Měl jsi taky někdy ten pocit?

5. června 2014 v 10:23 | Misantrop

Měl jsi někdy pocit, jako bys měl uvnitř něco, co jen čeká na příležitost, aby to vyvřelo? Jakousi přebytečnou, nevyužitou sílu, něco jako vodu, která se řítí naprázdno jako vodopád dolů, místo aby poháněla turbíny?


Celé roky jsem toužil potkat ženu, která by ve mně nevyvolávala pocit, že chci být sám. Už nehledám. Chodím po ulicích a cítím se uvnitř své viditelné izolace fakt dobře.


Z oněch rozkoší, ke kterým dává podnět tělo, kladou nejvýše pocit zdraví. Příjemný pocit z jídla a pití, jakož i veškeré potěšení, které má stejné odůvodnění, jsou sice podle jejich soudu žádoucí, ale jen kvůli zdraví.


Pocit spokojenosti u masojeda po požití masa je stejný jako pocit spokojenosti u pijáka po požití alkoholu.


A jak zíral na ten skvostný horský masiv, měl taky najednou blažený pocit zadostiučinění, že na zemi stále ještě zůstávají taková místa - odlehlá, nedostupná a dosud bez lidí.


V prostých srdcích bývá pocit krásy a vznešenosti přírody silnější a stokrát živější než v nás, nadšených vyprávěčích slovem i perem.


Té noci jako by měl v žilách mrazení, vzpomínka na Hydovu tvář ho tísnila a skličovala, měl pocit (což se mu stávalo zřídka), že se mu život hnusí a protiví, a v té ponuré náladě jako by četl nějakou hrozbu v odlescích ohně z krbu, které se míhaly po leštěných skříních.


A když musel všechno prodat, připadalo mu přímo nádherné nic nemít. Byl to svobodný a příjemný pocit, zbavit se všech pozemských pout, bylo nádherné nebýt zapsán v seznamu daňových plátců a vlastnit jen cestovní pas.


Jídla s prostou chutí působí stejný pocit slasti jako nákladná hostina, jestliže člověka zbavují veškeré trýzně vzniklé z pocitu nedostatku. Chléb a voda vyvolávají nejvyšší pocit slasti, jestliže je člověk požívá tehdy, když je potřebuje.


Je to úchvatný zážitek, když opouštíte tak rádi zdejší mrtvou zimní krajinu a po hodinách a hodinách letu přistanete plni očekávání na místě, kde všechno kvete a zelená se. Najednou vás přepadne blažený pocit, že jste zase volný, svobodný jako pán světa a připadáte si, jako kdybyste přistál na jiné planetě.


Stanete-li v nočním tichu na kopci nad městem a zaposloucháte-li se do zvuků šířících se odtamtud zdola, uslyšíte jen sporadické štěkání psů, vyrušených nějakým pozdním chodcem. Cizí bytost, neznalá místních poměrů a nepatřící do tohoto světa, by si nejspíš pomyslela, že je to město psů, a ne lidí - planeta psů! Já mívám také takovýto pocit. Snad je to tím, že Já už do toho jejich divného světa nepatřím, nebo že se mu přinejmenším čím dál více vzdaluji. Vždy jsem si sice přál planetu bez lidí, nějakou Planetu opic, ale tohle - planeta psů - není zrovna ten případ. Příliš si spojuji psy s lidmi, ba málem mi splývají v jednoho potvora; někdy se mi dokonce zdá, jako by tam dole ani neštěkali psi, nýbrž lidé.


Seděl jsem na dubu a cítil jsem se naprosto šťastný - pocit, který mi byl dlouho odepřen. Snad si za to mohu sám. Po dočteném Strindbergovi si nyní říkám stejně jako on: "Jen vpřed, stále vpřed!"


Ta chvíle, kdy uniknu davu zlých lidí, je rozkošná, a jakmile jsem pod stromy, uprostřed zeleně, mám pocit, že jsem se octl v ráji na zemi a zakouším tak silnou vnitřní radost, jako bych byl tím nejšťastnějším ze smrtelníků.


Je sladký pocit moci nad živým tvorem a ještě sladší je moc nad velkým počtem živých tvorů.


Někdy, když se přirovnávám k jiným lidem, mám pocit, že jsou mi bohové příznivěji nakloněni než jim, aniž jsem se o to - pokud vím - jakkoli zasloužil; jako bych měl od nich jakousi záruku a ubezpečení, jaké moji bližní nemají, jako by právě mne výjimečně vedli a chránili. Já si nijak nelichotím, ale oni - mám-li tomu věřit - lichotí mně. Nikdy se mi nestýskalo, ani v nejmenším mě netísnil pocit samoty, než jednou, a to bylo několik týdnů poté, co jsem se uchýlil do lesů, kdy jsem byl asi na hodinu na pochybách, zda k šťastnému, zdravému životu je nezbytně nutné mít stále nablízku lidské bytosti. A za mírného deštíku, kdy jsem byl zabrán v tyto úvahy, jsem zčistajasna pocítil tak líbezné a blahodárné společenství v přírodě, v každé pleskající kapce a v každém zvuku a hnutí kolem svého domu, jakési neskonalé, nevysvětlitelné přátelství, zaplavující mě náhle jako povětří, že se mi pomyslné přednosti lidského společenství zdály bezvýznamné, a už jsem na ně od té chvíle ani nepomyslil.


Milostná touha, řecký himeros, kterou se básníci všech dob neúnavně pokoušejí vyjádřit v mnohých obratech a změnách, ale nemohou tu látku vyčerpat, ba ani jí dost učinit, tato touha, připínající pocit nesmírného blaha na jedinou určitou ženu, a naopak nevýslovnou bolest na pomyšlení, že tuto ženu nemůžeme mít, tato touha a bolest lásky nemohou brát svou látku z potřeb pomíjejícího individua, nýbrž jsou to vzdechy ducha druhu, vidoucího, že zde může získat nebo ztratit nenahraditelnou pomoc k svému účelu, a proto sténá tak zhluboka.


Konečně odbila ta noční hodina; vzdálil se z domu, shodil se sebe všechen tlak a kráčel tichými ulicemi. Na velkém rynku pozdvihl ruce k nebi, měl pocit, že má všechno za sebou a pod sebou; ode všeho se odpoutal. Vznášel se v bezpočtu nadějí, a jen volání ponocného mu někdy připomínalo, že dosud chodí po této zemi.
A my se ještě ptáme, zda byl šťasten, ba blažen!


Národ, který ještě sám v sebe věří, má také ještě svého vlastního boha. V něm uctívá podmínky, které mu dávají převahu, své ctnosti, - promítá svoji radost ze sebe, svůj pocit moci v bytost, jíž za to lze děkovat.


Jsem skutečným samotářem, který nikdy celým srdcem nepatřil státu, vlasti, okruhu přátel, dokonce ani užší rodině, nýbrž k nim přes všechna pouta pociťoval nikdy neutuchající pocit odcizení a potřebu samoty.


Nemyslím příliš na zlato a nikdy jsem nepociťoval dost živě a dlouho jeho nedostatek. Ten pocit strašného nedostatku mi bude vždycky chybět, aby ve mně vítězně čelil znechucení.


Při pohledu na práci - myslí se tím vždy ona tvrdá pracovitost od rána do večera - dnes v podstatě panuje pocit, že taková práce je nejlepší policií, že každého drží zkrátka a dokáže účinně bránit rozvíjení rozumu, žádostivosti, touhy po nezávislosti.


Vždyť každý člověk touží po moci,
a tento pocit - ne ten o bratrství -
široké masy pod zástavy žene,
byť nechápou pojem svobody,
jen cosi jako tušení je vede
za vším novým, za každou novotou,
jež popřením je jsoucího.


Bylo mi vždycky trapně, kdykoliv jsem měl někomu blahopřát k narozeninám nebo k svátku. Měl jsem pokaždé pocit, že dělám něco směšného nebo nepřirozeného.


Byl jsem na cestě k činu; už to bylo osvobození. Pocit osvobození z toho, že jsem udělal první krok k činu, mi dodal nové síly.


Člověku působí rozkoš, může-li ubližovat druhým. Když se na někom dopustíme násilí, naše nervy se pod vlivem prudkého šoku rozvibrují a tato vibrace podráždí nerv ovlivňující erekci. Tomuto chvění se říká chlípný pocit.


My můžeme žít bez židů, ale oni bez nás ne. Až si toto Evropa uvědomí, velice rychle vznikne pocit evropské solidarity.


Co nám dává POCIT jistoty není ani tak objektivní jistota, jako víra v naše schopnosti postarat se sami o sebe.


Jak si opatřit tu rozkoš tak pronikavou, pocit, že jsem docela jiný člověk než celé to stádo hlupáků?
(Stendhal: Italské kroniky)


Že by mohl být někdo velkým duchem, aniž by si toho všiml, je absurdita, kterou si může namlouvat jen bezútěšná neschopnost, aby mohla za skromností skrýt pocit vlastní nicotnosti.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm