Zarostly všecky cesty k lidem

5. října 2014 v 15:00 | Misantrop

Oblačné hory pásmo za pásmem zeleně splývají s nebem
Ztracené cesty, hluboké lesy, není, kdo by došel až sem
Společností oblaka mi jsou
Jsou tu cesty, nevedou však k světu


Z Knihy o Jizerských horách, z kapitoly "O Starých cestách":

Lidé si většinou neuvědomují, jak hluboce pozmění cesty každý kraj. Jimi začíná civilizace a jim vděčí za všechno. Cesty přinášejí i odnášejí dobré i zlé, jejich síť se stále zhušťuje, a budou to zase ony, kdo civilizaci pomohou jednou definitivně zničit přírodu. Dal bych za to mnoho, kdybych mohl projít Jizerskými horami před staletími, kdy byly bez jediné lidské cesty.


Možná přijde den, kdy půda bude rozdělena na soukromé parky, které budou přinášet omezené a výlučné potěšení jen několika málo lidem, a kdy dojde k zesílení plotů a vynalézání pastí na lidi a jiných zařízení, jež nás přinutí se omezit na veřejné cesty a chůze po povrchu boží země bude chápána jako neoprávněné vniknutí na pozemek nějakého ctihodného majitele.
(Thoreau: Chůze)


Protože choroba patří k podstatě křesťanství, musí být i typicky křesťanský stav, "víra", formou choroby, musí církev odmítnout všechny přímé, poctivé, vědecké cesty k poznání jakožto cesty zakázané.


Od malička mě vzrušují cesty, které nikam nevedou.


Formálně správná logika vývoj filosofie nijak moc nepoháněla a nepohání, spíš kupodivu logické paradoxy, zkratky, absurdity a dokonce sofismata nutí filosofy k intensivnějšímu promýšlení a uvádějí filosofii na nové cesty.


Mají ledi také takové záchvaty svobody? Možná že mají, byť se to zdá téměř nemožné. Vždyť co je to trampování a dovolené pod stany? Není to snad náznak nepatrné záhadné "nemoci"? Zmizet na pár dní z cyvylyzace? Čím jsou ty cesty kolem světa v jednomístných lodích? Co ty výstupy na nebetyčné hory, potápění na dno oceánu, odvážné výpravy do hlubin pralesa?


Z baráku mezi lidi nevycházím radši vůbec. To si šetřím na nutné cesty do lesa a zpátky.


Proč si myslíte, že staré příběhy vyprávějí o mužích, kteří se vydali na daleké cesty, aby oslnili bohy? Protože pokoušet se oslnit lidi nestojí ani za ten čas, ani za to úsilí.


Géniové razí cesty a krasoduchové je urovnávají a zdobí.


Nejsme stvořeni k tomu, abychom stále žili na krajní hranici svých možností. Také v údolích vedou cesty.


Chci odejít do bájné krajiny, jíž jsem dal vznešené jméno "Reinlebensborn" - "Čistý zdroj žití", což jsou však jen tyto naše "Opičí hory" zde. Mně však plně stačí, dokud v nich stále ještě nalézám dostatečně rozlehlé pusté oázy neporušeného klidu. Pro letošek už mám vyhlédnutý kousek mého privátního ráje. Je to tiché, lidmi neobydlené údolí, kam nevedou žádné cesty.


Nejvíc oklamou cesty nejvyšlapanější a nejfrekventovanější.


Musím trvat na tom, že člověk a jeho cesty jsou marné a že tento chlubivý pán přírody je bytost slabá a chybující; že instinkt je jistějším průvodcem než chlubný rozum pyšných smrtelníků a že zvířata jsou daleko před nimi.
(Swift: Bitva knih)


Vydejte se na cesty; dívejte se, jak se hemží lidské rasy; vzdalte se na moře od pobřeží, plného lidí, a brzy uvidíte jen pobřeží. Bytosti budou nepostřehnutelné, zmizí, tak jsou malé a bezvýznamné. Projeďte rychlíkem Evropu a dívejte se oknem. Lidé, samí lidé, nesčetní a neznámí lidé, kteří se hemží na polích a po ulicích; hloupí venkované, kteří dovedou jen orat; ošklivé ženy, které dovedou nanejvýš vařit pro svého samce a rodit. Jeďte do Indie, jeďte do Číny, a uvidíte znovu miliardu lidí, kteří se rodí, žijí a umírají, aniž po sobě zanechají větší stopu než mravenec zašlápnutý na silnici. Jeďte do černošských zemí, kde lidé žijí v chatrčích uplácaných z hlíny; jeďte mezi bílé Araby, kteří mají za přístřeší hnědé plachty vlající ve větru: pak pochopíte, že jeden určitý člověk neznamená nic, vůbec nic.


Včera vysílala televize film o Bora Bora. To je země! Slunce, teplo, koupání, přívětiví lidé, přívětivá příroda. Tady je -6°C, sníh, zatažená obloha, zamračení lidé a nevlídná příroda. Připomněl jsem si tím filmem pěkně moje cesty po Tahiti, což je tam odtud blízko a vypadá to tam podobně. Jedl jsem k tomu čerstvý ananas, což mé krásné vzpomínky jen podtrhlo. Hned bych se tam vrátil, kdyby to šlo. Nechápu, že jsem tam nezůstal. Ale třeba jednou...


Staré milníky už ležely dávno za mými zády. Ti, kteří zůstali stát a zaostali, by mě jistě rádi zadrželi, ale nemohl jsem čekat. Vždyť proto jsem musel být sám, obhlížel jsem pouště, hledal nové cesty a stezky.


Cesty odvážného a slušného člověka jsou dobře známé a jednoduché, cesty padoucha jsou skryté a nepředvídatelně rozmanité.
(Leopardi: Myšlenky)


Cesty moudrosti vedou k blaženosti, všechny její stezky ku pokoji.
(Bible: Přísloví)


V ležáku, v hořké a whisky si kupovali náhražku za cesty do dalekých krajů, za mystickou extázi, za poezii a nedělní výlet, za lov na dravé šelmy a hudbu.


MILLE VIAE DUCUNT HOMINEM PER SAECULA ROMAM
Tisíce cest už po staletí přivádí lidi do Říma
Srov.: Všechny cesty vedou do Říma; "Já myslím, že i z Klatov se člověk dostane do Budějovic." (Poslušně hlásím, 1957)


Jaký báječný pocit! Připadám si jako trosečník na opuštěném ostrově daleko od námořních cest. Nikde nikdo z lidí.


Jenom nerad jsem se vždy vyptával po cestách - to mi bylo vždy proti mému vkusu! Raději jsem se ptával samých cest, raději jsem je zkoušel.


Mám s lesní zvěří jedno zalíbení,
vždy zmizet na hodný čas v houštině,
a ponořit se v svaté poblouzení,
až nakonec se domů zlákat z cest,
a sebe sama k sobě - svést.


Génius vládne pravým Tao, tou cestou cest,
třímaje ve své ruce lotosový květ.


Pouze tvrdá skutečnost musí určovat cestu k cíli, ať se nám to líbí nebo ne. Vyhýbat se nepříjemným cestám znamená na tomto světě minout se cíle.


K vysokým cílům dalo by se dospět jen cestami, jež jsou nyní zaneseny pískem.


Ach bože, pomyslel si, jaké jsem si to vybral namáhavé povolání! Den co den na cestách. Zlobení s prací je mnohem víc než přímo v obchodě doma, a k tomu ještě ten kříž s cestováním, starosti o vlaková spojení, nepravidelné, špatné jídlo, stále se střídající známosti, jež nikdy nenabudou trvalosti, srdečnosti. Aby to všechno čert vzal!


Mumbaí je vskutku nádherný hvozd! Hodiny a hodiny tu lze kráčet po dřevařských cestách a nepotkat člověka, nezaslechnout jediný lidský hlas!


Ten, kdo se ubírá po vlastních cestách, nepotkává nikoho: tak už to s "vlastními cestami" chodí. Nikdo mu nepřijde na pomoc; se vším, na co narazí, nebezpečím, náhodami, zlobami a nečasy, se musí vypořádat sám.


Jdou po všech cestách bláznů davy,
jak zcela pošetilí v životě si vedou,
však s označením blázni se smířit nedovedou.


Jdu volně po "nemorálních" cestách, ani mě nenapadne pochybovat o jejich dobru, nekonečně za mnou, nejvlastnějším, leží žalostná lidskost.


Bylo to od počátku plémě prokleté. Neboť na cestách bludu daleko zabloudili, když měli za bohy to, co je i mezi zvířaty nejodpornější.


Hříšníky ať na cestách doprovází psice s útěžkem.
(Horatius: Ódy)


Nenutí nás společnost sama, abychom po křivých cestách chodili?


Mnohokrát desetitisíce mil prošel jsem na dalekých cestách
Toulal se kolem řek, jež vroubila bujná zelená tráva
Došel až k hranicím, kde vítr zvedá rudý prach
Dnes jsem se vrátil sem na Chan-šan
Na pramen hlavu kladu, aby mi s uší prach světa omýval


Žádný druh, pokud víme, se nikdy neubíral takovými evolučními postranními cestami jako my.


Jděte vlastními svými cestami! A nechte, aby národ i národové šli svými!


Člověk a já, zazděni v mezích svých rozumových schopností, rozcházíme se s nenávistným třesem a jdeme opačnými cestami.


Myšlení chodí různými cestami. Podezřívám ho, že nechce potkat lidi.


Běda i tobě, potměšilý obchode a průmysle, jež rozličnými cestami a dalekými oklikami přivádíte pýchu rozumu!


DOKTOR STOCKMANN: Chodím já někdy postranními a zadními cestami?
STAROSTA: Rozhodně máš vrozený sklon chodit vlastními cestami. A to je v dobře uspořádané společnosti skoro stejně nemístné!


Konfucius:
Třemi cestami můžete dojít k moudrosti:
První je cesta zkušenosti - to je cesta nejtěžší.
Druhá je cesta napodobení - to je cesta nejlehčí.
Třetí je cesta přemýšlení - a ta je nejušlechtilejší.


S každým krokem z města rostlo Grenouillovo štěstí; vzduch se stával jasnějším, čistším a průzračnějším; konečně mohl volně dýchat. Do Grasse vedly dvě cesty: první se klikatila vesnicemi, zatímco druhá mířila do hor; byla to snadná volba -- tak ho jeho nos vedl stále výš a stále dál od lidí směrem k magnetickému pólu co největší osamělosti.


Související článek:


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm