutelný.


Představuji si, jaké by to asi bylo, kdyby se lidstvo vrátilo zase zpátky do nemotorizovaných časů. Toho klidu! Té rozlehlé divočiny, kde se dalo v tichu a nerušenosti krásně rozjímat!


Neznám nic tak děsuplného, hrůzunahánějícího a mrazivě chladného, jako je právě křesťanství. Z dřívější hrdé, zmužilé a nebojácné pohanské Evropy, která měla svým způsobem života a filosofií tak blízko k přírodě a jejím zákonitostem, udělal tento semitsko-arabský hnus stádo vystrašených ovcí, odmítajících všechnu přirozenost, drmolící ve svatém poblouznění zvrácené bludy pomateného šílenství a zneucťující posvátnost divočiny.


Čtu v práci Londonovo Volání divočiny, české vydání z roku 1922. Tenhle klenot z mé soukromé knihovničky mě nepřestane nikdy uchvacovat. Vynikající knížka.
Konec je nejlepší! Přerod jednoho psa v divočině dálného severu v divoké zvíře je i mým příběhem. London jej psal tak poutavě a s takovým hlubokým citem a pochopením, jako by i on sám to zažil. Je to velké dílo Londonovo.


Kulturním požitkem tohoto měsíce se mi stal americký film Útěk do divočiny (Into the Wild), pravdivý příběh také jednoho takového nespokojence, který odešel z civilizace do aljašské divočiny. Dopadl špatně, neboť tam zahynul hlady, ale Já bych raději přivítal takovouto krásnou smrt uprostřed divoké přírody a na svobodě, než zmírat den co den někde ve fabrice.


Člověk v myslivecké kamizole vnáší strach a hrůzu ještě i tam, do divočiny, kde dříve žádný strach a hrůza nebyly, neboť úzkostný děs z člověka je horší než obava z možného útoku i té nejdivější šelmy, na kterou si jen vzpomenete.


Ještě se mi nestalo, abych někdy litoval, že jsem uposlechl volání divočiny. I když to často zpočátku vypadalo všelijak šíleně, nakonec to vždy dopadlo nad očekávání dobře. Čemu jinému už máme koneckonců v životě věřit, než tomu, co pokaždé tak bezvadně funguje?


Kdyby se kdokoli, kdo si to přeje, stal indiánem už tím, že by se za něj prohlásil, představte si, k jakému odsunu do divočiny by asi došlo!


Cosi mu zabránilo pustit se na moře života a hnát se po něm s napjatým plachtovím ducha a vůle.
Asi už neunikne z houštin a divočiny na přímou stezku. Les kolem něho i v jeho duši je stále hustší a temnější; pěšina zarůstá stále víc.


Se zmizením posledního žijícího člověka na této planetě, nikoli až za sto let, nikoli až za padesát let, nýbrž okamžitě! rozhostí se všude po Zemi království divočiny a zvířata ihned obsadí prázdné lidské ruiny a budou zase po zásluze vládnout světu, jako kdyby člověk nikdy neexistoval! Těším se na tu dobu.


Docházím přes pláň do mého zamilovaného lesa s četnými skalními útvary. Zase se mi odsud nechce. Naexponoval jsem tam všechny zbývající snímky z filmu. Až na jeden snímek to budou všechno autoportréty, pořízené samospouští. Zachmuřený misantropický světec, sedící na skále uprostřed lesní divočiny.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm