Měli bychom žít zcela bez zábran

3. září 2014 v 17:03 | Misantrop

Pokud jde o budoucnost či z hlediska možného, měli bychom žít zcela bez zábran a navenek neurčitelně, s obrysy v tu stranu matnými a mlhavými.


V hudbě se lidé projevují bez zábran, protože se domnívají, že neexistuje nikdo, kdo by dokázal za jejich hudbou spatřit je samé.


Ďábel byl vytrvale a bez zábran napadán lidmi oddanými Bohu. Na rozdíl od mluvčích Pána spravedlivých neměl Kníže temnot nikdy možnost vyjádřit svůj názor.


Drzá spekulace s neznalostí a dotěrnou zvědavostí širokého obecenstva nemá zábran a s jakousi zvláštní neodpovědností, bezostyšně, s nedostatkem - abychom tak řekli - profesionální svědomitosti si počíná především v životopisech hudebníků; neboť s hudbou může kdokoli nakládat po libosti, byť už jen proto, že z ní nic nezná - jak tomu je u většiny. Beethovenovi tím bylo ublíženo víc než komu jinému; pro svůj výjimečný osud se stal už zaživa obětí legendy.


"Satanismus se zakládá na velmi zdravé životní filozofii," říkají ti, kdo nemají zábrany.


Jestliže má společnost svědomí ničit jednotlivce, tak naopak jednotlivec může bez zábran a výčitek svědomí ničit společnost.


Člověk, jako lovná zvěř, se k těmto účelům hodí nejlépe. Není vůbec ostražitý a plachý - a neskrývá se. Není na světě přemnoženějšího zvířete nad člověka. Je to snadná kořist, lehce dostupná, vyskytující se v mnoha a mnoha exemplářích a navíc je mimořádně škodlivá a neužitečná, takže rovněž jakékoli etické zábrany jdou stranou.


Rád zapomínám na lidstvo a chovám se absolutně svobodně a bez zábran, jako kdyby ono nikdy nebylo.


Robert Ardrey:
Instinkt dravého zvířete, který rozum nikdy zcela nedokáže udržet na uzdě, nás nyní může - zbavené všech zábran - hnát do nekonečných konfliktů, až druh homo sapiens zcela zanikne.


Lidé říkají, že židi jsou nadaní; ne to není žádné nadání spekulovat s cizími hodnotami; pouze podvádějí. Tak třeba uvidím u soukromníka obraz, považuji ho za Tiziana, řeknu, co si myslím, a udělám nabídku. Ale žid zamlčí, že obraz považuje za Tiziana, pohaní ho jako bezcenný a bez zábran ho prodá s 5000 % ziskem.


Špačci předvádějí naplno a bez zábran všechen rozsah svých hlasových možností a pěnkavy se ozývají v roztodivných nářečích. Vše v mé bezprostřední blízkosti, jako kdybych ani nebyl člověk, nýbrž jeden z nich, normální zvíře jako oni všichni. Možná to tak je.


Gothland neklesá pod tíhou svědomí, ale proto, že je nedůsledně "zlý". Nedovede se zbavit posledních zábran, takže kolísá tam, kde by měl být neoblomný.


Naštěstí mezi mnou a divokým zeleným oceánem je sklo Stěny. Ó veliká, božsky omezující moudrosti stěn a zábran! Je to snad nejúžasnější ze všech vynálezů. Zvířetem přestal být člověk teprve tehdy, když postavil první stěnu. Divochem přestal být, když jsme postavili Zelenou stěnu, když jsme tou Zelenou stěnou izolovali svůj strojový, dokonalý svět od nerozumného, nestvůrného světa stromů, ptactva, zvěře...


Alkohol dělá z lidí ještě větší debily, ještě větší lidi. Střízlivý člověk, který se něčeho nebo někoho bojí, je jakžtakž snesitelný, ale opilý člověk ztrácí veškeré zábrany. Nestává se zvířetem, čili mně podobným tvorem, který běhá a dýchá tam někde venku v lese, ale stává se větším ne zvířetem, nýbrž větším člověkem, to znamená větším hajzlem.


Odstranění dělby práce se zdá být neuskutečnitelné pro dvě příčiny:
1) Vyhovuje příživnické nevýrobní části společnosti, která je v početní převaze a
2) Psychologické zábrany té druhé, vykořisťované části, které jí brání požadovat odstranění dělby práce.


Nedovedu žvanit, protože vím, že je to hloupé, nedovedu se vytahovat, protože to je ještě směšnější. Nikdy nedovedu překonat zábrany. Jen někdy, když jsem opilý. Druhý den mi lidé říkají, že jsem vlastně nesmírně zajímavý a příjemný člověk, že dovedu zábavně vyprávět a že si toho nikdy nevšimli, teprve včera večer nebo v noci.
Nedovedu vylíčit, jak mi pak bývá.


Zakazováním se nezmění ani realita, ani lidské choutky. Diskriminace a kriminalizace pornografie není ani dobrodiním, ani zábranou před vulgarizací lidského rodu.


Bojím se jet do Anglie. Říkám si, že to je přesně ta země, v níž by mi bylo nejlíp, jediná na celém světě, kde bych se cítil jako doma, totiž právě já, já se svými zábranami, se svou uzavřeností, s nechutí vůči hlučným a srdečným lidem, se svým téměř chorobným lpěním na soukromí... Když si pomyslím, že bych měl přijít i o tuto víru, jsem odhodlán tam raději nikdy nejet.


Že by peníze sváděly moji mlsnost, ta obava se mi zdá lichá. Představa, že bych musel vejít do vesnice nebo dokonce do města a jít ještě navíc do nějakého krámu, plného lidí, je sama o sobě dostatečnou zábranou a psychologickým stimulem vydržet vést experiment, jak jsem si předsevzal.


Nedovedete si ani představit, v jakém bezpečí se cítí člověk, když si může říct: "Jsem tu sám na konci světa, daleko od všech zvědavých pohledů a žádná živá bytost se ke mně nemůže dostat. Už se nemusím ovládat, už neexistují žádné zábrany."


Nebýt jejich chamtivosti po penězích, nejradši by zakázali veškerou hudební produkci "neusedlé" mládeže. A pokud je ta akce zadarmo, bez armády pořadatelů a není dobročinná, pak bodrý a zaostalý lid této země ztrácí veškeré zábrany! "Feťáci, dělají bordel, zakázat, rozprášit, zmlátit, zcenzurovat!"


Soudím, že jsem si vytvořil vůči práci mentální zábrany.


Potřeba jezení masa nevyplývá z lidské přirozenosti, ale ze zlozvyku, vypěstovaného mnohdy násilně rodiči v dětství. A pak člověk zcela zapudí hlas svědomí, morální zábrany a týrá, mučí bezbranná zvířata, vydaná mu na milost a nemilost, prost vší zodpovědnosti, způsobuje jim bolest, zabíjí je jen kvůli naplnění svého věčně zvířecích mrtvol lačného žaludku.


Večer si čtu Stendhala. V dalším pojednání o smíchu, tentokrát O zábranách smíchu, čtu tato slova:

Moudrý filosof, který po celý život sebou samým i druhými lidmi pohrdá, se nemůže smát. Co vidí v půvabném vyprávění, jímž líčí Falstaff princi Jindřichovi bitku? Mělkou lež, vymyšlenou z mrzké zištnosti, další slabost ubohé lidské přirozenosti. Místo, aby se tomu smál, naladí tvář truchlivě.


Něco v nás, snad biologicky utajeno v nějakém koutě mozkových cest a proudící spolu s krví našimi tepnami, se v každém z nás mysticky rozpomíná na onen prapůvodní stav bez sebemenší vnitřní zábrany: všechny ty dávno kulturou přemožené instinkty, krvesmilstvo, otcovražda, pansexualita straší ještě v našich přáních a snech.
(Zweig: Léčení duchem)

Z české filmové veselohry Což takhle dát si špenát

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm