PESIMISMUS v literatuře a filosofii

28. června 2014 v 8:22 | Misantrop

Guy de Maupassant, tento normandský býk, nadsamec a člověkozvíře, je mi v mnoha ohledech čímsi blízký. Je to hlavně jeho bazální, filosofický, schopenhauerovský pesimismus, jenž však nemusí vždy nutně znamenat též neschopnost radovat se ze života a z jeho krás.


Jen nejduchovnější lidé mají dovolenu krásu, krásno vůbec: jen u nich dobrotivost není slabostí. Pulchrum est paucorum hominum: dobro je výsada. Leč nic jim nemůže býti tak odepřeno jako ošklivé způsoby nebo pesimistický pohled, oko, které zošklivuje, - nebo dokonce rozhořčení nad tím, jak úhrnem vypadá svět. Rozhořčení je výsada čandalů; pesimismus taktéž.


Ta doba, s jejím uměním, s jejími nadějemi a jejím směřováním mě fascinuje! Nejsem žádný nacista, ale tvrdím, že to byla velká doba! Lidužel, neúspěšný pokus zvrátit neodvratitelný dějinný pesimismus a oživit dávno ztracený sen o germánské Evropě. Odpor pokrokářů všech zemí se jednak proti tomu spiknul, jak jsme viděli v jimi rozpoutané druhé světové válce, a za druhé, vše by se stejně jednou znovu zkazilo až by vzala otěže dějin do pracek ta nesprávná většina, která - slovy Schopenhauerovými - "v nesčetném množství jako hmyz všude všechno vyplňuje a pokrývá a potom brzy buď celou věc zničí, nebo ji tak změní, že bude skoro úplným opakem původního záměru."
Říkám: stejně by to muselo dopadnout špatně.


Z tlaku hojnosti, z napětí sil, které v nás neustále rostou a neumějí se ještě vylít, vzniká stav, jaký bývá před bouřkou. Příroda - a my jsme přírodou - se zatahuje. I to je "pesimismus". Nauka, která s takovým stavem skoncuje tím, že něco poručí: přehodnocení hodnot - tím se nashromážděným silám ukáže cesta, směr, takže vybuchnou s blesky a činy. Taková nauka nemusí být naukou o štěstí; ale tím, že uvolňuje sílu, stlačenou a spoutanou až do trýzně, přináší štěstí.


Svět je příliš hrůzný, pesimismus rodí nutně nihilismus.
(Klíma: Ženy Cesareovy)


Goethe píše Zelterovi:
"Seznámil jsem se v Teplicích s Beethovenem. Jeho nadání mě uvedlo v úžas; ale je bohužel osobností zcela nezvládnutou (ungebändigt), jež sice nemá nepravdu, zdá-li se jí svět zavrženíhodný (detestabel), ale tím jej ovšem ani pro sebe, ani pro jiné nečiní bohatším na radosti."

"Svět se mu zdá zavrženíhodný: jistě nemá nepravdu..."

Ten pesimismus, vždy pečlivě tajený!... Kdo dovedl číst v Goethově nitru? Pod delfským laurem, kterým ho udusili, pod tou vnucenou maskou mrzoutského Apollóna, kdo pod ní viděl zhrdavé záhyby kolem úst, stopy vyryté kolikerým zklamáním a smrtelnou vážnost a všechny slabosti, jež se skrývají v hloubi? Tento člověk, který prchal před vzrušením, před podívanou na nemocné, před podobou smrti, před každým otřesem budovy světa i vlastního já, před každým porušením rovnováhy - před démonem - činil tak proto, že to všechno měl v sobě; a jen jeho moudrost stmelila hráze, bez nichž by se byl pohroužil do vln.


Žádní oslaváči či opěvači - nemají práva. Žádný optimismus, protože to je světonáhled mloka či pulce; možná že taky žádný pesimismus, on spadá rovněž do nejnižší z tříd. Jakmile vidíte produkt à la Nesmírný krásný život, ihned s ním do popelnice, jinak si zasviníte záchod. Co by se měl už mladý chlapec učit znát a pomalu se k tomu probírat, je přece základ, a ne kymácivá věž: na základě stojí vryto: jsi tu míň než přechodný host; všichni musíme udělat trpkou zkušenost se smrtí, nikdo není vyňat či ušetřen. Ve třiceti by muž měl vědět, že má právě polovinu života za sebou. Kdyby si všichni dospělci bez hysterie uvědomili, že zakrátko umřou, nemyslím, že by se z náměstí ozýval všeobecný nářek, ani by nebylo slyšet párané hedvábí, ale zavládla by nálada asi jako o klidném odpoledni v červnu. Sladko, užitečno bylo by žít v takovém společenství vědoucích.


Z Rousseauových Rozprav se mi líbil pouze první spis O původu nerovnosti mezi lidmi, podobný hodně Voltairově stati O rovnosti z jeho Filosofického slovníku. Z něho jsem si také vypsal nejvíc úryvků. Jedině v tomto spisu jsem nalezl s Rousseauem společnou řeč, neboť v něm převládá dějinný pesimismus a zklamání nad tím, že vůbec nějaká lidská společnost vznikla, čímž veškerá svoboda přestala existovat.


Optimismus a pesimismus se od sebe liší pouze stanovením data konce světa.


Neběží o pesimismus ani o optimismus, ale o to, že devadesát devět lidí ze sta nemá rozum.
(Čechov: Dům s mansardou)


V Čechovových posmutnělých povídkách a divadelních hrách se nepřehlédnutelně ozývá jednak hluboký životní pesimismus německého filosofa Arthura Schopenhauera, a zvláště pak jako rodná Rus široká slovanská duše. Snad právě proto sám L. N. Tolstoj považoval Čechova za nejruštějšího spisovatele.


Schopenhauer. Ve své době to musela být bomba; tolik beznadějného pesimismu! Myslím, že do té doby se takhle nikdo neopovážil filosofovat. V Schopenhauerově díle nyní také jasně poznávám, koho všeho ovlivnil: Nietzsche, Darwin, Marx, možná i Malthus, Klíma, celá umělecká dekadence, Čechov, L. N. Tolstoj a jiní Rusové, Maupassant, Poe, Wagner, Hitler ("Vedu bez všech ohledů vyhlazovací válku proti Kantovým chybám a omylům", vece Schopenhauer)..., v novější době pak onen nepřeberný přehršel rockových, zvláště metalových kapel; mezi mnoha a mnoha jinými bych uvedl alespoň jeden příklad: geniální album norské Tristanie "Beyond The Veil" čili "Za závojem" (zřejmě je míněn závoj Májin z hinduistické mytologie). Zjevný a největší vliv měl samozřejmě na Nietzsche, na svého mladistvého obdivovatele; takže například jeho Mimo dobro a zlo, jeho Genealogie morálky, Ranní červánky, Vůle k moci a další Nietzschovy spisy nesou patrný vliv tohoto skvělého pesimisty. No a raná práce "Zrození tragédie", i když se Nietzschemu moc nepovedla, je potom už zcela pod Schopenhauerovým vlivem.
Podobnost Schopenhauera s Nietzschem spatřuji hlavně v tom, že oba byli pesimisté a idealisté, jen s tím rozdílem, který vposledku i utvářel jejich rozdílnou filosofii, že Schopenhauer byl celý život bohatý, zdravý a plný sil, jen snad trochu znuděný, zatímco Nietzsche celý život sužovala nemoc a bolest. Jeden se zhlédl v popírání života u svatých mužů a poustevníků, druhý naopak v bezpodmínečném přitakání životu, i se všemi jeho bolestmi a strastmi. Oba však vyšli ze stejného bodu, takříkajíc.


Ach! On jediný měl pravdu! Čím byly všechny evangelické farmakopey vedle jeho pojednání o duševní hygieně! Nepředstíral ani trochu, že uzdraví, nenabízel nemocným žádné náhrady, žádné naděje; ale jeho teorie pesimismu byla vcelku velikou utěšitelkou vybraných inteligencí, povznešených duší; odkrývala společnost takovou, jakou je, kladla důraz na vrozenou hloupost žen, označovala vám vyjeté cesty, zachraňovala vás od zklamání, upozorňujíc vás, abyste omezili, pokud možno, své naděje, abyste jich naprosto nepojímali, cítíte-li k tomu v sobě sílu, slovem, abyste se pokládali šťastnými, jestliže vám v nenadálých chvílích nespadnou na hlavu strašné cihly.


John Gray je proslulý jako "filozof pesimismu", při psaní této knihy však měl zjevně mimořádně špatnou náladu. Vysoce provokativní kniha Slamění psi neposkytuje žádné pozitivní alternativy.
(Předmluva k: Gray: Slamění psi)


John Gray: Oxfordský profesor, "filosof pesimismu". Lepší myšlenky než Nietzsche, než Klíma, ale psáno suchým stylem, bez květnatých a široce rozvětvených souvětí, i když také v aforismech. On ovšem zažil 20. století, a to je obrovská zkušenost a obrovská výhoda před "pesimisty" předešlých věků. Zarytě odmítá nazývat lidský druh jinak než Homo Rapiens (člověk násilnický) a vyjadřuje se o lidech jako o "roztroušené primatemaie", jako o "lidském moru". Tvrdí, že příští geologické období bude věkem "eremozoickým", tedy obdobím samoty, kdy člověk bude jediným obyvatelem planety Země. S tím se dá jen souhlasit, s dovětkem, že - podle mého názoru - jediným společníkem Člověka v budoucnu zůstanou domácí a hospodářská zvířata, a pak už jen roje obtížného hmyzu a smrtelně nebezpečné viry. Myslím, že toto "poustevnické" období nicméně nepotrvá dlouho a lidé se z nedostatku lepší činnosti a z jejich neodolatelné záliby v zabíjení nakonec vrhnou sami na sebe a bolestná éra Člověka na Zemi skončí obdobím misantropoickým, jež se bude vyznačovat bojem všech proti všem: člověka proti člověku, žen proti mužům, dětí proti rodičům, bratra proti bratru, až do úplného vyhlazení. Nakladatel poznamenal k Johnu Grayovi, že měl asi při psaní knihy Slamění psi mimořádně špatnou náladu. Co by napsali o mém díle? Já jsem ve srovnání s ním nejspíš šílený vzteky!


I papírovou masku pesimismu a hraného misantropismu si neváhá nasadit tato celosvětová lepra jménem lidstvo; ale když se pozorněji podíváte pod její masku, pod její obvazy a fáče plné hnisu, spatříte zase jen nestvůrnou tvář člověka. A máte-li dost trpělivosti s lidstvem - víc než Já -, můžete se od něho dočkat jen toho, že svou škrabošku nakonec sundá, odchlípne se mu nebo se mu věkem zkroutí, zpráchniví a odpadne sama - a jeho ohyzdné nehojící se strupy a boláky a hnisavé vředy se opět ukáží a rozhojní nákazu, otráví svět a zničí jeho krásu i divokou majestátnost. To je lidstvo.


Ano, lidi si připravují sami sobě různé útrapy a pak se obracejí s optimismem, s vírou či s pesimismem nebo s nadějí k autoritě státu nebo Boha a upadají tak do bláta, z něhož je těžké vybřednout.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm