Poznámky a úvahy nad Krutými povídkami od Villierse de l'Isle-Adama - 1. část

21. července 2014 v 14:21 | Misantrop |  Četba

Kniha Kruté povídky od Villierse de l'Isle Adama se nakrátko objevila tady v místním antikvariátu (jen za 3 koruny!), ale zrovna jsem tenkrát u sebe neměl peníze a než jsem se tam dostal podruhé, byla už pryč a v majetku někoho šťastnějšího. Zajímalo by mě, kdo že mě to vlastně předběhl.


Objednal jsem si v místní knihovně další knihu pomocí meziknihovní služby: ty již shora zmíněné Kruté povídky od Villierse de l'Isle Adama. Ta protivná a blbá knihovnice byla dnes nějaká nezvykle vstřícná, milá a ochotná. Co se to děje? Že by začátek konce světa? Jméno autora jsem se jí tentokrát ani nepokoušel diktovat, po zkušenostech z minula a také proto, poněvadž má dosti složitý zápis, jenž by dělal potíže i takovému zkušenému francouzštináři, jako jsem Já, a rovnou jsem se nabídl, že jí to jméno raději napíši sám.


Volali z knihovny, že Kruté povídky od Villierse de l'Isle Adama již došly. Zítra ráno si je tedy jdu vyzvednout.

čtvrtek, 31. ledna 42
Mám ji! Mám tu knihu! A opět vypůjčena a zaslána z knihovny v Havlíčkově Brodě! To musí být bohatě vybavená knihovna! Samé dobré tituly tam mají! Asi se tam odstěhuji. Ve zlatém šedesátém osmém stála kniha pouhých 10 korun. Dnes by stála - pokud by vůbec vyšla - tak 200 až 300 korun. Těším se na četbu. A uvažuji o tom, vzít si ji dnes na noční do práce; knížka je to malá, tak akorát do kapsy...


Chci si hlavně užít toho Villierse (poznámka pro příští generace: opravdu se v mém století ještě vyskytovali podivíni jako jsem Já, kteří dovedli mít požitek z krásně napsané duchaplné věty, tak jako jiní mají požitek z krásně stavěného těla, z tvaru karosérie či z dobrého jídla! Nekecám!).

sobota, 2. února 42
V noci jsem propadl kouzlu básnivé prózy Villierse de l'Isle-Adam. Zajímalo by mne, jak se to jméno vlastně správně píše, poněvadž v knížce samé se vyskytují obě možnosti zápisu: s pomlčkou i bez pomlčky. Možná že jde o nejednotnost, jež není chybou a možné a správné jsou tedy obě možnosti. Jako francouzštinář mohu potvrdit, že francouzština zná takové možnosti; například ve spojce à, kterou je možno psát na začátku věty i bez toho accent grave nad velkým A. Čeština je na tom v nejednotnosti podobně a pravopis se v ní mění dokonce snad každých dvacet let vždy po změně politického režimu. S řečtinou se to má zrovna tak - tam je možných dokonce i víc možností pravopisu, což mě ze začátku dost mátlo. Takže nyní opustím tyto ortografické úvahy a budu se věnovat samotné tvorbě Villierse de l'Isle Adam.
První povídka Slečny de Bienfilâtre mi připomněla jiného geniálního francouzského povídkáře: Guy de Maupassanta - byť inspirace bude spíš opačná. Opsal jsem si z ní jednu hlubokomyslnou větu:
"Jsou bolesti, při nichž se neodvažujeme pronést jediné slůvko útěchy."
Druhá povídka Věra měla v sobě zase něco z Poea a zároveň i z Huysmanse.
Líbí se mi zejména jazyk Villiersův; jeho nevšední obraty a překvapivé příměry, kupříkladu perly tohoto typu:
"Och! Hned při prvních slovech připadala jim mínění šosácké společnosti jako let nočních ptáků, vracejících se do temnot!..." (krásný příměr!) "...- A když pak zjistili, že svět je nechápe, jak by si přáli, odvrátili se od něho brzy po svém sňatku, žili v naprostém ústraní v tomto starém, zasmušilém paláci, jehož hustě zarostlé zahrady tlumily úzkostlivě jakýkoliv zvuk zvenčí." (to mě velmi oslovuje! Já jsem se také odvrátil od lidí; nejprve pudově a potom i vůlí a rozumem. Na lásku nemám ani pomyšlení a na pohlavní lásku nemyslím vůbec. Investoval jsem za život do lásky příliš mnoho času, peněz a energie. Marně - a zbytečně mnoho. Vzdal jsem se hledání přirozené družky, jakou je dopřáno si najít každému zvířeti. U lidí je láska zvrácená - jako všechno. Přesně jako v té úvodní povídce Slečny de Bienfilâtre. Připadá mi to už jaksi nepatřičné a nedůstojné misantropa. Olga je mrtvá, tak jako Věra Villiersova a tím to zhaslo. A teď bych ještě potřeboval tu tlumící staletou zahradu. Čtu si hluboko po půlnoci, avšak ticho a klid na četbu přesto nemám úplný, neboť končí páteční noc a lidáci se vracejí ožralí z hospod; a čubka dole v přízemí si již několikrát uštěkla! Raději mám víkendy, které vycházejí na pracovní dny - to je pak v noci v baráku i v okolí větší klid na duchovní dobrodružství; ty protivné lidské pazvuky mě vracejí ze světa krásné literatury a idylických snů zpátky tam, kde už jsem byl dost dlouho, čeho jsem již přesycen, co je mi protivné a co z duše nenávidím - do polidštěné, do zčlověčené reality nového tisíciletí);
nebo tato část:
"Zesnulá!? Nikoli! Což duše houslí odlétá v posledním tónu prasklé struny?"
A tak dále - mám dojem, že bych mohl a musel takhle vypsat půlku knížky, protože některé věty-perly nemohou stát osamoceně, nýbrž musí jim předcházet i to, co je před nimi, aby plně vynikla jejich nesmírná krása a působivost. Myslím, že si tu knihu koupím.


Večer pilně pokračuji v četbě Krutých povídek. Některé jsou opravdu kruté, krutě pravdivé. Třebas Dva auguři, která líčí formou krutě sarkastickou poměry v nakladatelstvích a vydavatelstvích novin, jež se řídí heslem doby "pryč s duchem!". Zde jsem si opsal malou ukázku:
"Za našich dnů je nezbytně nutné, aby si každý vážný literát osvojil zásadu: Buď průměrný! -
Udělali jsme pokroky. Lidský duch postupuje! Dnes si celý třetí stav nepřeje nic jiného - a to právem - než aby si mohl v klidu a podle potřeby ulevit a škytnout, aby mu žaludek dobře trávil. A protože má zlatem i počtem sílu stáda rozvztekaného na pastevce, je lépe se mu přizpůsobit. - Teď však přijdete vy a chcete ho přimět, aby spolkl aloeová projímadla v obalu z tepaného zlata. Rozumí se samo sebou, že se bude vzpírat a škaredit, neboť nechce, aby mu byl násilím pročištěn rozum! I vrátí se hned zase ke mně, vrátí se už ze zvyku, který je jeho druhá přirozenost, neboť jeho chuti lahodí mnohem více sprosté víno, jež mu podávám ve svém otřelém poháru. Nikoli, básníku, dnes není génius v módě! - Králové, byť se nám zdáli sebenudnější, uznávají a hýčkají Shakespeara, Molièra, Wagnera, Huga atd.; republiky posílají do vyhnanství Aischyla, pronásledují Danta, popravují Andrého Chéniera. V republice, víte, mají na starosti jiné věci než dbát o génia! Mají plné ruce práce, jak víte."
Tolik malá ukázka - ale dobrá je samozřejmě celá povídka. V podstatě totéž jízlivě posmutnělé přemítání nad stavem literatury a postavením génia nebo talentovaného jedince v ní a v době nepřející skutečnému umění, poněvadž je nepotřebuje a ani nerozpozná od kýče a od plevele, traitoval také například Leopardi, najdeme je u Schopenhauera, dokonce i u Haška (v humornější poloze), najdete to koneckonců i u mne.
Neodpustím si ještě jednu ukázku, neboť se týká těch zpropadených tiskových a pravopisných chyb, jichž je v každém psaném projevu plno, což zřejmě nerozčiluje jen mne:
"A hleďme, ve vašem (rukopise), podívám-li se na něj lépe skřipcem, pozoruji cosi jako krasopis - což už je předem špatné znamení. To byste se mohl dostat do podezření, že svým článkům věnujete jakousi péči. Ale skutečný novinář, který je dokonalým představitelem svého záslužného povolání, píše ráz na ráz, úplně jedno, co mu zrovna probleskne hlavou - a především: nepročítat nikdy napsané! Pryč s tím, jak jsem to napsal! V redakcích, milý pane, nemáme kdy přemýšlet o tom, co a jak napíšeme, když venkovský vlak čeká na naše stohy papíru. Nám stačí úplně, má-li předplatitel dojem, že něco čte, chápete? A kdybyste jen věděl, jak je mu všecko ostatní jedno! - Pravopisné a mluvnické chyby!... Měšťák si přeje chyby, pane! Má radost, postřehne-li je."
Kouzlem nechtěného humoru je v knížce právě tato pasáž "zpestřena" na konci jednou takovou tiskovou chybou, když slovo "šéfredaktor" je tam vytištěno jako šéfredakror. To už ale není vtipné. Spíš to dosvědčuje nevykořenitelnou dysgrafickou ubohost, jež se literaturou táhne více než dvě staletí, ne-li déle, či od prvopočátku dějin písemnictví vůbec. Rozhodně však bude pokračovat dál, co bude lidstvo lidstvem - to je jasné. Teď se například v internetovém herbáři, jejž pročítám, objevila reklama na blížící se svátek sv. "Valenentýna"... Co dodat? Nejenom jsou ty všudypřítomné reklamy otravné jako práce, ale ještě jsou v nich takovéto debilní chyby! Psát to hovado neumí, číst taky ne, jinak by si to po sobě přečetl a chybu objevil a opravil, ale přesto je úspěšným byznysmenem! Jak je to možné? A platilo by to i naopak? Že by byl jedinec vynikajícího vzdělání, výjimečného talentu a jiskrné inteligence též úspěšný v běžném životě, třeba jako podnikatel? Myslím, že ne; že je to vyloučeno. Určitě by ani tím podnikatelem nechtěl být. Pakliže se vůbec někdo takový mezi lidmi vyskytuje - o čemž pochybuji - pak žije nutně někde v ústraní, nikdo ho nezná, nemá žádné přátele ani rodinu a je takzvaně "chudý", protože veškerý volný čas věnuje pěstování a zdokonalování ducha a na žádné nízké kšefty, obcování s lidstvem a život veřejný ani nepomyslí. Takový jedinec obvykle není dítětem svého století; zaspal dobu - jako Já.
Villiers de l'Isle Adam byl zchudlým šlechticem s prastarými kořeny sahajícími prý až kamsi do 11. století. Musel tedy těžce nést vládu buržoazie, prostřednosti a sprosťáctví. Myslím, že to je právě ten důvod, proč jeho dílo oslovuje i každého aristokrata ducha, jenž se přitom nemusí nutně honosit šlechtickými předky. Je to i můj případ.
Předchozí povídka Vox populi zase upomíná nejvíce na Maupassanta; třeba na jeho kratičkou črtu v povídce Horla u příležitosti svátku francouzské republiky 14. července; črtu, která se rozrostla v duchaplnou a v několika řádcích výstižnou úvahu o politice a o životě jako takovém.


V povídce Nebe jako reklamní návěští předvídá Villiers de l'Isle Adam to, o co již byly učiněny reálné pokusy (naštěstí prozatím zakázané) a čehož se i Já hrozím - nadhodil jsem toto téma také, nezávisle na Villiersovi, v mé knize Bůh nesmiřitelného hněvu. Opět se potvrzuje, že stejní duchové mají stejné myšlenky, stejné obavy. Nebe sice ještě není přeměněno v reklamní poutač, ale bohatě stačí, že na něm není klid a stalo se rejdištěm všelijakých strojů. Některé z nich už ostatně táhnou za sebou vlající reklamní transparenty! To v době Villiersově ještě nebylo, aby se po obloze bez ustání míhala letadla, stíhačky, vrtulníky a další stroje. Nejenže na nebi není klid, ale v noci je i více osvětleno pozemskými světly, neboli - jak říkají zoufalí astronomové - nebe je "světelně znečištěné". Dříve muselo být noční nebe až magicky přitažlivé, plné hvězd, jež se musely jevit zřetelněji, ve větším počtu a blíže k Zemi. Není divu, že nebesa a hvězdy na nich měla pro naše předky takový obrovský význam. Tehdy si snad mohli lidé po právu nalhávat, že jsou blízko nebi, ale dnes? O takovou vesmírnou krásu jsme ochuzeni a přemnozí z nás si tu čistou klenbu nebesky neposkvrněné nádhery ani nedokáží představit a tak jim ani nechybí a dnešní příšerný stav považují za zcela normální a přirozený. Jenže on není. Je zkažený Lidstvem s velkým L, jak píše toto klaté slovo Villiers de l'Isle Adam. V důsledku celkového znečištění zemské atmosféry průmyslovými exhalacemi musí být denní nebe naopak více potemnělé než v dávné minulosti, sluneční svit už není tak jasný, barvy nejsou tak zářivé jako kdysi. Hrůza pomyslet, kam až nás všemocný Pokrok zavede. Jednou nebude rozdílu mezi nocí a dnem, neboť noc i den budou stejně matné, šedivé a špinavé - octneme se jakoby ve stálém zatmění, kde přestanou růst rostliny a poslední zbylá zvířata přestanou rodit mláďata. Jen zdegenerovaný člověk bude dál uměle přežívat v tomto nehostinném, polostinném prostředí, bude se dál přemnožovat, dál bude spokojený, aniž ví přesně proč a s čím, dál mu to bude všechno jedno.
Z povídky Stroj na slávu jsem si zatím opsal tuto malou část - souvisí to tak trochu a navazuje na Dvojici augurů:
"...podle našeho mínění je na celé zeměkouli za století (a možná ještě déle) sotva víc než stovka lidí, kteří se snaží opravdu porozumět tomu, co čtou, a nedívají se na to jen jako na nálepky na kelímcích s hořčicí." (vynikající a vtipný příměr!)


Kruté povídky jsou výborné. Radši spěchám od videa zpátky ke knížce. Povídky Duke of Portland anebo právě rozečtená Účastník posledních obřadů mi opět připomněly Huysmanse. První z jmenovaných povídek připomíná Huysmansův román Naruby, zatímco druhá zmíněná povídka se podobá spíše románu Tam dole (francouzsky Là-bas) - také od Huysmanse. Do toho všeho je přimíchána pikantní špetka Poea a též snad kapka s příchutí Stevensona. Vše je namícháno vkusně a chutně. Velice dobře se ta knížka čte. Je tam všechno: láska i smrt, tragika i komika, štiplavá satira, zasněnost, zjemnělé estétství, poetika i mystika - a především velké umění a duchaplnost pravého francouzského espritu. To všechno se navzájem nenásilně doplňuje a tvoří jeden velkolepý celek. Zatím dobré. Často jako bych četl své knihy, své obraty, své myšlenky. Výborné. Jde mi to z duše. Hladí to duši.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm