Poznámky a úvahy nad Krutými povídkami od Villierse de l'Isle-Adama - 2. část

21. července 2014 v 14:34 | Misantrop |  Četba

Poslouchám Trylek, pořad staré hudby na stanici Vltava. Na pořadu je Locatelli a Scarlatti. Nádhera. Balzám. Villiers de l'Isle-Adam měl zřejmě také rád starou hudbu - na úkor "moderny", již zřejmě nesnášel - pokud lze soudit podle jeho povídky Tajemství staré hudby, věnované Richardu Wagnerovi. Abych byl upřímný, čekal jsem však od této povídky spíše nějaký skrytý esej. Nicméně z náznaků soudím, že onu nemelodickou "modernu" (doslova "kočičinu", jak píše) příliš nemiloval. Také ona dedikace Richardu Wagnerovi mi dává smysl. Tento německý romantik totiž nakrátko obnovil krásné, táhlé, zasněné a trochu melancholické melodie ve století, v němž hudba zaznamenala úpadek.
Povídka Přecitlivělost je právě takovým esejem v přímé řeči. Esejem však nikoli o hudbě, nýbrž o umění povšechně, lépe řečeno o duši umělcově. Docela pěkně v ní povídkář vylíčil, v čem se liší cit umělce od takzvaného "citu" všedního člověka.
"Co nás ve skutečnosti dělí, není jen rozdíl, ale nepřeklenutelná propast - nekonečno."
Také se mu skoro povedlo předpovědět televizi! Hle, co píše:
"Ostatně se mi zdá, že dnes se kdekdo více nebo méně vzdává jakýchkoliv pocitů. Doufám, že bude co nevidět v každém velkém městě několik desítek divadel, kde běžné události života budou hrány mnohem lépe než ve skutečnosti, takže se už nebude nikdo příliš namáhat, aby žil sám. Kdo se bude chtít vzrušit nebo rozlítostnit, koupí si sedadlo - a hotovo! Nebude tato oklika ze stanoviska zdravého lidského rozumu tisíckráte lepší?... Proč se vyčerpávat ve vášních, náležejících obratem ruky minulosti?... Nač se nepozapomene za půl roku? - Ach! kdybyste věděla, jaké množství ticha nosíme v sobě!..."
Povídka Velmi ošidné! je skvěle vystavěná a vypointovaná; prolíná se v ní sen o smrti se skutečným životem, přičemž skutečný život, zasvěcený například práci, obchodu, je nakonec vnímán jako horší než smrt. Výborná povídka. Vyskytuje se v ní - a nejen v této - spoustu originálních výrazů a obratů. V této se mi líbilo využití slova "madrigal" pro přemrštěnou a pokryteckou intonaci hlasu, který má působit na neznámé lidi mile a zdvořile:
"Nuže, tváře se co nejzdvořileji a nejpřívětivěji, vkročil jsem s kloboukem v ruce a s úsměvem na rtech - uvažuje o nějakém tom madrigalu, kterým bych pozdravil paní domu - a tak dále.
Velmi vtipné, velmi jemně vtipné! Připomíná to trochu až styl autora Spolčení hlupců Johna Kennedy Toolea!



V noci, asi tak po odbití hodiny duchů čili po půlnoci, jsem se chtěl jít projít venku mezi stromy, sednout si na lavičku, zahledět se do nebe a užít si trochu tiché samoty na čerstvém vzduchu, po vzoru Villiersova Richarda, vévody Portlandského, stiženého leprou, jenž se také vydával na osamělé noční procházky za svitu planoucích pochodní, jenže lilo jako z konve, a tak jsem vyšel alespoň na lodžii. Páchlo to tam po cigaretách, zaléhal tam ruch ze silnice a dlouho mě nebavilo jen tam tak stát opřený zády o zeď. Nicméně nápad to je dobrý; budu se jej držet a třebas jej uskutečním v některých dalších probdělých nocích...


Ten Villiers mě nejen plně zaměstnává, inspiruje, baví a poučuje, ale mám s ním i společnou řeč a "krade" dokonce moje myšlenky! Jako například v povídce Touha být Člověkem. V ní mi "ukradl" posedlou myšlenku stát se strážcem majáku. Vykonat nějaký krutý zločin proti lidskosti a v tichosti zmizet nadobro do opuštěné samoty na nepotřebný maják a dožít tam jako stylita na vrcholu sloupu kdesi uprostřed pouště.
Povídka Přístroj na chemický rozbor posledního vzdechu je opět satirickým úšklebkem nad stoletím Pokroku:
"Další úspěch! - Naše vítězství nad Přírodou jdou do nekonečna! Hosanna! Máme sotva kdy, abychom se nad tím zamyslili! Jaký triumf!... Nad čím bychom se měli vlastně zamyslit? - Proč a nač? - Nuže, vyhrňme si rukávy a do toho, do toho, nepřešlapujme na místě!"
A dále následují všechny ty známé a bombastické výkřiky v jazyce reklam; přehnané, zkoprňující a absurdní.
Zajímavá je tato pasáž, koketující až s misantropismem!:
"Běda! Sebezarmoucenější tvář, sebehojnější potoky slz nevzkřísily ještě nikoho k životu.
A vezme-li se to rozumně, je to vlastně náramné štěstí!... Vždyť bychom byli za chvíli na této planetě namačkáni hůře než slanečci v době tření! Přitom, jak se rychle množíme, bylo by to zde přímo nesnesitelné (to už je!). Zaručené předpoklady našich národohospodářů (asi myslí malthusiány) by se splnily v čase co nejkratším: důstojný Polyp lidský zašel by překrveností - a - až by se dospělo k poznání, že ani občasné války a epidemie nejsou dostatečným ventilem - nezbylo by lidem nic jiného než se na potkání zabíjet, budou-li mermomocí chtít dýchat nebo se jakžtakž pohybovat po této zeměkouli - na tomto světě, kde, jak nám Věda dokazuje svými vzorci, jsme při tom všem pouze dočasný a obtížný hmyz (chudák hmyz - ten to zase schytal!).
To budiž řečeno těm posměvačům - snad je znáte? (ale ovšem, že je známe!) - těm záludným spisovatelům, které dlužno číst několikrát, chceme-li vniknout v pravý smysl jejich slov" (moje řeč).
Kupujte přístroj na chemický rozbor posledního vzdechu! A Villiers se opět strefuje šípem ironie do tuctového čtenáře:
"Račte si přečíst přiložený návod! Pročtěte jej pozorně a pečlivě, a nikoliv zběžně a povrchně (jako čtete, milý čtenáři, právě teď moje řádky)." (a moje též!)
Výborná knížka.


Česko volí prezidenta. Jde to však mimo mne. Je to jen jakási vzdálená ozvěna čehosi, co se mne netýká, co mne však přesto dostihlo svou neomalenou vtíravostí. Je to pro mne jako ten Villiersův "let nočních ptáků, vracejících se do temnot". Ten by mne ještě zajímal, na rozdíl od jakési volby kohosi. Nechci o tom nic vědět. Beztak mi za to jistě přijde vyúčtování. Ano, mně - komu jinému!


Čtu a čtu Kruté povídky od Villierse de l'Isle-Adama. Věnuji tomu téměř veškerý volný čas. Čtu jako obvykle pomalu a rozvážně, nejlépe až několikrát za sebou znovu a znovu, snaže si zapamatovat a vtisknout do paměti Villiersův zvláštní styl psaní, jeho melancholicky poetický způsob vyjadřování. S rozkoší nechávám na sebe toto vše působit. A nejlepší části si samozřejmě opisuji, zvláště ty pasáže, s nimiž se plně ztotožňuji. Již jsem také mimo jiné poznal, že Já a Villiers máme zřejmě společný hudební sluch a že slyšíme například stejně hudbu Wagnerovu, Beethovenovu, nepřekonatelnou hudbu starých barokních mistrů, nebo třebas i Belliniho operu Norma. Je to pozoruhodné, jak bychom si v lecčems rozuměli. Tak například v povídce Vidění, ve skvělém to přímo uměleckém díle, jejíž konec mě však trochu zklamal, se píše toto:
"Propadl jsem zase jednou oné naprosté omrzelosti životem, dědičné v naší rodině; a ta - kdykoli se mne zmocní - ochromí a otupí mé duševní schopnosti a činí ze mne dokonale netečného člověka. Jak se zdá, jsem už nadobro odsouzen k tomu, abych se bral životem jako zamlklý a trudnomyslný morous. Ale i při tomto svém duševním rozpoložení jsem v jádru zřejmě nátura, o níž se říká, že je z oceli a železa, neboť přes to přese všecko jsem ještě schopen vzhlížet k nebi a toulat se po hvězdách."
To by mohl být také můj popis.
A dále se nachází dva úchvatné odstavce, jež přes jejich délku a rozsáhlost musím chtě nechtě opsat celé - tak jsou nádherné! Hle!:
"Na obzoru hořelo nebe nad dubovými a borovými lesy, kam se s večerem slétali poslední ptáci; ve vzdáleném rybníku, lemovaném rákosím, zrcadlilo se slunce v celé své oslnivé nádheře. Veškerá příroda tohoto osamělého kraje, pohrouženého v hluboké ticho večera, byla tak kouzelná, tak pohádková, že jsem se všecek uchvácen vpíjel do ní pohledem a zapomněl vůbec zabušit na dveře."
Takováto líčení pusté krajiny bez lidáků miluji!
A dále následuje tento vrcholný skvost:
"'Ó ty,' řekl jsem si v duchu, 'který nemáš jediného útočiště pro své sny, a jemuž se po daleké cestě pod chladnými hvězdami nezjevuje země Kanaan se svými palmami a živými vodami, ty, poutník tak veselý před odjezdem a nyní tak zasmušilý, ty, srdce stvořené pro jiná vyhnanství, než jsou ta, jejichž trpkost sdílíš s nehodnými svými bratry - popatř! Zde je možno usednout na kámen melancholie! - Zde procitají mrtvé sny, než zapadnou zase do hrobu! Je-li tvým přáním skutečně zemřít, přistup: zde tě tvář nebe uchvátí do zapomnění!'"
Nádhera.
Ale, jak jsem již řekl, konec této povídky mě trochu zklamal v očekávání čehosi méně obyčejného a jakoby méně nedořečeného, podle toho, jak tajuplně, napínavě a vzrušivě povídka začala, rýsovala se, slibovala, pokračovala, leč neskončila. Také k překladu mám jisté výhrady (místo "efekt" bych napsal "afekt", místo slova "zaměřil" bych použil slovo "zamířil" a namísto slova "zhostil" bych použil raději slovo "zbavil" - dokonce se domnívám, že tato dvě slova jsou antonyma a tudíž by se neměla zaměňovat!) - ale jinak dobré, výborné!
Dobrá je i krutá povídka další, jménem Neznámá, uvozená tímto citátem od Adriena Juvignyho:
"Bylo to požehnané děcko, jež bledlo a tesknilo nad krásným veršem."
Povídka sama je pak ovšem znovu o hudbě, o umění, o vytříbených smyslech a citech, o nenaplněné lásce a o ženách (Ženy jsou sfingy bez tajemství, "a tajemství - byť sebestrašnější - není-li nikdy zjeveno, je vlastně pouhá nicota". - Pěkně napsáno).
Značnou část povídky tvoří monolog fyzicky hluché dívky, která je však na oplátku nadána neobyčejně ostrým sluchem duševním. Dívka nakonec odmítne mladého nápadníka, jenž se do ní v divadle na opeře Norma na první pohled zamiloval stejně, jako ona do něj:
"Celkové vzezření tohoto zaníceného návštěvníka divadla - ač elegantní a velmi příjemné - působilo tak trochu neobvyklým dojmem. Bedlivý pozorovatel by si ho líp představil ve volné přírodě, pod širou oblohou a na krásné samotě. Byl to zjev věru zvláštní!
Kdo to byl a odkud přišel?"
Podobně se mluvívá i o mně!
A hle, jaký mocný účinek má na něj krásná hudba - to je pojetí hudby, s nímž zcela souzním!:
"Už první tóny proslavené divy uchvátily tak mocně jeho duši, že se až rozechvěla; zapomněl nadobro na vše kolem; neviděl nic, pranic, jen dychtivě, lačně naslouchal. Ticho hlubokých hvozdů, kvílení běsnícího větru ve slujích, hukot vod, valících se po skalinách (jak se zpívá v té naší národní hymně!), a kouzlo snášejícího se soumraku, to vše učinilo z tohoto hrdého a mladého muže (Villierse de l'Isle-Adam?) básníka, a sotvaže uslyšel tento úchvatný, jedinečný hlas, zdálo se mu, že se v něm ozývají nejen pozdravy jeho domova, ale i prosba, aby se tam co nevidět vrátil."
Mladík z této povídky se mimochodem jmenuje de la Vierge - tedy česky asi tolik, co "z Panny". Já jsem též "z Panny" - narozen ve znamení Panny!
A takto je vylíčeno přirozeně hladké seznámení obou mladých lidí, kteří jako by se již dávno znali z minulých životů:
"Zdálo se mu naprosto samozřejmé, že jeho ideál odpověděl tak ideálně (reagovala správně, řekl bych Já).
Třeba způsob jejich seznámení byl tak podivný, oba mladí lidé si řekli, že je vhodný i pro ně, pro příslušníky té třídy, která udává dobrý mrav, a nikoli oné, která se jím toliko řídí. Co prostý dav nazývá nazdařbůh dobrým mravem, je jen toporné, otrocké a téměř opičí napodobování způsobů lidí vyšší inteligence (do opic máte však nedozírně daleko - víte, jak to myslím, že, hovada?), kteří to neb ono pokládají náhodou za vhodné za normálních okolností."


neděle, 10. února 42
Jedině v hluboké noci, kdy barák a sídliště obestře ticho, neboť lidáci konečně usnuli, může se misantropický knihomol ponořit plně do četby tak krásné knihy, jako jsou Kruté povídky od Villierse de l'Isle-Adama, a může zapomenout na svět.
Povídka Maryella je o kurtizáně, která našla lásku. Vypsal jsem si z této povídky jedinou větu, ačkoli bych mohl víc - hezkými obraty a jinými různými duchaplnostmi se to v ní opět jen hemží:
"Ženy pronášejí slovo sen a poeta tak divně, že by se našinec smíchy málem utloukl k smrti, kdyby měl na to kdy."


Zajímalo mě, jak vypadal Villiers de l'Isle-Adam; zda se jeho umělecká genialita zračí také v jeho tváři, jistě oduševnělé. A věru jsem se nezklamal, když na mne z internetové Wikipedie vykoukla tato podobizna zasněného básníka s trochu šibalským pohledem, opírajícího svou těžkomyslnou hlavu o loket podložený jakousi knihou. Jaká kniha to byla? To už se asi nedozvíme.


Jeho povídka Léčba doktora Tristana je opět dalším sardonickým výsměchem velkému Pokroku, jenž zachvátil lidstvo jako zhoubný mor. Tentokrát zplozenec tohoto velkého Pokroku doktor Tristan Chavassus přišel na to, jak léčit "Hlasy", jež slyší naše svědomí. Přikurtuje vás k zubařskému křeslu a řve vám do ucha tak dlouho slovo "Lidství", až budete nadobro hluchý ke všem těm vnitřním Hlasům, jež člověka, který zaspal dobu a je citlivý na urážky, ponoukají k vlastenectví, k šlechetnosti, k čestnosti, k nezištnosti, k soucitu, k zmužilosti, k zodpovědnosti, ke slávě a k podobným nemoderním přežitkům.
"'Měl jste v životě často schlíplé uši?' zeptá se.
'Ale...jako dnes všichni lidé,' odpovíte zvesela. 'Dost často, tak pro změnu.'
'V tom případě je určitá naděje,' řekne doktor.
Jste zachráněn (po této "léčbě" Lidstvím). Už neslyšíte vůbec nic. Jaký to zázrak! Léčba je tak dokonalá, že zabije ve vás i všechnu lítost a nelibost nad ztrátou bývalých ideálů. Vaše výjimečná starost o vaše zdraví a pohodlí umožní vám pohrdat okázale všemi urážkami! jste vyléčen. Zvednete se - jste Svobodný, jste Volný...
Odejdete od něho jako znovuzrozený, vykračujete si lehce, s rukama v kapsách, s veselým úsměvem, s chytráckým výrazem ve tvářích i v očích - s duchem osvobozeným od všech těch marných a zmatených Hlasů, které vás ještě včera zneklidňovaly. Cítíte, jak zdravý lidský rozum proudí do vás jako hojivý balzám. Vaše netečnost ke všemu nezná mezí. Jste vybaven soudností, která vás povznáší nad všechny skrupule, jež vás zbavuje všeho studu. Stal jste se důstojným členem lidské společnosti."
Prorocká slova, jež mají stále větší váhu, neboť Pokrok sílí a šine se dál přes mrtvoly již jen ojedinělých svědomitých jedinců.


Na závěr další povídky s názvem Temné vzpomínky je pěkný odstavec, jenž je čímsi jako osobní zpovědí, pod niž bych se mohl i Já - s menšími obměnami - podepsat:
"A já - poslední Gael - zdědil jsem po svém smělém prapředku toliko jeho poblouzení a naděje. - Bydlím zde na Západě v tomto starém opevněném městě (Já taky!), k němuž jsem poután svou melancholií. Jsem netečný k politickému kvasu naší doby i své vlasti, nedbám o jepičí práci a pachtění těch, kdož se tím vším zabývají. Když však za krásných podzimních večerů zahoří vrcholky okolních lesů zlatem zapadajícího slunce, kochám se pohledem na tuto nádheru a mé myšlenky zalétají do širých dálav. - Když se pak zatřpytí kolem rosa, kráčím sám pod hustou klenbou našich stromů, jako šel kdysi můj prapředek pod klenutím krypty s královskými nebožtíky. - A jaksi pudově - neboť nemám důvod, proč bych tak činil - vyhýbám se zrádnému světlu měsíce, držím se ve stínu a hledím se též vyhnout na hony nevítané blízkosti lidí. Ano, kdykoliv tak kráčím se svými sny, straním se jich, jak jen mohu!... Mám totiž pocit, že se v mých očích zrcadlí lesk neužitečných pokladů mnoha dávno zapomenutých králů."
Nádhera! To jsem si musel opsat do posledního řádku, do posledního slova, do posledního dechu! Moje řeč!


Zbývá mi závěrečná povídka Zvěstovatel. Tu si však nechám na jindy. Nyní mám obrovskou chuť jít se ven projít za mihotavého svitu hvězd.


Dočetl jsem Kruté povídky. Poslední povídka s názvem Zvěstovatel nebyla nic moc; asi nejhorší ze všech sedmadvaceti. Byla to jakási invokace na starozákonní téma z okruhu krále Šalamouna. Nic, co by mě jakkoli oslovilo. Naprosto nezajímavé. Bylo to z toho druhu literatury, u níž se ptám: "Proč? K čemu to je dobré?" Moje odtržení od všeho lidského jde tak daleko, že nesnáším všecko, co je příliš přívětivé lidem a jim blízké. Snesu jen absolutní kritiku lidství, výsměch lidství, nebo takovou literaturu, jež se svým způsobem také vymyká všemu lidskému, neboť hovoří převážně o mimolidských věcech, jako je například příroda, liduprázdná krajina a podobně, nebo popisuje také takové totální odtržení od lidského světa, jaké jsem učinil Já sám.



Odkaz:

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm