Proti této vzteklinou stižené planetě

28. září 2014 v 12:54 | Misantrop
Příspěvek ke Světovému dni vztekliny (vždy 28. září)


Vy nemocná zvířata, zapírající a popírající sama sebe, nakažená vzteklinou! Drezéři! Pozéři! Vy pokrytci a lháři! Slyšte!


Tato válka dneška není než to, že vyletěl do povětří mír a že by ji mohl ukončit ne mír, nýbrž válka veškerého vesmíru proti této vzteklinou stižené planetě!


Alkohol na mne působí asi jako na ostatní zvířata vzteklina: přestávám být plachý, ztrácím ostražitost a odstup. Vše to jsou pro mne absolutní nutnosti. Jinak to nejsem Já. Pod vlivem alkoholu klesám na jejich úroveň stavu vědomí.


Poněvadž smysl pro morálku má jenom jeden úkol, jediné poslání - umožňovat člověku páchat zlo - je jasné, že pro člověka nemá žádnou cenu. Je pro něho právě tak bezcenný jako choroba. Vlastně to zřejmě choroba je. Vzteklina je zlá, ale není tak zlá jako tahle choroba. Vzteklina člověku umožňuje udělat něco, co by ve zdravém stavu neudělal: zabít bližního jedovatým pokousáním. Nikdo se nestane lepším člověkem tím, že má vzteklinu. Smysl pro morálku umožňuje člověku páchat zlo. Umožňuje mu páchat zlo tisícerým způsobem. Vzteklina ve srovnání se smyslem pro morálku je nevinná choroba.


Neznám hroznější a trýznivější nemoc než je vzteklina. Když jsem poprvé uviděl člověka, který dostal vzteklinu, chodil jsem dobře pět dní, jako bych dostal palicí do hlavy, a nenáviděl jsem tehdy všechny chovatele psů i všechny psy. Za prvé je hrůzná už ta nepředvídanost a náhlost onemocnění... Člověk si jde, zdravý, klidný, bezstarostný, a z ničeho nic - chňap! kousne ho vzteklý pes. Hned v tom okamžiku toho člověka zdrtí hrozná myšlenka, že je neodvratně ztracen a že ho nezachrání nic na světě...
(Čechov: Vlk)


Pan Hustoles řekl jednou v debatě ke svému sousedu Křičkovi: "Vaše strana, to je moc krásná strana. Když nějakého lumpa odříznou od šibenice, jde hned kandidovat na program vaší strany."
To bylo v době voleb, kdy zvíře může lehce dostat vzteklinu.
(Hašek: Nešťastná historie s kocourem)


Každého rána, když pro ostatní vychází slunce, šíříc v přírodě radost a blahodárné teplo, sedím se zcela nehybným obličejem přikrčen v hloubi své oblíbené jeskyně, pohlížím upřeně do tmy a v zoufalství, které mě zpíjí jako víno, biju se silnýma rukama do rozdrásaných prsou. Přece však cítím, že nejsem stižen vzteklinou! Přece však cítím, že netrpím sám! Přece však cítím, že dýchám! Kdo mě to bije do hlavy železnou tyčí, jako když kladivo buší do kovadliny?


Sice stále dokola opakovaným ideálem a vzorem nevinnosti je biblickému lidu stádní poslušná ovce, ale tomuto milému, krotkému, mírnému a dobrotivému domácímu zvířeti se lid Bible přesto nepodobá ani trochu, neboť naše fanatické "boží ovečky" zvlčily, či spíše zepsuly, a jsou na rozdíl od skutečných oveček poněkud zdivočelé, vzteklé a masožravé, podobajíce se spíše smečce vyhladovělých honicích psů než pokojně se pasoucím beránkům a vesele skotačícím jehňátkům. Je-li křesťan skutečně ovce, pak je to ale jedině taková ovce, která je nakažená vzteklinou.
(Misantrop: Předmluva k Bibli)


Když se člověk žijící léta v nudném stereotypu práce a manželství náhle vzbouří a povstane proti základní falešnosti lidského světa, řádí jako amokem stižený Malajec, jenž běhá se zkrvaveným krisem okolo. Podobá se to lidské vzteklině, šílenství, ale lidská společnost je šílená daleko víc. On se jí jen brání a mstí se. Uklidnění přináší Edmondovi až vězení, kde "je všechno tak jednoduché"...
(Misantrop: Komentář k filmu Edmond)


Onehdy jsem seděl opřený o strom a zahloubaný do svých vznešených myšlenek, když tu slyším, jak směrem ke mně něco běží po suchém loňském listí. Stále se ty kvapné kročeje přibližovaly, až tu náhle, ke svému údivu, spatřím lišku, kterak míří přímo ke mně! Už mě napadla myšlenka na jejich pověru, jestli nemá vzteklinu a neběží mě kousnout. Ale když se přiblížila ještě víc, viděl jsem, že se dívá jinam, ne na mne a že mě nevidí. Co vám budu povídat, proběhla mi rovnou před nohama, pár metrů ode mne! Nezapomenutelný zážitek! Přestal jsem dýchat a srdce se mi samým vzrušením rozbušilo. Takové blízké setkání s liškou jsem zažil naposled asi před pěti lety. To bylo podobné: Ležel jsem ve vysoké trávě, slyšel někoho se přibližovat. Vzhlédnu a co nevidím: z trávy na mne zírá usměvavý obličej překrásné lišky. Byla překvapená tím co vidí stejně jako tenkrát Já. Pro takové zážitky stojí za to žít. Kdyby nebylo zvířat, ale všude jen samí lidé, nevím co by mě drželo naživu.

Anke Merzbach: Bedenklich (Nedůvěřiví)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm