Boj vší lidské havěti!

29. října 2014 v 14:52 | Misantrop

Pln hněvu, nejsem s to se déle zdržeti,
chci vypovědět boj vší lidské havěti!
(Molière: Misantrop)


Mé básnické dílo nebude nic jiného než neustálé útočení všemi prostředky na člověka, toho divokého dravce, a na Stvořitele, který neměl takovou havěť zplodit.


Zřel jsem, jakou nade vše pomyšlení ničemnou havětí je lidstvo.
(Klíma: Lidská tragikomedie)


Což jsi učinil lidstvo jako havěť, nad níž nevládne nikdo?


Kdyby i díky mně jednou ta vypasená lidská havěť zmizela nejen z rajské zahrady Edenu, ale i z celé planety Země!


Dejte spolu dva chudé - lhostejno, zda chudé duchem či chudé hmotně - a za chvíli jich je dvanáct. Jsou nakažlivě společenští, a proto rádi pěstují všelijakou jim podobnou havěť: psy, děti, vši...


Ležím nahý ve stanu v skrčené poloze embrya a mám dojem, že ten stan je dělohou a přívětivý les okolo mou matkou. Kéž bych se nenarodil, byv krutě vypuzen z tohoto objímavého, bezpečného lůna! Venku je jen bolest a strach a lidská havěť obtížná.


Kdy ten pán už začne mluvit o plášti, čapce, o penězích, statcích a o plození dětí, o výchově? - Ten bude s citem houpat v náručí ty loutky, Octávky, ty řvoucí svědky své cudné vášně. - Havěť mizerná!
(Grabbe: Don Juan a Faust)


Kochat se hemžením malé havěti, která nese mé jméno a v lepším případě i mé zředěné vlastnosti, to může jen člověk s určitými, ne právě lichotivými kvalitami.


Proč mě vlastně tolik neurotizuje stálá všudypřítomnost lidí? Ptáků je všude taky habaděj a toho rámusu co nadělají, a přece mi nevadí. Je to proto, že si mě nevšímají. Ti ptáci. U lidí je to jiné. S nimi je to jako s obtížným hmyzem. Havěť jako havěť.


Valná část tvých krajanů je nejškodlivější drobná hnusná havěť, jaká se kdy z dopuštění přírody plazila po povrchu země.


Jsem rád, když kolem zpívá ptactvo nebeské a kolem se hemží havěť. Jen to nesmí být havěť lidská. Ta mě ruší k nesnesení - ano, ta ano, stokrát ano!


Země
drbe ve vzdušném se rouše!
Když havěť příliš kouše,
odpovídá bručením...
Jež zní ale jak sta hromů - -
- otřásá svou koží k tomu,
zvem' to - země-třesením...!


V baráku pitomém je ticho a svatý pokoj od lidáků jen pozdě v noci, když konečně upadnou do bezvědomí. Za bílého dne, když vstanou, se nemohu na nic soustředit kvůli neustálému štěkání čubky i kvůli jinému hluku, jejž ta havěť hnusná sousedská natropí.
Co lze vlastně proti tomu dělat? Čekat, nekonečně trpělivě čekat a těšit se, že něco nebo někdo tu lidskou havěť konečně zlikviduje.


Lidé, člověk in sui natura, se projevil! Ale co jsem mohl dělat? Zabít tu mrňavou lidskou havěť nedorostlých těl, zato však již plně vyspělého lidského necitu?


Klerikáči jsou vesměs ptáci stěhovaví a přilétají k nám z jiného světa, část z krajiny báječně veliké, které říkají Bezchlebov; část z jiné krajiny, na západě, které říkají Mnoholidy. Obyčejně bývají hrbatí, jednoocí, kulhaví, bezrucí, dnou stižení, ohyzdní a uhranutí, zbytečná havěť zemská.


Malé poznání nedostihuje velké. Krátký věk nedostihuje dlouhý. Jenže to neví! Co o tom všem ví taková havěť!


Umíme rozpoznat každičké šlápnutí šlapek,
když na nás usedne komár a podobná havěť.


Zatímco si na člověku smlsne kdejaká havěť, jeleni se klidně pasou.


Nemohl bych už jíst žádné maso. Podobně mají civilizovaní lidé odpor k představě pavouků, švábů, larev, much a jiné havěti na jejich talíři.


Nutnější než cokoliv byla by kniha jednající o všech těch škodách, utrpeních, tragédiích, jež přináší víra: jsem člověk: kdežto již přírodovědecké ne absolutně povrchní poznání řve ti tu do uší: nejsi! Jsi té havěti ze základu cizí, slétl jsi mezi ni paradoxně, tajemně, Odjinud!
(Klíma: Lidská tragikomedie)


Každý divák nebo čtenář mohl sebe sama hledat v bloudícím tulákovi; místo toho - znepokojen nebo pohoršen - domníval se vidět svůj obraz nebo obraz své společnosti v havěti, jež tu byla - pravda, že s vědomou nespravedlivostí - učiněna nositelem některých špatností. A právě tento optický klam je svědectvím, že autoři nepsali svou "ošklivou a cynickou" satiru nadarmo.


Pozoroval jsem hemžení té škodlivé havěti. Jeden malý parchantík právě chlemtal vodu z plastové flašky. Říkal jsem si: "Tu flašku určitě ještě dneska někde najdu se povalovat." A taky že ano! Ani jsem ji nemusel hledat. Narazil jsem na ni hnedle jak jsem později vycházel z mého úkrytu! Je to prostě pakáž mizerná. Nechápu proč něco takového musí žít na této planetě. Na co? Proč? Pro čí užitek? Nenávidím lidstvo!


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm